Jak zastavit úprk českých lyžařů do Alp?

Češi a Moravané hlasují tradičně nohama. Za šumavské kopečky teď míří lyžaři. Po sametové revoluci vyslali jako svá tykadla závodníky a sportovně laděné sjezdaře do francouzských Alp. Přelom tisíciletí ovládli nadšenci do snowboardingu i lyžování v italských Dolomitech. V posledních zimách jsme svědky exodu nejobyčejnějších rodin, které opouštějí rodnou hroudu a jedou si užít zimní radovánky do rakouských Alp.

Pro tuzemské lanovkáře a vlekaře je to tristní situace a jen nemnozí vědí, co mají dělat. Ukazuje se, že jedna cesta k ekonomickému přežití vede za rodinami, druhá k běžkařům a třetí do měst.

Rodinná zábava

Ač si to mnozí horalé nechtějí přiznat, lyžování se stalo pro většinu lidí jen doplňkovou zábavou. Češi tak následují světové trendy jen s malým zpožděním. Jeden či dva dny lyžují naplno, další dva dny se sklouznou přes poledne a zbytek zimní dovolené stráví v bazénu, nákupním centru, posilovně nebo tím, co je zrovna v dosahu.

Tento způsob trávení volna je zvláště dobře vidět na rodinách s malými dětmi. Ještě nevyrážejí do vysokých Alp, nechce se jim stát fronty ve velkých tuzemských skiareálech, a proto volí menší střediska, kde se dá zažít ještě něco jiného než zimu a sníh. Takové rodiny zachytilo Lipno a dělá pro ně první poslední. Začíná ubytováním na dojezdu sjezdovek a dětským menu v jídelně, pokračuje budováním lyžařského hřiště pro nejmenší špunty a ohřívárnou, nabízí nepříliš náročné snowparky a adrenalinové dráhy a končí zábavou bez lyží – nabízí akvapark, procházku po visuté lávce korunami stromů anebo pro vytrvalé sportovce upravuje bruslařskou dráhu na hladině přehrady.

Něco podobného, ale v malém, dělá například Annaberg v Jeseníkách. Tradičně se za dětské areály považují Severák v Jizerských horách, kvůli výběru nejlehčích a nejkratších sjezdovek, a Kašperské Hory, díky službám včetně pojízdného koberce, herny a ohřívárny.

Běžkaři stárnou, ale stále lyžují

Kromě toho, že čeští lyžaři utíkají za hranice kvůli lepším přírodním podmínkám a mnohdy i nižším cenám, další rány přišly na ski-­areály ze světa. Sportuje se, a tedy i lyžuje, méně než dřív, a když už, tak kratší dobu, nachýlil se boom snowboardingu, skončily neomezené ekonomické možnosti, rodiny šetří všude, a tedy i na výdajích za zimní pobyty, a snižuje se finanční podpora obcí, státu i fondů Evropské unie.

Je proto potřeba zadržet aspoň ty, kteří ještě od lyží neprchli. Nejvěrnější jsou v tomto ohledu běžkaři. Sice stárnou, zástupci ski-­areálů odhadují jejich průměrný věk už přes čtyřicet let, ale zaplať pán Bůh za ně.

Háček je, že když na to přijde, nepotřebují žádné služby a zároveň velmi dobře znají cenu peněz, což znamená, že obrátí v dlani každou korunu, než zaplatí. Ubytovávají se jen zřídkakdy, a když už, tak v levnějších ubytovnách. Jsou si vědomi, že příjezd autem na téměř celé území České republiky je levnější, než platit hotel. Svačinu mají s sebou. Vybavení si koupili ve svém bydlišti nejspíš v hypermarketu. Suvenýry nemají přivážet komu. Místo papírových map po­užívají GPS nebo mobilní telefon. Co jen tedy lze vůbec prodat?

