Organizátor nebo prodejce, který je stranou smlouvy, předloží dostatečné záruky pro zajištění vrácení vložených prostředků a pro návrat spotřebitele v případě platební neschopnosti nebo úpadku. Tolik článek 7 směrnice 90/314/EHS, o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. Stručné a jednoduché – až příliš.
Do české legislativy byla zmíněná Směrnice promítnuta v roce 1999 na základě nejen přístupových jednání, ale především společenské poptávky v důsledku úpadků několika velkých cestovních kanceláří v roce 1997. Zákon č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v cestovním ruchu, se rodil těžce, text se přepisoval při projednávání v parlamentu – a jakkoliv byl ve výsledné podobě na rozdíl od původního návrhu alespoň funkceschopný, a splnil tak v hrubých rysech společenské zadání, skrýval řadu úskalí, která postupně vycházela najevo. Poměrně precizně je uvedeno, na co má záruka být. Tím ale jednoznačnost končí a dává prostor ohýbat paragrafy po svém, jak jsme toho právě svědky – a jak je to v našich souřadnicích zvykem.
Pojištění jediným nástrojem
Nezanedbatelným specifikem zákona č. 159/1999 Sb. je i to, že stanoví výlučně jedinou formu záruky: pojištění. V době vzniku zákona to byl logický důsledek tehdejší aktuální situace. Banky o poskytování garancí nejevily žádný zájem, nadto si nikdo neuměl představit, jak by v praxi fungovaly principy a postupy v případě bankovních garancí. Garanční fond odmítali unisono zástupci cestovních kanceláří po „dobré" zkušenosti s tím, jak dobrovolný garanční fond založený několika velkými cestovními kancelářemi sdruženými v ACK ČR stačil tak právě na repatriaci klientů po pádu jedné z nich. I to byl tenkrát vlastně velký úspěch (jinak by na tom byli klienti i stát mnohem hůř), jenže na další se už nedostalo. Vybudovat dostatečný garanční fond chce zkrátka léta klidu – nebo ještě lépe injekci od státu. Ani jedno z toho se však nedalo čekat. Vrabci na střeše čekali spíš pád největší výjezdové cestovní kanceláře, který by zamával se zárukami natolik, že i pojišťovny vyžadovaly a dostaly povolení ke vzniku poolu, protože jinak než společnými silami by něco takového sotva ustály. Ten pád se nakonec díky úspěšnému prodeji nekonal a finanční polštář pojišťovnám zůstal, i když posléze pojišťovaly cestovní kanceláře samostatně. Zůstal i princip jediné formy záruky. Cestovní kanceláře si zvykly, že jsou v rukou více méně monopolu 5–6 komerčních subjektů.
Asociace cestovních kanceláří České republiky sice opakovaně vznášela požadavek na uzákonění možnosti záruky formou bankovní garance, ale dlouho nebyla politická vůle řešit ani závažnější díry v zákoně – a koneckonců to akutně nebylo ani zvlášť potřeba. Vše tak nějak fungovalo. Záplaty se novelou z roku 2006 dostalo jen zajištění zájezdů prodaných v době platnosti pojistky, ale s realizací až dávno po ní. To již zákon řeší – ale i zde zůstává ne zcela pregnantně formulovaná situace, když cestovní kancelář ukončí pojištění u jedné pojišťovny a přejde k jiné. Obvykle se rozumí, že k té jiné přejdou i závazky vůči klientům, kteří ještě zájezd nezkonzumovali – ale už se našla i pojišťovna, která tomu chtěla rozumět jinak. Dotyčná pojišťovna dostala rozum – a média nedostala zprávu, takže to prošlo zcela v tichosti. Neméně v tichosti prošlo, když u pádu pár malých cestovních kanceláří pojišťovna sice zajistila repatriaci, ale klientům, kteří ještě na zájezd neodjeli, uhradila jen část škody, protože pojistná částka na víc nestačila a pojišťovna nehodlala riziko krýt. Tato praxe se provalila až v případě cestovní kanceláře I. Parkam Holidays, kde bylo postižených více, a byli hlasitější.
Na čí straně je odpovědnost?
Mediální a právní bitva, na které si přihřála polívčičku nově vzniklá „iniciativa Stop krachům cestovek", provozující webový portál se směsicí senzacechtivě formulovaných článků plných docela zajímavých informací, ale i evidentních chyb – a také komerčních reklam (paradoxně i cestovních kanceláří, což na webu „krachycestovek" působí poněkud pikantně). Ale zpět k té bitvě názorů na výklad zákonů. Zákonů proto, že současně se uplatní zákon č. 159/1999 Sb. a zákon o pojišťovnictví č. 277/2009 Sb. Je sice výslovně uvedeno, že zákon o pojišťovnách se uplatní jen v těch ustanoveních, která neřeší zákon 159 – ale čertovo kopýtko tkví v tom, že pojišťovny si dikci zákona 159 vykládají jinak, než ji vykládají Ministerstvo pro místní rozvoj ČR (MMR) a shodně i asociace cestovních kanceláří. Oč tedy v tomto sporu jde? O odpovědnost, spojenou s nemalými penězi nejen za těch pár dosavadních případů, ale především do budoucna.
