I nepohodlí může být plusem

Češi, kteří se ročně vydají do světa na cykloexpedici, se sice počítají na stovky, přesto jde o zajímavý tržní segment. O jejich specifikách jsme hovořili s Kateřinou Lhotovou, která má na starosti právě tento typ produktu v cestovní kanceláři Adventura.

Jaký je typický účastník zájezdů, kterým můžeme zjednodušeně říkat cykloexpedice?

Ono se to trochu liší podle toho, zda jde o cykloexpedice po Evropě nebo do vzdálenějších koutů světa. Různě obtížné expedice samozřejmě kladou na účastníky rozdílné nároky. Cyklozájezd na Filipíny je samozřejmě méně náročný než expedice do Himálaje. Ale budeme-li se bavit o opravdových expedicích, tam potřebujeme zkušené cestovatele, kteří jsou na tom dobře jak fyzicky, tak psychicky. Tyto cesty totiž obvykle vedou do vzdálených končin, kde je těžko dostupná infrastruktura, navíc musejí účastníci počítat s případnými změnami itineráře, jistou mírou fyzického i duševního nepohodlí – nemůžou počítat s tím, že se večer ubytují v komfortním hotelu a na stříbrném podnosu dostanou spe­ciality vysoké gastronomie. Nedá se ale říct, že by v této skupině jednoznačně dominovali muži.

A lze typického účastníka charakterizovat sociologicky? S ohledem na ceny takových zájezdů bych předpokládal, že půjde o mladé manažery…

Já některé zájezdy i průvodcuji, takže mám celkem dobrý přehled o tom, jací lidé s námi na tyto výpravy vyráží. Je pravda, že manažerů je mezi nimi významné procento, ale jde často také třeba o lékaře, právníky, podnikatele a další profese, které mají jedno společné: jsou to lidé, kteří hodně pracují a potom hledají dovolenou spojenou s fyzickou námahou. Fyzicky aktivní jsou ale i během roku – cvičí, běhají a samozřejmě jezdí na kole. A během cest do zahraničí hledají něco, co je mimo masový turismus. Chtějí být víceméně sami, resp. v malém kolektivu podobně naladěných jedinců, a navštívenou destinaci chtějí opravdu poznávat. A možná trochu překvapivě jim právě vůbec nevadí nějaké nepohodlí. Naopak si vlastně rádi připlatí za to, že se jim dostane odlišného zážitku. Nyní například máme šestnáctičlennou skupinu v Barmě, kde projíždí naprosto izolovanými končinami, o nichž se nepíše v žádném průvodci. Je jasné, že služby jsou tam na relativně nízké úrovni, ale nikdo z účastníků s tím nemá problém. A také nejde říct, že by tyto zájezdy kupovali hlavně mladí lidé – u nás je naopak typický klient zhruba padesátiletý.

Kdy vlastně vzniknul tento typ zájezdů? Počítám, že to nebylo hned po revoluci…

Nebylo, my jsme začínali s autobusovými zájezdy po Evropě. Lidé tehdy byli lační po de facto jakémkoli cestování, vyrazili prakticky kamkoli, vezli si s sebou svačiny a ochotně spali pod stany. Chtěli hlavně poznávat do té doby neznámé končiny. Zájezdy dnešního typu přišly až o pár let později.

Jak se od oněch začátků změnili čeští zákazníci a jejich nároky?

Pomineme-li ony náročné expedice, o kterých byla řeč, dá se říct, že dnešní klient si chce hodně zajezdit na kole a poznat destinace, zároveň už ale vyžaduje večer určité pohodlí. Rád se tedy vyspí v dobrém hotelu a dobře se nají. Cítíme, že nám upadají tzv. puťáky, tedy zájezdy, během kterých se jezdí z bodu A do bodu B a spí se ve stanech. A i když tam máme vlastního kuchaře, který pro účastníky vaří, jsou lidé radši, mohou-li se vyspat v posteli a ochutnat dobré místní jídlo. Dostáváme třeba už přímo takto koncipované poptávky – například ve Francii si klienti vyhledávají destinace, kde mohou večer ochutnat místní víno a typickou gastronomii.

Liší se v něčem dnešní klient od svého západoevropského „kolegy“?

Ony pomyslné nůžky už se hodně zavírají, byť rozdíly existují. My například ještě stále klademe důraz na poznávací aspekt programů, prakticky nikdy nejde jen o holý cyklistický zážitek typu týdenního ježdění po singltreku. Vždy usilujeme o to, aby lidé poznali region, resp. zemi. Zahraniční skupiny, s kterými se setkáváme, bývají obvykle zaměřeny právě jen na cyklistický zážitek jako takový a už je tolik nezajímá lokální život.

A je srovnatelná i technika, na které účastníci jezdí?

