Domácí cestovní ruch sdílené ubytování neohrozí, ale…

Sdílená ekonomika proniká do všech možných hospodářských odvětví, cestovní ruch, resp. ubytovací služby nevyjímaje. V domácím turismu sice hraje sdílené ubytování okrajovou roli, přesto by diskuse o něm neměla zapadnout. Už proto, že současná debata o narovnání tržních podmínek ovlivní tvář odvětví na řadu let dopředu.

Oficiální statistiky naznačují, že ubytování prostřednictvím Airbnb a podobných platforem využívá jen relativně malá část zahraničních turistů. Kupříkladu ve třetím čtvrtletí loňského roku se mimo hromadná ubytovací zařízení ubytovalo zhruba 10 procent turistů ze zahraničí. A ne všichni využili produktů sdílené ekonomiky. Vyčíslit přesný podíl platforem tohoto typu na ubytování v České republice je však prakticky nemožné, spokojit se musíme jen s čísly sporadicky publikovanými samotnými platformami, zejména Airbnb. Ta již před časem uvedla, že se jejím prostřednictvím v Česku v roce 2017 ubytovalo 1,02 milionu hostů, což představovalo meziroční nárůst o 52 procent. Airbnb je navíc sice největší, ale v žádném případě jedinou platformou svého druhu – na trhu působí například také Flipkey, HomeAway, House Trip, Vacation Rentals či Vrbo. A informace o počtech klientů těchto platforem jsou ještě raritnější.

Stejně tak složité je určení počtu Čechů, kteří při cestách po vlasti volí ubytování prostřednictvím platforem sdíleného ubytování. Vyjdeme-li z profilu domácího návštěvníka, který najdete na str. 8–10 tohoto vydání, a z empirické zkušenosti, troufneme si tvrdit, že sdílené ubytování je tématem spíše v incomingu, nikoli v domácím cestovním ruchu. K využití placeného ubytování v soukromí se v loňském průzkumu pro agenturu CzechTourism přiznalo jen 6 procent tuzemských turistů. A je nabíledni, že většina těchto pobytů proběhla v hlavním městě, které je na jedné straně nejčastějším cílem tuzemských turistů, na straně druhé pak v českých podmínkách Mekkou sdíleného ubytování.

Význam sdílené ekonomiky sice průběžně roste, zatím je však stále relativně malý. Podle studie společnosti Deloitte z roku 2017 dosahoval asi 1,2 procenta HDP. Nic to však nemění na tom, že sdílené ubytování je fenomén, který s sebou nese jisté problémy, jež je třeba řešit. Nejde jen o stížnosti ze stran rezidentů na nepořádek a ruch v domech, ale především o otázku legálnosti či nelegálnosti sdíleného ubytování, resp. o problematiku rovnosti podmínek pro různé tržní subjekty. To vše bylo diskutováno na dlouhé řadě fór, mimo jiné i na nedávné COTakhle snídani pořádané naším vydavatelstvím. Tam se k problematice legálnosti vyjadřovala řada odborníků, mezi kterými nechyběla ani ředitelka odboru cestovního ruchu Ministerstva pro místní rozvoj ČR (MMR ČR) Renata Králová. Ta sice sdílenou ekonomiku označila za zajímavou příležitost, zároveň však informovala, že úřad musí trvat na tom, aby všichni podnikatelé měli stejné a rovné podmínky pro podnikání. „Je nepřípustné, aby některé subjekty vyvíjely ekonomickou činnost a z ní měly příjem, aniž by musely jako ostatní nést náklady vyplývající z dodržování právních předpisů,“ řekla Králová. Pro nastolení této rovnosti je podle ní důležité, aby kontrolní orgány měly potřebné údaje o jednotlivých poskytovatelích. „Hovoříme o sdílené ekonomice, ale sdílení těchto informací v současnosti bohužel nefunguje,“ poznamenala s tím, že o posílení kontrolní roviny se v současnosti uvažuje.

Zároveň však Renata Králová uvedla (a ostatní panelisté ji v tomto názoru podpořili), že není na místě vytvářet nějakou novou legislativu, postačí jen jisté úpravy zákonů stávajících norem. Za jednu z takových úprav označila ředitelka odboru cestovního ruchu MMR ČR chystanou novelu zákona o místních poplatcích, o které ještě bude řeč.

Problematice sdílené ekonomiky se už delší čas věnuje i Hospodářská komora ČR (HK ČR), v jejích prostorách se odehrávají i COTakhle snídaně. Jak informoval Ladislav Minčič, ředitel odboru legislativy HK ČR, ze série předloňských diskusí u kulatých stolů HK ČR vzešla doporučení pro budoucí vládu – návrhy se týkaly regulace, daňové a poplatkové oblasti a také ochrany spotřebitele. Detailně se s tímto materiálem můžete seznámit na stránkách HKČR pod odkazem https://goo.gl/5Gp7rS.