Obecně pro pojištění platí princip, že výši pojistné částky stanoví pojistník (tedy ten, kdo se pojišťuje)– a pokud se pojistí málo, je to jeho chyba a většinou smůla. Jenže pojištění cestovních kanceláří pro případ úpadku není obecné pojištění. Cestovní kancelář nepojišťuje sebe, respektive svá rizika, ale pojišťuje riziko pro klienty. Povinně, ze zákona. Zákon 159/1999 Sb. má v sobě dvě linie, pohříchu nijak výslovně propojené. Především stanoví, co má pojištění krýt. Věcně: repatriaci včetně jejího organizačně technického zajištění a dále náhradu za neposkytnuté služby. Na druhé straně zákon stanovuje cestovní kanceláři povinnost uzavřít pojistku, která to pokryje, přičemž za absolutní minimum pojistné částky se stanoví 30 procent tržeb (očekávaných nebo loňských, podle toho, co je vyšší). Tolik by podle odborníků mělo na plné pokrytí škod stačit, protože obvykle má cestovní kancelář k dispozici v kterémkoliv okamžiku spíše ještě menší procento všech tržeb za zájezdy. Mohly by nastat výjimky – např. kdyby šlo o cestovní kancelář, která organizuje pouze vyhraněně sezonní akce (třeba zájezdy na olympiádu). Proto je částka v zákoně stanovena jako minimum, což automaticky vede k předpokladu, že může být potřeba stanovit pojistku vyšší. Až sem žádný problém. Ten je zakopán až v tom, kdo tedy za to stanovení výše pojistné částky odpovídá.
Pojišťovna vs. cestovky a ministerstvo
Pojišťovna tvrdí, že cestovní kancelář. Když dojde k nedostatečnému pojištění, je to podle pojišťovny vina jen a pouze cestovní kanceláře – a klienti mají vymáhat své nároky na ní. Což je pro ně v případě úpadku cestovní kanceláře dost tristní sdělení, protože majetek kanceláře v úpadku zpravidla nestačí ani na uspokojení nároků prioritních věřitelů. Na druhé straně zákon 159 v § 7 článku 3 stanoví, že pojišťovna není oprávněna odmítnout pojistné plnění nebo snížit jeho výši v případě, dozví-li se po pojistné události, že cestovní kancelář vědomě poskytla nepravdivé nebo neúplné podklady, které byly pro uzavření pojištění podstatné. Jenže pojišťovna Generali tvrdí, že v tomto ohledu jde o něco jiného, totiž o to, že ani při podpojištění nelze snížit plnění pod dohodnutou pojistnou částku, nikoliv že pojišťovna je povinna hradit vzniklou škodu bez ohledu na výši pojistné částky.
MMR a asociace cestovních kanceláří zdůrazňují jiné argumenty a jinou logiku, která je orientována pro spotřebitelsky a odpovídá tak smyslu zákona 159/1999 Sb., respektive směrnice 314/90/EHS. Pojištění cestovních kanceláří pro případ úpadku je zcela specifickým druhem pojištění. Je definováno zvláštním zákonem (tedy č. 159/1999 Sb.), který má oproti obecnému zákonu o pojišťovnictví přednost ve všech ustanoveních, která se pojištění cestovních kanceláří týkají. K tomu, aby pojišťovna směla dotyčné pojištění uzavírat, musí mít oprávnění a schválené pojistné podmínky od České národní banky. K tomu zákon 159/1999 Sb. v § 8 článku 5 výslovně stanoví: Všeobecné pojistné podmínky mohou omezit případy a výši pojistného plnění pouze v rozsahu, v jakém jsou omezeny povinnosti cestovní kanceláře vůči zákazníkovi. A ty rozhodně s výší pojistné částky nijak nesouvisejí. Na druhé straně týž zákon dává pojišťovně při tomto druhu pojištění mimořádné pravomoci: může si kdykoliv od cestovní kanceláře vyžádat jakékoliv doklady související s pojištěním, jakož i vysvětlení k nim. Proč by pojišťovna měla mít přímo ze zákona takové pravomoci, kdyby s nimi nebyla spojena také nějaká povinnost a odpovědnost? Však také zákon ukládá pojišťovně i mimořádnou povinnost: informovat MMR o zániku pojištění, jakož i o všech skutečnostech, zejména o závažných nedostatcích ve finančním hospodaření cestovní kanceláře, pokud mohou vést k zániku pojištění. V takovém případě MMR může dát podnět k pozastavení (případně odnětí) koncese dotyčné cestovní kanceláře, a zamezí tak nárůstu očekávané škody.
