Jaký vliv má židovsko-palestinský konflikt na cestování po Izraeli?

Napětí, které neustále doprovází území dnešního státu Izrael, má dalekosáhlé kořeny v historii. Izraelsko-palestinský konflikt má nekonečně mnoho rovin, které mají fatální důsledky v oblasti politické, ekonomické, geografické, sociální a tudíž v této oblasti zákonitě ovlivňují cestovní ruch. Seriózní výzkum zacílený na místní obyvatele obou „táborů" by jistě mohl napomoci současné složité situaci, kdy Palestinci žádají uznání svého státu na půdě OSN. Otázkou zůstává, zda výzkumy, racionalita a snahy politiků mohou vyvážit emoce eskalující na obou stranách a zda povedou k tolik očekávaným závěrům.

Stručná historie

Území dnešního Izraele je původní vlastí Židů, v níž vytvořili vlastní stát. Po římsko-židovských válkách v 1. a 2. století n. l. byli Židé z Izraele násilně vytlačeni a žili v podmínkách diaspory. Vzpomínka na původní vlast však dále žila v židovském náboženství – judaismu a v poutích do Svaté země, kde zůstaly malé skupiny věřících Židů. Území Izraele se zprvu kristianizovalo, později arabizovalo a islamizovalo. Nakonec se tato destinace stala součástí osmanské říše, po jejíž porážce v 1. světové válce bylo území svěřeno britskému mandátu. Obrat přineslo židovské národní hnutí sionismus. Díky jeho úsilí byla 14. 5. 1948 obnovena židovská státnost a založen stát Izrael, což vedlo k palestinské válce. V průběhu této války mnozí Arabové-Palestinci ze země uprchli. Ti, kteří ve státě Izrael zůstali, se do izraelské společnosti vklínili, byť velmi komplikovaně. K další válce mezi Araby a Izraelem došlo v roce 1956 (Suezská válka). Po šestitýdenní válce v roce 1967 obsadil Izrael jeruzalémské arabské Staré město, Sinaj, Gazu, Golanské výšiny a další území. Další významná válka následovala v roce 1973. Porážky ve válečných konfliktech vedly k tomu, že Arabové byli nuceni trpět stát Izrael na územích, která považovali historicky za svá.

Vrcholem poznání Izraele je návštěva Jeruzaléma

V roce 1978 byla uzavřena významná Campdavidská smlouva, která se snažila umožnit postupný přechod k mírovému soužití. Významný moment nastal v roce 1979 dohodou Izraele s Egyptem o navrácení Sinajského poloostrova Egyptu výměnou za uznání státu Izrael. Egypt se stal prvním arabským státem, který Izrael oficiálně uznal. Koncem roku 1987 vypuklo na obsazených arabských územích povstání arabského obyvatelstva proti Izraeli. V roce 1993 byla podepsána dohoda o omezené palestinské autonomii v pásmu Gazy a na západním břehu Jordánu.

Tyto dohody jsou však neustále porušovány z obou stran. Židé neustále rozšiřují výstavbu svých osad do arabských území, posilují bezpečnostní bariéry výstavbou „protiteroristických zdí" apod. Arabové se „brání" nekoncepčními akcemi vůči Židům a jednorázové teroristické útoky s oběťmi na lidských životech pokračují. Tyto skutečnosti způsobují mnohá omezení a komplikace nejen sousedním státům, ale i USA jako samozvanému soudci této situace a také světovým společenstvím a organizacím. Také však turistům z celého světa, kteří se rozhodli tuto oblast navštívit. Vždyť historicko-kulturní význam tohoto území, související mj. se strategickou geografickou polohou Izraele, ruku v ruce s hospodářskými úspěchy této země, moderními technologiemi a přírodními atraktivitami, je nezměrný.

K této složité situaci má má potřebu se vyjadřovat celý svět. Řešení přijatelná jak pro Araby, tak Židy se zdají být v nedohlednu.