Tab.: Nabídka počtu lůžek v Praze přes Airbnb a v hotelech (2017)

Zdroj: IPR, Inside Airbnb 2018

Problém tkví podle Ladislava Minčiče v tom, že v rámci rychlého rozvoje produktů sdílené ekonomiky se postupně vytratil původní smysl, jímž byla snaha o snížení nákladů, které daný subjekt má, případně jen mírný přivýdělek. Z pronájmu bytů (zúžíme-li pro účely tohoto článku sdílenou ekonomiku pouze na ubytování) se v řadě případů stalo klasické podnikání, mnohdy středního či většího rozsahu. Poskytovatele produktů sdílené ekonomiky, resp. některé z nich, proto chápe Hospodářská komora jako budoucí podnikatele. Minčič v této souvislosti vyslovil myšlenku, že by v rámci narovnávání podmínek nemělo docházet k dalšímu zatěžování stávajících či budoucích podnikatelů, například formou zpřísňování podmínek pro vstup do podnikání. „Jakékoliv zamýšlené regulace by měly být efektivně vymahatelné, neměly by zvyšovat administrativní zátěž a neměly by vést k přesunu části služeb sdílené ekonomiky do šedé zóny,“ tlumočil postoj Hospodářské komory Ladislav Minčič. A varoval také před tím, aby nebyla regulace šita na míru každé jednotlivé službě – vývoj technologií je podle něj tak rychlý, že by dané regulační řešení bylo záhy zastaralé.

Co je a není podnikání?

S řadou výše citovaných názorů i doporučení souhlasí i ti, kteří v oblasti sdílené ekonomiky podnikají, kupříkladu Adam Nedvěd ze společnosti Blahobyty, která se zaměřuje na správu krátkodobých pronájmů. Podle něj by ale bylo potřeba aktualizovat definici podnikání, protože ta současná, podle které jde o „samostatnou výdělečnou činnost vykonávanou na vlastní účet a odpovědnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku“, je velmi vágní a neplní svůj účel. „Co je to ‚soustavně‘? Právní výklad tohoto pojmu neexistuje. Pro někoho tak ‚soustavně‘ může být i podruhé. Když podruhé během deseti let pronajmu někomu pokoj, bude to soustavná činnost?“ tázal se Nedvěd. S tím, že by bylo podnikání definováno vágně, ovšem nesouhlasí Renata Králová z MMR. Kupříkladu pojem soustavnosti byl podle ní opakovaně vykládán soudy v rozhodnutích týkajících se neoprávněného podnikání. „Právní předpisy nemohou být zcela detailní. Naopak, tvořit je musíme dostatečně obecné, aby byly aplikovatelné i do budoucna,“ vysvětlila Králová.

Příkladné Estonsko

Nedvěd se rovněž vyjádřil pro efektivní zdanění podnikatelů pohybujících se ve sdílené ekonomice. Díky digitálním platformám, na kterých se tento byznys odehrává, to podle něj je reálně možné. Podstatné je, aby celá věc byla co nejjednodušší. „Čím administrativně složitější to bude, tím méně subjektů se do systému přihlásí. Budou to dělat dál, ale mimo tyto platformy,“ konstatoval Nedvěd a dodal, že nikdo z poskytovatelů sdíleného ubytování nemá a priori záměr podvádět, neplatit daně apod. „K tomu většinou dochází v důsledku toho, že administrativní náročnost s tím spojená je příliš velká,“ uvedl. „Nikdo nechce ležet doma a každý den se bát, zda ho někdo nenahlásí za neoprávněné podnikání a nedostane pokutu,“ vysvětlil. Příkladem, kterým by se podle Nedvěda mohla Česká republika inspirovat, je Estonsko. Tamní registrace se provádějí on-line, jsou jednoduché a poskytovatelé sdílených služeb byli podle Nedvěda z jejich zavedení nadšeni. Za příklad ostatně dává Estonsko ve svých doporučeních také Hospodářská komora ČR. „Stát (estonská daňová správa) zde umožňuje ‚opt-in reporting‘ příjmů poskytovatelů služeb a zároveň jejich kumulaci, takže uživatelé mohou být aktivní na více digitálních platformách a předávání informací daňové správě umožňuje poskytovatelům služeb jednodušeji a přehledněji stanovovat své daňové povinnosti. Estonská zkušenost navíc jasně ukazuje, že zjednodušení daňového přiznání a možnost podat daňové přiznání on-line navyšuje počty i objem daňových přiznání,“ píše se doslova v materiálu, který vzešel z diskusních stolů HK ČR a který zformuloval ekonom Tomáš Prouza, ředitel EU Politics Advisory, jenž v letech 2016 až 2017 působil coby koordinátor digitální agendy České republiky. Dnes zastává funkci prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR.

