Kdo by se snad domníval, že oblast lázeňství a wellness je regulována jen vyhláškami lázeňských měst, by byl na omylu. Jako prakticky každá oblast lidské činnosti je i lázeňství upraveno hned několika zákony. Nejdůležitějším z nich je tzv. lázeňský zákon, tedy zákon č. 164/2001 Sb., zákon o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů, v platném znění.
Tento zákon ukládá ve svých 49 paragrafech celou řadu povinností, práv a sankcí, které se bezprostředně dotýkají všech, kteří podnikají nebo pracují v oblasti lázeňství. Předně hned v úvodu definuje, co je přírodním léčivým zdrojem, zdrojem přírodní minerální vody, přírodními léčebnými lázněmi a co je lázeňským místem. Definice jsou to podrobné a přesné. Nemá smysl si je na tomto místě uvádět, protože by to zabralo prakticky celý prostor tohoto příspěvku. Za další předpokládám, že ten, kdo v lázeňském oboru podniká, uvedené definice zná. Mojí snahou je spíš poukázat na některé zajímavosti uvedeného zákona, které jeho běžný čtenář nemusí zaznamenat, ale které jsou důležité.
Například je dobré vědět, že přírodní léčivý zdroj a zdroj přírodní minerální vody nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku a nejsou předmětem vlastnictví. Nicméně výtěžek ze zdroje se stane předmětem vlastnictví osoby, která má k tomu povolení podle uvedeného zákona, jakmile jej odejme ze zdroje. Osvědčení o tom, že zdroj minerální vody, plynu nebo peloidu je přírodním léčivým zdrojem, nebo zdrojem přírodní minerální vody, vydává ministerstvo zdravotnictví. Ze zákona je povinno rozhodnutí o osvědčení zveřejnit ve Sbírce zákonů, a to samé se děje i v případě, kdy právnická nebo fyzická osoba při své činnosti zjistí výskyt podzemní vody se zvýšenou teplotou, mineralizací nebo zvýšeným obsahem oxidu uhličitého, plynu nebo peloidu. Takové zjištění se musí oznámit do patnácti dnů ministerstvu zdravotnictví. Využívat zdroj lze jen a pouze na podkladě povolení, které vydává opět ministerstvo zdravotnictví. Žádost o povolení může podat právnická osoba nebo fyzická osoba, která je oprávněna k podnikání, jež souvisí s využíváním zdroje. V našem případě to mimo lázeňství budou v praxi ještě nápojářské společnosti, jež budou stáčet přírodní minerální vody, popřípadě společnosti, které zdroje mohou zpracovávat do podoby léčiv, resp. podpůrných či kosmetických produktů.
V této souvislosti je důležité vědět, že žadatel o povolení musí být buď vlastníkem pozemku, na němž nebo pod nímž se zdroj nachází, nebo musí mít k uvedenému pozemku užívací titul, tedy například nájemní smlouvu, věcné břemeno apod. Pokud je již povolení uděleno, je dobré vědět, že zánikem právnické osoby nebo prodejem části jejího podniku, případně jejím rozdělením či sloučením, povolení udělené ministerstvem ze zákona zaniká! V takových případech bude tedy potřeba žádat o povolení znovu. Každá legrace samozřejmě něco stojí, takže mimo klasické daně z příjmů je ten, kdo využívá zdroj, povinen platit měsíčně poplatek za využívání zdroje. Výši poplatku určuje svým nařízením vláda. Poplatek je příjmem státního rozpočtu.
Zákon dále přesně vymezuje jednotlivá ochranná pásma zdrojů a správu zdroje. Hezká hra se slovy je také vymezení léčebných lázní a lázeňského místa. Jak z pojmů vyplývá, přírodní léčebné lázně jsou souborem nemovitostí a zařízení k léčebnému využívání ztroje, zatímco lázeňské místo je obec nebo územní část obce či více obcí, event. jejich částí, kde se nacházejí přírodní léčebné lázně. Obce jen tak nemohou ve svých názvech, respektive ke svým názvům přidávat slovo „lázně". To lze jen na základě námi probíraného zákona a jen tehdy, pokud se v katastru obce nachází lázeňské místo.
Je logické, že v souvislosti s využíváním zdroje může docházet k omezení vlastnického práva třetích stran. Zákon s tím počítá a zároveň určuje povinnost uživateli zdroje finančně takové straně nahradit újmu, kterou na svém vlastnickém právu má. Kontrolu dodržování zákona provádí jednak ministerstvo zdravotnictví, ale také vodoprávní úřad. Ministerstvo může za vybrané delikty, tj. v zákoně uvedená porušení jednotlivých ustanovení zákona, ukládat pokuty, a to až do výše pěti milionů korun. Vodoprávní úřad pak může uložit pokutu až do výše tří milionů korun. A konečně za vybrané prohřešky může uložit pokutu i obec, a to až do výše sto tisíc korun. Výnos z pokut, které udělila obec, je příjmem jejího rozpočtu, v dalších dvou uvedených případech je to pak výnos jdoucí do státního rozpočtu.
Závěrem ještě jedna zajímavost: dnes uváděný zákon se nevztahuje na minerální vody, plyny a peloidy, které se nacházejí na pozemcích určených pro obranu státu, s výjimkou těch, které se nacházejí na pozemcích vojenského újezdu Hradiště. To je velmi zajímavá výjimka.
Jak vidíte, ani oblast lázeňství a wellness se paragrafům nevyhne. Místy je to docela zajímavé čtení. Přeji proto všem, aby se nedopustili žádného deliktu proti lázeňskému zákonu a aby se letošní lázeňská sezona i přes všechny široce diskutované změny vyvedla!
Autorem textů je Michal Kroft, |