Palestinský pohled na územní uspořádání

Předseda vlády Izraele Benjamin Netanjahu podmínil mírovou dohodu uznáním Izraele jako židovského státu. Tento požadavek je pro Palestince naprosto nepřijatelný a nesplnitelný. Palestinci by tak museli popřít svou vlastní identitu. Většina Palestinců chápe mnohá izraelská území jako historicky svá (stejně však jako většina izraelských Židů bude neustále považovat například Západní břeh Jordánu za Judeu a Samaří). Trvat na pojetí Izraele jako ryze židovském státu je přípravou na uzákonění (už de facto) podřadného právního statusu izraelských Palestinců. To by jen stvrdilo palestinský argument, že sionismus je v zásadě ideologií o nadřazenosti jednoho etnika nad druhým, o umělém vytvoření etnické většiny na daném území bez ohledu na politická práva původní většiny. Palestinci v této době žádají oficiální uznání 22 % území, 78 % jsou ochotni postoupit Izraeli, což považují za maximální snahu o historický kompromis.

Známý politolog Benedict Anderson definoval národ jako „imaginární společenství", které je produktem sociální konstrukce. Neboli národ vzniká, když o sobě specifická skupina začne smýšlet jako o národu. Stát pak podle ministra zahraničí Karla Schwarzenberga může být uznán, pokud má svá území. Palestinci tyto názory naplňují: proces národnostní a státní identity začali Palestinci již v 19. století, kdy ještě žili pod nadvládou osmanských Turků. Téměř současně vzniká v Evropě hnutí za národní sebeurčení Židů. Sionismus volal po vytvoření židovského státu a převládl názor, že tomu tak bude právě na území Izraele – toto území však bylo tehdy označováno jako Palestina. Sio­nistům přitom bylo od začátku jejich snah na přelomu 19. a 20. století jasné, že se Palestinci budou vytvoření státu Izrael mohutně bránit. Mimochodem první izraelský předseda vlády David Ben Gurion prohlásil: „Pravda je, že politicky vzato, my jsme ti agresoři a oni se jen brání." Palestinci skutečně vnímali židovské přistěhovalce jako evropské kolonialisty.

Politicky však byli Palestinci bezmocní, neboť čelili silným spojencům Židů – osmanským Turkům a později Velké Británii, soupeřům s obrovskou mocí a silou. Rozhodnutí Velké Británie pomoci židovským imigrantům vybudovat v Palestině vlastní domov, vnímali Palestinci jako rozhodnutí evropských mocností o neevropském území bez jakéhokoliv ohledu na přání většinového (a z perspektivy Palestinců původního) obyvatelstva. Desítky let se Palestinci bránili britskému kolonialismu a židovské imigraci jak politickým, tak i vojenským způsobem.

Rok 1948 (vznik státu Izrael) tedy nebyl začátkem konfliktu, ale jeho vyvrcholením. Tyto politické a vojenské snahy reflektovaly skutečnost, že z pozice Palestinců došlo k úplné destrukci jejich společnosti. Palestinci museli operovat v politicky stísněných mezích vytýčených železnou klecí, ze které se nebyli schopni dostat. Palestincům byl odepřen jakýkoliv stupeň organizace, i když tvořili na území vznikajícího státu Izrael 90 procent obyvatelstva. Na vině byli i oficiální představitelé Palestiny, kteří se nechali rozdělit, manipulovat a zlákat vidinou vlastního obohacení. Dalším nepřijatelným krokem, který následoval, bylo rozdělení Palestiny na dvě části v rámci OSN, což Palestinci opět vnímali jako nepřípustný zásah cizích mocností zvenčí a dělení nedělitelného. Paradoxně pak považovali za nedělitelnou svou domovinu i sionisté. Monachem Begin, pozdější izraelský premiér, považoval rozdělení za nelegální a radikální sionisty utěšoval tím, že jakmile bude židovský stát Izrael dostatečně silný, expanduje i na území palestinské. V konečné bitvě pak sionisté skutečně obsadili 78 procent Palestiny a polepšili si tak o více než 17 procent nad rámec přiřknutý OSN.

Nyní tedy jednají Palestinci o vytvoření vlastního státu ve výše uvedených 22 procentech bývalé Palestiny. Pro izraelské Židy je ale většina těchto území historickým územím židovského království, které tam na relativně krátkou dobu (jako nezávislý státní útvar) vzniklo před třemi tisíci lety. Proto je tzv. Západní břeh, kde by měl vzniknout palestinský stát, protkán sítí židovských osad, vojenských základen a přidružené infrastruktury, kterou mohou využívat pouze izraelští Židé. Z pohledu Palestinců ukrajují budované židovské osady ze zbývajících dvaceti dvou procent každým dnem více a více území.