Přesto se běžkaři – turisté i kondiční běžci – některým regionům vyplatí. Když je někde dobrá a vyhlášená hospoda, naplánují si lyžařský výlet právě okolo ní. Ráno vezmou zavděk první zlevněnou lanovkou, aby si ušetřili pěší výšlap na hřebeny. Jednou za čas si udělají radost a zaplatí startovné na lokální závod. S přáteli, dětmi nebo vnuky občas přespí v romantické horské chatě daleko od civilizace.

Jako příklad, kde právě takové hosty vítají a také na nich patřičně vydělávají, lze uvést Luční boudu v Krkonoších, kde se střetávají strategické hřebenové túry. Z těchto běžkařů žije také celá osada Jizerka a osamělý hostinec Smědava v Jizerských horách. Nutno říci, kvalitou upravených stop přetahují tuto klientelu Poláci na severní stranu hor do svých obdobných hostinců a ubytoven.

V minulé sezoně došlo ke zlomu. Zatímco v cizině lyžovalo už 700 000 českých lyžařů, doma jen 300 000 lyžařů a snowboardistů.

Dodejme, že by byla velká škoda o takové klienty přijít, protože Česko je hned po Skandinávii velmocí běžkařské turistiky. Jenže na záda nám dýchá Rakousko s perfektně upravenými stopami a také Itálie s bezkonkurenční krajinou Dolomit.

Hory jsou periférie velkých měst

České i moravské hory se staly předměstími velkých měst. Vlekařům to ale dochází velmi pomalu. Doba týdenních pobytů v zimních střediscích je dávno pryč. Jezdí se lyžovat na den, na víkend nebo prodloužený víkend. „Naprostá většina prodaných permanentek je jednodenní,“ uvádí Petr Cée, bývalý šéf skiareálu Rokytnice nad Jizerou, a dodává: „Znamená to, že Rokytnice ztrácí návštěvníky, kteří tu bydleli delší dobu. Týdenní pobyt na horách už je dávno passé a vícetýdenní pobyty, které si ještě i já pamatuji, už dnes zní jako sci-fi.“

Tomu je potřeba přizpůsobit služby a cenovou politiku. Je třeba mít připravená parkoviště a příjezdové silnice z nížin, které zvládnou krátkodobý silný nápor, když po ránu přijíždí většina hostů a k večeru zase ve stejnou dobu odjíždí. Na to se musí připravit i restaurace, toalety, odpadkové koše, informační systém, policisté, skibusy a všechny další potřebné služby. Vždyť z Prahy se lyžaři dostanou na hory za jednu až dvě hodiny autem, ale vlaky ani autobusy tam efektivně skoro nejezdí. Z Ostravy jsou na horách za půl hodiny a z Plzně za hodinu.

Dříve populární skibusy z měst rovnou na hory a oblíbené večerní lyžování skomírají na nezájem. Provozovatelé skiareálů je sice stále mají v nabídce, ale masovému zájmu se již netěší.

Několik podnikatelů v lyžařském byznysu na to jde obráceně. Místo aby stěhovali lyžaře z měst na hory, postavili jim skiareály přímo před nosem. Sjezdaři tak mohou zajet do Chotouně těsně za hranicí hlavního města Prahy, kam jezdí od metra městský autobus. Běžkaři to mají ještě blíž, protože lyžují na umělém sněhu nastříkaném na koňském závodišti v Chuchli. Chotouň i Chuchle jsou samozřejmě malinkaté lyžařské plácky, zisky z nich nemohou být závratné, ale na uživení stačí. Na rozdíl od mnoha jiných skiareálů, které by se bez dotací nepostavily ani neprovozovaly.

 
Lyžování vyrábí tolik peněz jako Škoda a ČEZ najednou

Studie KPMG napočítala v Česku 164 lyžařských středisek. Renomovaná poradenská společnost odhaduje, že do veřejných rozpočtů přinášejí ročně 10 miliard korun. Tolik platí v součtu mladoboleslavská Škoda Auto a energetický gigant ČEZ.