Určitě, i z globálního pohledu jsme na špici. Samozřejmě se to také odvíjí od náročnosti zájezdu. Je jasné, že třeba v Provence stačí účastníkům běžná kola, ale na opravdových expedicích se setkáváme se stroji o průměrné hodnotě 80 až 120 tisíc korun. To na nás samozřejmě klade poměrně vysoké nároky, protože my se musíme o kola účastníků starat během přepravy apod. Mimochodem český klient je specifický tím, že na zájezdy chce mít své vlastní kolo. A to i na letecké. Naproti tomu třeba Němci nebo Francouzi si obvykle kola půjčují až na místě. To my ani nenabízíme. Byť třeba víme, jaká kola se dají vypůjčit třeba ve Vietnamu, pořád je tam určité riziko technických problémů. Kdežto když si klient vezme svoje kolo, které perfektně zná, je větší pravděpodobnost, že si zájezd, během kterého ujede v průměru 800 km, užije mnohem víc. Proto radši investujeme do toho, že klientům vysvětlíme, jak kolo správně zabalit a podobně. Nehledě na to, že vlastní kolo jsou si účastníci často schopni sami – resp. za asistence našeho průvodce – opravit v případě technických potíží. Vozí si s sebou také některé náhradní součástky, takže není třeba při každém defektu hledat servis.

Když už jsme u techniky – jak moc se na zájezdech setkáváte s elektrokoly, která jsou fenoménem dneška?

My jsme zpočátku byli jejich příznivci, protože jsme si říkali, že to cyklistické zážitky zpřístupní i starší klientele, bohužel se ale ukazuje, že na pomoc elektromotoru se spoléhá čím dál více lidí, kteří jsou jinak v plné síle. I naprosto fyzicky zdatní mladí klienti jsou schopni si vzít elektrokolo na zájezd, který my hodnotíme obtížností 1, což znamená, že je vhodný pro děti od šesti let. A to už nám působí potíže – má-li třeba průvodkyně tato těžká kola nakládat do vleku, je to pro ni opravdu náročné. Navíc účastníci na elektrokolech jsou rychlejší než zbytek skupiny, začínají se nudit a mají tendenci vymýšlet další program. A svým způsobem je nám takových lidí i líto, protože se obvykle celý večer baví o tom, zda mají dostatečně nabitý akumulátor, co se stane, když jim energie nevydrží na celý den apod. Letos poprvé jsme proto přistoupili k regulaci a stanovili maximální počet elektrokol na zájezd. Vezmeme jich maximálně osm. Nejenže jsou těžká, ale také zabírají více prostoru. Kromě toho ne každé kolo se dá uchytit do systému, který na vlecích používáme. Klienti nám musejí letos poprvé každé elektrokolo předem nahlásit, poslat jeho fotografii a zaplatit za něj. Výjimkou jsou klienti nad 65 let, ti mohou mít elektrokolo vždy a zdarma. U leteckých zájezdů je tento problém naštěstí vyřešen podmínkami pro přepravu, které neumožňují převoz baterií v nákladovém prostoru, tam jsou tedy elektrokola automaticky mimo hru.

Co vám jako organizátorům cyklozájezdů ještě přidělává starosti?

Paradoxně možná enormní rozvoj cyklistiky jako takové. Dnes se setkáváme s ohromným množstvím typů kol, o která se musíme umět postarat. Navíc v některých zemích stále převládá pohled na cyklistu jako na low-cost klienta, jako na „batůžkáře na kole“. Naši tamní partneři přitom nechápou třeba hodnotu vybavení, s kterým naši zákazníci přijíždějí. Když třeba partnerovi na Šrí Lance vysvětlujeme, že jedno kolo má hodnotu několik tisíc dolarů, je v šoku. Výzvou je pro nás také naplnit očekávání klientů. Připravit smysluplný cyklistický produkt na dva týdny je prostě náročné, ale od toho jsme tady, takže to bych nenazývala přímo starostmi.

Jaké jsou aktuálně u českých cykloturistů v kurzu destinace?

Hodně se začalo jezdit na Balkán. Ne že by se tam dřív nejezdilo, ale tato oblast už ztratila svoji někdejší „divokou“ image. Klienti zjistili, že třeba v Černé Hoře je nejen krásná příroda, ale že se tam dá také kvalitně bydlet a jíst. Takže tato destinace je nyní na vzestupu, stejně jako třeba Albánie či Bosna. Obecně platí, že lidé mají hlad po nových destinacích, takže zájem je prakticky o jakoukoli novinku, která se ten který rok objeví na trhu. Ale jsou i některé dříve populární destinace, které jsme v posledních letech z nabídky vyřadili – tím myslím zejména blízké či dokonce sousední evropské země, kam lidé bez obtíží vycestují na vlastní pěst a kde už přidaná hodnota cestovní kanceláře není tak vysoká.

Jak vidíte budoucnost tohoto segmentu cestovního ruchu?

Myslím, že budou pokračovat dnešní trendy. Tedy že budou klienti vyžadovat čím dál vyšší standard služeb. A dál poroste zájem o destinace, kde si budou moci lidé zkombinovat cyklistický zážitek s koupáním v moři. To už je ostatně patrné nyní – z tohoto důvodu je v kurzu třeba Korsika. A pak tady asi vždy budou perličky typu Bhútánu, zájem o který nás překvapil – tam nám letos odjedou hned čtyři zájezdy, přičemž průměrná cena je kolem 120 000 korun za osobu. Tuto zemi osobně považuji za vycházející hvězdu v tomto segmentu. I nadále bude trendem odklon od masového turismu a od notoricky známých míst. Lidé budou čím dál víc cestovat kvůli zážitkům a poznávání nových končin. A ty lze najít i v zemích, kde by to možná málokdo čekal – i v tak turisticky exponovaných destinacích, jako jsou Dominikánská republika nebo Šrí Lanka, lze najít málo známé oblasti vhodné pro cyklistiku.

Text: -pmu-
Foto: Adventura