Je však evidentní, že ani izraelští Židé, ani Palestinci nerezignovali na myšlenku jednoho jediného státu mezi Jordánem a Středozemním mořem. Palestinci mluví o dvoustátním uspořádání jako o dočasném. Obě komunity si na sebe musí zvyknout, posílit vzájemnou důvěru a následně dát možnost vzniknout nějaké formě jednoho státu, který by zaručoval rovná práva a bezpečnost všem občanům. Podle Palestinců uvažují Židé též o jednom státě, ale výhradně o státě židovském. Palestinské obyvatelstvo by tak bylo odsunuto do Jordánska nebo by bylo koncentrováno v populačních ostrůvcích oddělených kontrolními stanovišti a bezpečnostními zátarasy.

Židovský pohled na danou problematiku

Představitelé židovských stanovisek argumentují tím, že vždy existovali pouze Arabové žijící na území označovaném jako Palestina. Pojem „Palestinci" je novodobý. Žádný palestinský stát podle Židů nikdy neexistoval, neměl žádné oficiální politické vedení a legální organizační uspořádání. Židé nesouhlasí dále s tvrzením, že „vyhnali" Palestince z jejich domovů. Podle nich právě arabští předáci vyzývali své soukmenovce, aby opustili své domovy, a slibovali jim brzký návrat – poté, co budou Židé definitivně poraženi a zničeni. Ale nejdůležitější je pro ně i ta věc, že před rokem 1948 žily v arabském světě statisíce Židů. V padesátých a šedesátých letech minulého století byli tito Židé vyhnáni ze svých domovů, mnozí byli zabiti při pogromech a statisíce se jich odstěhovaly do Iz­raele – většinou nedobrovolně, aby zachránili své životy. Můžeme tedy mluvit o transferu obyvatel. Pokud odcházeli Arabové, tak z vlastní vůle. Židé museli odejít vždy z vůle Arabů.

Židé nepovažují za reálné žít v jednom státě s Araby, protože se podle nich chovají živelně, agresivně a k Židům chovají hlubokou nenávist. Nefungovala by policie, armáda, zahraniční politika, cestovní ruch by byl roztříštěn zájmy vždy jednoho z těchto dvou rivalů. Argumenty stojící na principech: je nutné si na sebe zvyknout, posílit vzájemnou důvěru a začít kooperovat zůstávají prázdnými frázemi bez důvěry, že druhá strana se skutečně o tyto vznosné postoje bude snažit. Židé žijící v Jeruzalémě tvrdí: je normální, když si Arab vezme taxikáře Žida či si koupí v židovské části města byt. Opačně, tj. aby si Žid objednal služby od Araba či si koupil byt v arabské části, je nemyslitelné vzhledem k nenávisti Arabů a záškodnickým akcím, které by následovaly. Je to důkaz, že Židé s Araby by našli cestu porozumění, opačně však tomu nic nenasvědčuje.

Stanovisko České republiky

Česká republika je příznivcem státu Izrael a v názorové oblasti je ve většině případů na straně Židů. Česká republika je mezi zeměmi, které oficiální cestou informovaly Izrael, že budou při hlasování v OSN zásadně proti vzniku samostatného palestinského státu. Izrael se velmi zasazuje proti jakýmkoliv hlasováním na toto téma. Zároveň však izraelská strana respektuje vyvolání takovéhoto hlasování. Přesto však očekává, že většina izraelských spojenců v čele s ekonomickými velikány (USA, Německo, Itálie a další) se hlasování vůbec nebude účastnit nebo přímo v hlasování vznik samostatného palestinského státu nepodpoří.

Palestinci však předpokládají podporu zhruba 150 států ze 193 členských zemí OSN, což je dostačující většina k realizaci. Cílem Palestinců je získat status člena této světové organizace a potvrzení hranic z června roku 1967 před tzv. šestidenní válkou. Území by zahrnovalo celé Předjordánsko (západní břeh Jordánu), pásmo Gazy a východní část Jeruzaléma.