„Kromě významného přínosu pro veřejné rozpočty vytvářejí horská střediska téměř 36 000 pracovních úvazků, to je víc než Škodovka,“ uvádí Libor Knot, ředitel Asociace horských středisek. „Horská střediska se podílejí 1,2 % na HDP a spotřeba v nich se šplhá ke 24 miliardám,“ dodává Zdeněk Tůma, partner KPMG Česká republika.

„Já bych do nového lyžařského střediska peníze nedal,“ uvádí Jan Verl, který má zkušenosti se zaváděním významných značek na trh, a zároveň je lyžařským konzultantem. „Doba hojnosti, neuvěřitelných dotací a nesmyslných investic skončila,“ poukazuje na poloprázdná střediska na horách a sjezdovky bez sněhu v nížinách, které byly postaveny jen kvůli čerpání státních a evropských peněz.

Jeho slova nepřímo potvrzuje Jiří Hodic, který každý rok píše reportáže z mnoha skiareálů v Jeseníkách a Orlických horách: „Minulou sezonu už to došlo tak daleko, že když nebylo úplně hezky, lyžoval jsem na sjezdovkách skoro sám. I za pěkného počasí se ovšem vleky a lanovky naplnily jen okolo poledne.“

Alpy versus Česko 7 : 3

Odhady, kolik lidí v Česku lyžuje, jsou velmi nepřesné, protože neexistují věrohodné metody na sečtení lyžařů. Z čísel Českého statistického úřadu, vládní agentury CzechTourism a Asociace českých cestovních kanceláří a agentur lze ale vyčíst, že zlom se odehrál v sezoně 2011/2012. Síly se vyrovnaly a půl milionu lyžařů lyžovalo v Česku a stejně tolik v zahraničí. Do té doby vždy jasně vítězily tuzemské sjezdovky a stopy. V minulé sezoně se ovšem tento poměr dramaticky zvrátil ve prospěch ciziny, kde lyžovalo 700 000 českých lyžařů a doma jen 300 000 lyžařů a snowboardistů. Podepsala se na tom špatná zima v Česku a naopak bohatá sněhová nadílka jižně od hlavního hřebene Alp a v Dolomitech. Přesto je to velké varování pro tuzemské skiareály, protože kdo jednou lyžoval v Alpách, rád se tam vrací.

Jaké jsou hlavní důvody tohoto neúspěchu? Počasí na sever od hlavního alpského hřebene je daleko horší než na jihu. Ještě horší je za Šumavou a zdaleka nejhorší na severu mezi Krušnými horami, Krkonošemi a Jeseníky. A ještě k tomu zlepšování evropské dálniční sítě odvádí české lyžaře do alpských destinací, které jsou časově stále bližší.

 
Česká zimní střediska vesměs poskytují špatné služby. Vlekaři nemají sílu, aby ovlivnili kvalitu rozbitých a neuklizených silnic, nesníží kriminalitu, nezlepší chování personálu v ubytovacích a stravovacích podnicích. Obce přitom nemají zájem na rozvoji ski-­areálů kvůli systému daní a státní správy. Skoro nic z toho totiž nemají kvůli tak zvanému rozpočtovému určení daní. Neplatí přímá úměra, že čím více vydělají vlekaři, tím více z toho bude mít obec.

Lyžování v Česku je předražené. Platit za svezení v malém „krcálku“ na českých horách podobné peníze jako ve velkém skiareálu v Alpách je přece hloupé. To dochází každému, kdo se podívá do katalogu cestovní kanceláře.

Lyžování a vůbec tradiční sporty nejsou dost cool pro nastupující generaci. Komunikace, akce a rozhodování se velmi zrychlily. Ležet na pryčně a mastit karty je nemyslitelné. Navštívit smradlavý záchod odpuzující zážitek. Snowboarding je zábavou starých páprdů a tedy úplně out. Prostor bez internetu je nezajímavý. Navíc ubývají školní lyžařské kurzy a snižuje se počet žáků, kteří se naučí lyžovat. Lyžování je totiž drahý sport.

Foto: Horydoly.cz, Thinkstockphotos.com