Jde o to najít míru

Účastníci snídaně se shodli na tom, že pro jasné nastavení pravidel bude potřeba jednoznačně určit hranici mezi podnikáním a příležitostným výdělkem. Kritériem může být výdělek, kterého poskytovatel služeb danou činností dosáhne, nikoli charakter aktivity, které se věnuje. Stejná pravidla by tak platila pro ubytování, dopravu, finanční služby, pečení cukroví či hlídání dětí. Neexistuje však zatím částka, na které by se všichni zainteresovaní shodli. Pár konkrétních návrhů padlo například z úst Adama Nedvěda z Blahobyty.cz: „První variantou je životní minimum. Kdo by si ročně vydělal na životní minimum či méně, neměl by být považován za podnikatele. Druhou variantou je minimální mzda. Osobně bych se přimlouval za tuto druhou variantu, protože ta předpokládá aktivní přístup člověka,“ uvedl Nedvěd.

V Praze jen 20 procent nabízených bytů funguje jako skutečně sdílené ubytování, kdy v bytě přebývá kromě hostů i hostitel.

Rovněž HK ČR je názoru, že by mělo být zákonem rozlišeno, kteří poskytovatelé služeb sdílené ekonomiky tak činí podnikatelským způsobem a kteří jen občasně za účelem vylepšení svého příjmu. A i ona bere ve svých doporučeních vládě za kritérium výši příjmů, které rozděluje do tří kategorií. První by byl příležitostný příjem (do 30 000 Kč ročně, případně do trojnásobku minimální měsíční mzdy), a při kterém by nebylo třeba žádné živnostenské oprávnění a nebylo by potřeba plnit žádné další požadavky a ze kterého by se neplatily daně ani jiné poplatky. Druhou kategorií by byl přivýdělek, tedy roční příjem do dvanáctinásobku minimální měsíční mzdy, při kterém by bylo potřeba získat živnostenské oprávnění a vůči němuž by se – pokud by se sám poplatník nerozhodl pro obecný – uplatňoval zjednodušený (paušální) režim výběru daně z příjmů, popř. pojistného (pokud by vůbec takový příjem podléhal pojistnému). A konečně kategorie třetí – tou by byla klasická živnostenská činnost. Roční příjem by byl vyšší než dvanáctinásobek minimální měsíční mzdy, daný subjekt by musel mít živnostenské oprávnění a ze svých příjmů by platil daň, sociální a i zdravotní pojištění. I pro tuto kategorii by bylo možné vedle obecného (standardního) režimu výběru umožnit zjednodušený (paušální) režim.

Občas se v souvislosti se zvažovanou regulací sdílené ekonomiky zmiňuje také návrh na časové omezení. To ostatně připouští i vládní analýza z roku 2017 a pracuje s tím i materiál, který v září odsouhlasili pražští radní. V praxi by tak třeba poskytovatel sdíleného ubytování mohl své kapacity nabízet jen určitý počet dní v roce. Podle HK ČR by však měly být takové návrhy na stanovení maximálního počtu dní, po které je ročně možno nemovitost pronajmout, diskutovány pouze v případě, že existuje jasný a prokazatelný dopad pronajímání na bytovou politiku.

Sdílené ubytování zdražuje nájmy

Data tohoto druhu lze najít v analýze, kterou na základě dat portálu www.airdna.co nedávno zpracoval pražský Institut plánování a rozvoje (IPR). Tento dokument uvádí, že v Praze je celkem 650 000 bytů, z toho 11 500 (tedy 1,4 procenta) bylo v květnu loňského roku nabízeno k pronájmu přes Airbnb. Zhruba 40 procent nabídky je koncentrováno v historickém centru, uvádí se v analýze. Jen 20 procent nabízených bytů funguje jako skutečně sdílené ubytování, kdy v bytě přebývá kromě hostů i hostitel. To je v rámci Evropy podprůměrný podíl. Třetina pronajímatelů navíc nabízí dva a více bytů. Analýza také s odkazem na nabídku realitních serverů uvádí, že je v Praze k dispozici více bytů ke krátkodobým než ke klasickým pronájmům. To podle autorů ukazuje, že Airbnb a další platformy snižují nabídku klasického rezidenčního bydlení, což se promítá i do růstu nájemného. V Praze je zároveň celkový objem nabídky Airbnb vyšší než ve Vídni, Varšavě či Budapešti. Další stránkou problematiky jsou relativně nízké průměrné výdaje turistů ubytovaných v soukromí. V květnu 2018 dosahovala v Praze sazba za pronájem jednotky v rámci Airbnb v průměru 1 734 Kč za den. Podle Václava Stárka se tím otevírá prostor pro diskusi o udržitelnosti cestovního ruchu v hlavním městě a o tom, o jaké turisty město stojí.