Dopady konfliktu na turismus v Izraeli

Izrael je malou zemí (velikost území je čtvrtina České republiky), přesto jde o destinaci výrazného zájmu ze strany příjezdového cestovního ruchu. Jde o centrum tří celosvětově významných náboženství (židovství, křesťanství a islám), najdeme zde přírodní atraktivity korunované Mrtvým mořem, Středozemním a Rudým mořem. Jde o zemi s pozitivním klimatem pro cestovní ruch. Obyvatelé jsou založeni značně multikulturně. Oficiální řečí je hebrejština a arabština, většina obyvatel ovládá minimálně dva jazyky včetně angličtiny. Z hlediska hotelnictví disponuje Izrael velkým potenciálem ubytovacích zařízení různého typu: hotely světových standardů včetně konferenčních místností, moderní audiovizuální techniky a moderních designů všech možných světových trendů.

Vojenské hlídky v ulicích mohou v některých turistech vzbuzovat nejistotu

Typické pro Izrael je ubytování v kibucech, kterých je téměř 300 (osada na bázi kolektivního vlastnictví se samostatným hospodařením a levným ubytováním pro příchozí). Vynikající ubytování je v letních vesnicích s nabídkou všech vodních sportů s animačními programy a outdoorové aktivity. Typická je neformální atmosféra těchto zařízení. Mládežnické ubytovny pod Izraelskou mládežnickou organizací (IYHA) poskytují služby pro různé věkové a sociální skupiny. Společnost pro ochranu přírody (Society for the Preservation of Nature in Izrael – SPNI) provozuje síť 26 terénních škol se zaměřením na ekologii a historii, včetně ubytování. Nechybí Bed and Breakfast na evropské úrovni, pokoje k pronájmu či křesťanské hospice v blízkosti významných náboženských turistických cílů. Vše s hodnotnými webovými stránkami. Letecká a autobusová doprava v je Izraeli srovnatelná s úrovní v Česku. Unikátní kombinace léčebných faktorů – terapeutické bahno z Mrtvého moře bohaté na minerály, termální sírové minerální prameny a mírné, slunečné a extrémně suché klima – vytvořila z Izraele zemi s vynikajícími celoročními lázeňskými letovisky, která jsou proslulá již z dávných dob. Těžiště letovisek se nachází ve dvou oblastech: Galilejské jezero (220 m pod hladinou moře) a Mrtvé moře (416 metrů pod hladinou moře).

Většina nabídek z oblasti příjezdového turismu do Izraele vykazuje dva hlavní trendy: sílí pobytové lázeňské pobyty především v oblasti unikátního Mrtvého moře a poměrně stálá je nabídka cestovních kanceláří na okruhy Izraelem s nejvýznamnějšími cíli ve vztahu k danému náboženství a s napojením na Jordánsko ve směru skalního města Petra. Dominantami zůstávají Betlém, Nazaret, Masada, Tel Aviv-Jaffa, Haifa, místa Galilejského jezera a údolí Jordánu. Novinkou roku 2010 byly nabídky cestovních kanceláří tematicky zaměřené na vinařské oblasti Izraele. Vrcholem poznání Izraele je návštěva Jeruzaléma, který je středem „izraelského vesmíru" pro všechny světonázorové proudy obyvatel státu Izrael.

Turisté pocítí prozatímní „rozparcelování" území Palestinci a Židy v mnoha směrech: Zóny A, B, C určují typ kontroly turistů izraelskou či palestinskou stranou (případně oběma stranami současně) a připomínají přísné hranice v Česku směrem k západu v dobách před rokem 1989. Typ ubytování a kultura poskytování služeb je též dvojí.

Vízová povinnost do Izraele pro Čechy neexistuje, avšak mezi jednotlivými zónami probíhají přísná dotazníková šetření nebo osobní dotazy na důvod cesty, kdy tyto hraniční režimy mají vojensko-policejní charakter. Mezi jednotlivými zónami bují služby taxikářských gangů zneužívajících neznalost poměrů a typů těchto kontrol. Na atraktivní místa (např. Betlém pod palestinskou samosprávou) se lze dopravit výhradně organizovaně či právě samozvanými taxikáři, kteří zneužívají politické situace k vlastnímu neúměrnému obohacování.

