Domácí cestovní ruch: kde je zakopán pes?

Díky naší nedávné historii se naše republika, v porovnání s dalšími státy Evropy, může „pyšnit" jednou anomálií, a tou je likvidace valné části domácího cestovního ruchu. Státem řízené hospodářství si pojem domácího cestovního ruchu zredukovalo na odborářskou rekreaci, lázeňské zotavovny a horské chaty. Valná většina hotýlků a penzionů byla zlikvidována a ty co zůstaly, chátraly.

Kolik se vybudovalo nových ubytovacích zařízení, by se dalo spočítat velmi snadno. Navíc se jednalo o stavby poplatné „budování lepší společnosti". Zmizely rodinné firmy a s nimi i tradiční formy podnikání. Host přestal být hostem, a pokud nebyl pacientem nebo rekreantem, tak zejména v regionech mohlo být malým dobrodružstvím přeživší hotelová zařízení navštívit, protože host byl chápán jako obtěžující element. Takže pokud by lidé nemuseli služebně cestovat, asi by nepřežily ani ty hotely, kterým se to podařilo. Ještě štěstí, že lyžaři chtějí jet na hory a lidé se chtějí v letních měsících koupat, i když většinou to byla opět odborářská zařízení, jež vznikla znárodněním, kde bylo možné nocovat.

V době, kdy bylo obtížné něco vlastnit, si Češi našli cosi, co nikdo nekritizoval jako buržoazní přežitek, a to byly chaty. Tím, že se z nás stal národ budovatelů a „Ferdů mravenců – práce všeho druhu", se cestovní ruch zploštil na každopáteční úprk na chatu, kde bylo zapotřebí posekat trávu, nalakovat okapy, natřít plot, okopat brambory a mohli jsme si i zanadávat, že zase nějaký lump přes týden otrhal naše pracně pěstované jahody či jablka. Dokonce nám ani nevadilo, že nám alespoň jednou do roka chatu někdo vykradl. Měli jsme dvě domácnosti, přes týden sháněli hřebíky, abychom mohli během víkendu zpevnit prkennou podlahu, a v pondělí jsme navštěvovali doktory, aby léčili naše drobné či větší úrazy, které jsme si jako řemeslní amatéři na chatě způsobili. Stačili jsme se pohádat se sousedy, kteří házeli přes náš plot vše, čeho se potřebovali zbavit a v neděli jsme se fyzicky i duševně zničeni vraceli do svých paneláků, abychom se hned od začátku týdne začali opět připravovat na co možná nejčasnější páteční odjezd na chatu. A tak je tomu bohužel až doposud.

Je pro nás důležitější něco vlastnit, než něco prožít, a třeba si i aktivně odpočinout. Kdyby tomu tak nebylo a vzali jsme si do rukou kalkulačku, tak bychom zjistili, že naše investice do budování a údržby chaty jsou enormní a nedají se vůbec porovnat s tím, kolik bychom utratili za víkendové ubytování v hotelu či penzionu. V mnoha případech jsou navíc stravovací služby v těchto zařízeních skoro stejně drahé, jako když si vyvařujeme sami, a to již nemluvím o čase, který přípravou pokrmů, mytím nádobí a úklidem chaty spotřebujeme, namísto toho, abychom si vyrazili na výlet. Nemuseli bychom stále na stejné místo a hádat se nebo závidět něco svému sousedovi. „Předností" chat bylo, že nebylo třeba budovat žádnou infrastrukturu cestovního ruchu, protože ji nikdo nepotřeboval, stačil jeden „konzum" a hospoda, kam bylo možné dojít, když jsme si něco pro své vyvařování zapomněli doma. A s tímto dědictvím se potýkáme až do současnosti.

To je také důvodem, proč se domácí cestovní ruch tak pomalu rozvíjí, protože pro něj nejsou vytvořeny podmínky. Regiony hořekují nad tím, že k nim turisté nejezdí a všichni by nejradši, aby to byli cizinci. My však neumíme obsloužit ani nenáročného domácího turistu, a tak se ani nemůžeme divit, že zahraniční klientelu do míst mimo velká města nedostaneme, a když, tak jenom regionem projíždějí a zastaví se na hradě či zámku. Vždy jsem tvrdil, že nejlepším trenérem našeho personálu jsou nároční hosté. Ty nemáme, a proto také úroveň našich služeb je ve většině případů prachbídná. Nemáme odborníky, kteří by byli schopni řídit svá ubytovací a stravovací zařízení s plnou náročností, a tak se ani nemůžeme divit, že nemáme ani dobré a kvalitní hosty. Teprve až si začneme svých hostů vážit a nebudeme přemýšlet jen o tom, jak neplatit DPH, jak okrádat hosty, jak platit naše zaměstnance pod stolem a začneme si uvědomovat, že úspěšní budeme pouze tehdy, budeme-li mít spokojené hosty, kterým dáme odpovídající servis a služby, pak snad i ti, co mají chaty, začnou navštěvovat také naše restaurace a penziony. Zatím je otevírací doba stanovena podle toho, jak to vyhovuje nám a ne našim hostům, vaříme jídla, která je někdy odvážné jídlem pro lidi nazývat a hlavně nadáváme, jak nám všichni brání v tom, abychom mohli úspěšně podnikat. Ono totiž není nic jednoduššího, než si najít nepřítele, na kterého můžeme svést svoji neschopnost a lenost.