A pamatovat je třeba také na to, že musí být sladěny zájmy rozvoje cestovního ruchu se zájmy místních obyvatel. I autoři zmiňované analýzy proto doporučují, aby Praha s ohledem na negativní dopady ubytovacích platforem na bytový trh i život místních obyvatel nechala zpracovat právní analýzu možné regulace. Jako příklad uvádějí Amsterodam, kde mohou vlastníci krátkodobě pronajímat byty v úhrnu maximálně 60 dní v roce. Počínaje letošním rokem 2019 bude tato doba redukována na 30 dní. Kromě toho nesmí počet ubytovaných osob překročit čtyři. Dodržování pravidel by měla hlídat sama firma Airbnb, je nicméně zřejmé, že se porušují, píší autoři. Regulace existují i například v Barceloně a Paříži, v Řecku pak platí úprava na celonárodní úrovni v rámci boje s šedou ekonomikou.

Cestou k nápravě poplatek z pobytu?

Přestože na jeho principech panuje vesměs shoda, žádný konkrétní oficiální návrh legislativního řešení sdílené ekonomiky zatím neexistuje. Alespoň nějakým krokem k nápravě situace by mohl být vládní záměr novely, podle kterého by se měl od roku 2020 i na ubytovatele v soukromí, tedy třeba na službu Airbnb, vztahovat nový poplatek z pobytu. Ten by měl v sobě zahrnout dosavadní ubytovací poplatek a poplatek rekreační a lázeňský. Poplatek by od svých hostů vybírali ubytovatelé a odváděli by jej obcím. Maximální sazbu poplatku navrhlo ministerstvo financí od ledna 2020 na 21 korun za den, od roku 2021 pak na 50 Kč za den. Obce by ale mohly zavést poplatek nižší.

„Jsme přesvědčeni, že povinnost odvádět řádně daně za realizované tržby je minimálním a zcela legitimním požadavkem. Proto tuto iniciativu ministerstva financí jednoznačně vítáme,“ uvedl prezident Asociace hotelů a restaurací Václav Stárek, který na COTakhle snídani odmítl spekulace o tom, že by navrhovaná úprava byla jen polovičatým řešením. Jedná se podle něj naopak o řešení komplexní. „Politici začali konečně chápat, že sdílená ekonomika není jen budoucím problémem cestovního ruchu, ale především problémem komunálním, který je třeba řešit,“ poznamenal Stárek. Alfou a omegou by podle něj mělo být striktní oddělení toho, co je, a co už není sdílením. „Podstatné přitom je, že odpovědnost za legálnost tohoto byznysu musí nést digitální platformy, bez kterých tento segment nemůže fungovat,“ uvedl. I podle Hospodářské komory ČR je podstata novely zákona o místních poplatcích správná, protože přispívá ke snižování administrativní zátěže obcí i podnikatelů.

Návrh však má i své kritiky. Kupříkladu podle ekonoma BHS Štěpána Křečka budou v případě zavedení poplatku z pobytu de facto zdaněny vybrané služby sdílené ekonomiky. „Nastavená maximální výše nového poplatku však nezmění preference turistů a nepovede k omezení poptávky po ubytovacích službách typu Airbnb ve větších městech,“ upozornil. Řádné vybírání poplatku bude ale podle něj komplikované. „V případě, že se lidé vzájemně dohodnou na krátkodobém pronájmu nemovitosti, těžko na to úřady přijdou,“ dodal.

Digitální platformy jsou podle svých zástupců připraveny poplatek vybírat a odvádět. Nic jiného jim ostatně, bude-li návrh novely zákona přijat, nezbude. „Chceme být Praze dobrým partnerem a zároveň usnadnit život našim hostitelům; to jsou hlavní důvody, proč jsme se rozhodli nabídnout pomoc při výběru poplatku,“ uvedl například pro ČTK Vladimír Beroun z Airbnb. Dohoda o výběru příslušného poplatku by podle firmy mohla první být v regionu střední a východní Evropy. V případě zavedení maximální výše poplatku 50 Kč v roce 2021 by jen hlavnímu městu přinesl ubytovací poplatek zhruba 160 mil. korun ročně. Airbnb to uvedla v tiskové zprávě.

Foto: Shutterstock.com

Petr Manuel UlrychC.O.T. media
šéfredaktor časopisu COT a portálu iCOT.cz
petr.ulrych@cot.cz