Tento spor nejspíš rozhodne až soud. Konat se bude, a ne jen jeden. Někteří postižení klienti CK I. Parkam Holidays zažalovali pojišťovnu Generali, která jim vyplatila jen dvě třetiny náhrady. Jiní klienti malých cestovních kanceláří v úpadku se spojují k žalobě vůči státu, který je neochránil tak, jak ukládá legislativa EU. Bude zajímavé sledovat závěry soudů – jenže při obvyklé rychlosti se jich jen tak nedočkáme.
O odpovědnosti cestovní kanceláře za výši pojistné částky nepochybuje nikdo. Horší je to s vynutitelností, respektive dostatečně odrazujícími sankcemi. Ne každý podnikatel na pokraji úpadku bude mít zájem na dostatečně vysoké pojistné částce, to leda ten veskrze poctivý. Ostatní vždycky doufají, že „ono se to nějak vyřeší, hoteliéři s účty počkají a jedny dluhy se vytlukou druhými". Čím menší pojistné, tím víc zbude na to vytloukání (a někdy by to paradoxně mohlo třeba i skutečně stačit). Pojišťovna následně podpojištěnou cestovní kancelář pochopitelně žaluje a viní z podvodu. Ale dokázat podvod se nemusí povést vždy. U méně flagrantních případů lze vždycky argumentovat, že nešlo o úmysl, natož obohacení. Zákon č. 159/1999 Sb. vlastně neobsahuje žádnou sankci, která by podnikatele, který ví, že má neřešitelné dluhy, nějak postihla. Úředně viditelné peníze nemá, o koncesi přijde tak jako tak.
Takže de facto jediným, kdo do stanovení pojistné částky může efektivně mluvit, je pojišťovna, ať se jí chce nebo ne (ono to dá podstatně víc práce). A neměla by argumentovat, že to není její starost. Copak může vůbec uzavřít pojistku, která nesplňuje požadavky zákona č. 159/1999 Sb., když jde o zcela zvláštní v zákoně definovaný druh pojištění? Jenomže za nesplnění požadavků zákona č. 159/1999 Sb. ze strany pojišťoven bohužel žádná sankce stanovena není. Zákonodárce zřejmě mylně předpokládal, že to pojišťovny budou pilně kontrolovat ve svém vlastním zájmu, aby nemusely platit ze svého. Jenže přinejmenším jedna z nich ze svého platit odmítá. A tak pojišťovny sice ostentativně tvrdí, jak o tento obchod nestojí, ale některé z nich pilně pojišťují i takové cestovní kanceláře, o jejichž finančním zdraví se v kuloárech více než pochybuje. Proč by to nedělaly, když nic neriskují?
Chystá se novela zákona
V zákoně č. 159/1999 Sb. je dílčích nedostatků povícero. Novelizace se plánovaly a odkládaly. Nakonec se zdůvodněním, že EU připravuje revizi směrnice 314/90/EHS, a tak se počká a znovelizuje všecko najednou. Jenže EU připravuje zmíněnou revizi sice z gruntu, ale zato se značným zpožděním. Mezitím se tedy MMR odhodlalo nejvýraznější vady řešit tzv. technickou novelou, kterou plánovalo již před skandály spojenými s nedostatečnou ochranou klientů. Ty paradoxně přípravu textu na jedné straně učinily ještě naléhavější, ale na druhé straně spíš zpozdily. Zástupci cestovních kanceláří tentokrát mnohem důrazněji požadují, aby byl odstraněn monopol pojišťoven. Je to požadavek oprávněný, MMR mu rozumí, ale najít způsob řešení a formulovat je do paragrafů není otázkou několika dnů. Bankovní garance by pomohly jisté menší části cestovních kanceláří, které by na ně dosáhly. Repatriace (a možná i vyplácení klientů) v případě úpadku by mohly převzít asistenční služby, které k tomu mají dost zkušeností. Ale kdo převezme záruku za to zapeklité stanovení výše garance? Banka v žádném případě. V úvahu, jak řešit záruku, přicházejí i různé formy garančních fondů. Jenže takový garanční fond nemůže vzniknout na zelené louce, a to ještě právě ve chvíli, kdy výjezdový cestovní ruch není v nejlepší kondici. Pojišťovny si za ta léta polštář vytvořily. Chtít, aby teď cestovní kanceláře nasypaly do společného pytle víc, než platí pojišťovnám, by bylo absurdní. Jenže pro rozjezd garančního fondu by toho bylo nutně potřeba víc. A ta zapeklitá otázka, jaká částka záruky je ta pravá, by se tím také tak docela neřešila. Kolegové z profese by ji stanovovat neměli. Asi by to uměli, ale kdo zaručí, že by si přitom nehráli na svou vlastní konkurenční notu?! Přinejmenším by z toho byli podezíráni a osočováni. Takže nakonec asi bude nejlépe, aby výši částky záruky stanovoval ten, kdo odpovídá. Pojišťovna – pokud jí to bude jasně uloženo – a jinak MMR jako představitel státu, protože ten je vůči spotřebitelům poslední a nejvyšší odpovědnou instancí.
Text: Božena Horáková
Foto: Thinkstockphotos.com