V okolních zemích představuje domácí cestovní ruch více než 60–65 procent všech ubytovaných hostů. U nás to není ani 30 procent. Bylo by doopravdy třeba, abychom si položili otázku „Proč?" a neměli bychom hledat chyby vždy jen u těch druhých. Kromě moře má naše republika všechny předpoklady stát se významnou turistickou destinací. Bude však třeba, aby cestovní ruch doopravdy někdo odpovědně řídil. Ne jako součást ministerstva, které nemá cestovní ruch ani ve svém názvu, ne krajské úřady, které zaměstnávají symbolický počet neodborníků, kteří mají cestovní ruch na starosti a spíše se starají o to, jak svým známým přihrát evropské dotace na rozvoj infrastruktury. A takto promrhaných peněz není zrovna málo. Namísto toho, aby zpracovali kvalitní koncepce rozvoje cestovního ruchu, zabývají se tím, jak zvednout pro podnikatele místní poplatky. A když se, nedej Bůh, najde na těchto úřadech někdo, kdo chce pro rozvoj cestovního ruchu něco udělat, vzhledem k tomu, že se nezabývá politikou a pracuje, tak se stává pro své okolí obtěžujícím elementem, který nutí přemýšlet a pracovat i ty druhé, čímž se pro ně stává velmi nebezpečným, protože by se mohlo přijít na to, že nic smysluplného nedělají. Jak myslíte, že to dopadne? Buď jej otráví tak, že odejde sám, a neudělá-li to, pak jeho místo zruší.

Navíc nemáme ani pracovníky, kteří by byli schopni náš obor skutečně řídit, protože naše učňovské školy, střední školy a i některé vysoké školy s odborným zaměřením na restaurační a hotelový průmysl, zaměstnávají profesory, kteří skutečně v našem oboru nikdy nepracovali a znají jej pouze z literatury. Co potom můžeme očekávat od absolventů těchto škol. My jsme na tom tak, že škol máme doopravdy hodně, ale asi by bylo lepší, kdyby zůstaly jen ty kvalitní, protože ty by třeba byly i schopny nadchnout své žáky pro obor, který vyučují. Zatím však jde v mnoha případech spíše o 30 tisíc Kč na žáka a rok, než o to, vychovat budoucího odborníka, který by byl schopen tu kvalitu doopravdy nastavit a také řídit.

Jak jsem již konstatoval, chceme-li dostat do regionů zahraniční hosty, musíme tam nejdříve dostat ty domácí. Máme šanci rozvíjet život v regionech, zvyšovat v nich zaměstnanost a budeme-li poskytovat dobré služby za odpovídající ceny, třeba někoho přesvědčíme, že je možné strávit dovolenou i v Čechách. Minulá vláda věnovala cestovnímu ruchu ve svém vládním prohlášení jeden odstavec na poslední stránce. Jsem zvědav, jak dopadneme tentokrát, ale moc toho neočekávám, abych nebyl zbytečně zklamán.

To, co jsem výše napsal, by mohlo vyznít jako katastrofa. To bych skutečně nechtěl, protože v současné době máme již velké množství hotelů i restaurací na skutečně špičkové úrovni. Musíme si však uvědomit, že úroveň našich zařízení není určována těmi nejlepšími, ale těmi nejhoršími, a těch je bohužel stále ještě velká většina. A dokud bude stát trpět v našem oboru šedou ekonomiku a nebudou mít všichni stejné podmínky v podnikání na trhu, nebude ty špatné nic nutit k tomu, aby s úrovní svých služeb něco udělali, naše image zůstane tam, kde se momentálně nachází – budeme nevýznamnou součástí národního hospodářství této země.

Foto: Slimejs / Wikimedia Commons

Autorem textu je Ing. Pavel Hlinka, jednatel poradenské společnosti AHP Connections a viceprezident SOCR