Další rys cestování po Izraeli související s konfliktem se týká vnitrostátního turismu: Palestinci směřující za atraktivitami na židovském území musí mít povolení (v r. 2010 bylo vydáno více než 550 000 povolení především pro školní kolektivy a organizované zájezdy). Většina Židů a Palestinců se do území znepřáteleného tábora vůbec nevydává a není výjimkou, že Žid sídlící v Jeruzalémě nikdy nenavštívil Betlém vzdálený několik desítek kilometrů.

Arogance nebo v lepším případě ignorace obou skupin je viditelná na mnoha místech – odstřelovači, vojenské základny, napětí. Tyto faktory posilují vnímání zahraničních turistů, že Izrael jako cíl cestovního ruchu není bezpečným místem.

Problém židovsko-arabského konfliktu odrážející se do oblasti turismu „prorůstá" i do jiných destinací světa: některé proarabské státy nepřijímají do své země turisty s razítkem v cestovním pase od izraelských úřadů, a je tudíž problém navštívit například Spojené arabské emiráty či Turecko, pokud jsme předtím navštívili Izrael. Tyto skutečnosti nutí turisty k vlastnictví více cestovních pasů, k ostražitosti a pocitu nejistoty.

Výzkum jako efektivní nástroj zjištění objektivní reality v Izraeli

Výzkum zaměřený na názory obyvatel, vize budoucího uspořádání země a racionální řešení jsou výzvou mezinárodním společenstvím, jsou výzvou pro USA, pro členy OSN a všechny organizace, kterých se problémy této destinace týkají. Profesionální přístup k objektivnímu šetření a zmapování situace v Izraeli, který by byl podpořen politickou reprezentací státu Izrael i zástupci palestinské samosprávy, je výzvou, která prozatím zůstává nenaplněna. Převládající emoce na obou stranách a ekonomické zájmy světových velmocí včetně získání politického vlivu v této oblasti jsou v těchto dnech jedinou „jistotou" Izraele. Je otázkou, jak dlouho by daný výzkum trval, kdo a jak by přesně definoval jeho cíle, kdo by realizoval a financoval jeho průběh a kdo by prezentoval výsledky. Kdo by také zaručoval objektivitu prezentovaných výsledků, v jakých časových dimenzích a v jakém rozsahu by výzkum probíhal, a na jakých územích. Jsou Židé a Arabové ti „nesmiřitelní", nebo by přistoupili k respektování výsledků výzkumu? V jaké fázi řešení konfliktu se nacházíme? Posune OSN svým rozhodnutím situaci směrem k samostatnému státu Palestina či je reálné skutečně uvažovat o „federativním" uspořádání státu Izrael jako jednoho celku vůči vnějšímu okolí? Jedině seriózně sestavený, rea­lizovaný a vyhodnotitelný výzkum skutečných poměrů Izraele může nalézt odpověď na řešení výše uvedených problémů. V tomto směru je hlavní síla výzkumu v terénu. Silný cíl výzkumu s důvěryhodnými, použitelnými a respektovanými výstupy. Očekávala bych, že se role hlavního organizátora, který by takovou nabídku předložil, ujmou některé struktury OSN, USA či náboženské organizace respektované oběma stranami nebo politická reprezentace Židů a Palestinců.

Závěrem

Ať už se dojde k uspořádání poměrů jakýmikoliv cestami (ideální cestou je výzkum), přispěje to ke stabilitě země a její prosperitě a mimo jiné též k pocitu bezpečí příchozích turistů, ale i k většímu respektu vůči Židům a Palestincům všeobecně. Zklidnění napětí v této destinaci povede také k většímu respektu vůči všem náboženstvím spojeným s územím Izraele. Ale to už jsou opravdu silná slova, která musí být podložena činy. Profesionální výzkum je jedním z nich a tato vize je výzvou pro USA, světová společenství a organizace se vztahem ke státu Izrael.

Seznam použitých zdrojů

[1] ZELINA, M. 1999. 20. století. Bratislava : Mladé letá, 1999. ISBN 80-06-00962-7.
[2] LANGLEYOVÁ, M. 1993. Víry a vyznání. Bratislava : Mladé letá, 1993. ISBN 80-7145-011-1.
[3] GARDNER, P. 2004. Zeměpis světa. Praha : Fortuna, 2004. ISBN 80-901727-6-8.
[4] SHANAÁH, Š. 2011. Stát židovský, dvounárodní či dva státy? Lidové noviny, 16. 5. 2011.