Co dělá ministru dopravy nejvíce starostí

Doprava je nedílnou součástí cestovního ruchu a důležitým faktorem jeho rozvoje. Bez nadsázky je možné říci, že nebýt dopravy, nebylo by cestování, snad jen s výjimkou pěší turistiky. Proto jsme položili několik otázek z různých oblastí dopravy přímo Aleši Řebíčkovi, ministru dopravy. Víte například, co mu dělá v současné době nejvíce starostí?

Na období 2007–2013 by měla Česká republika získat z fondů EU prostřednictvím Operačního programu Doprava (OPD) cca 6 miliard eur. Podaří se tyto finance účelně vyčerpat? Bude dostatek kvalitních projektů?

Dostatek kvalitních projektů samozřejmě je – víme totiž poměrně přesně, na jaké konkrétní investice chceme evropské peníze z Operačního programu Doprava použít. Máme vytyčeno celkem šest priorit, přičemž největší část prostředků půjde do modernizace a rozvoje železniční sítě a silničních komunikací v majetku státu, tedy dálnic, rychlostních silnic a silnic I. třídy.

Plyne z toho, že o velkou část prostředků budou žádat investorské organizace Ředitelství silnic a dálnic, Správa železniční dopravní cesty a ředitelství vodních cest, které související administrativu docela dobře znají již z předchozích období, kdy už sem nějaké evropské peníze přicházely z dosavadních programů. Kromě toho ve výstavbě vždy existují jasné a přesné plány budovaných staveb, takže není pochyby o tom, jaký je výsledek konkrétního projektu, na který se podpora žádá. Což například u projektů v oblasti vzdělávání nemusí být tak jednoduché a jednoznačné.

Proto chovám celkem silnou naději, že naše projekty budou úspěšné, i když se jejich schvalování nejspíš někdy trochu protáhne. Evropská komise totiž musí schválit každý projekt s žádostí o dotaci vyšší než 50 milionů eur, kterých v podmínkách infrastrukturních investic bude poměrně hodně.

Dojde z evropských zdrojů i na silnice nižších tříd?
Samozřejmě. Ale protože jsou silnice II. a III. třídy v majetku krajů, jsou to právě kraje, kdo bude o dotace na tento účel žádat prostřednictvím takzvaných Regionálních operačních programů.

V jakém časovém horizontu a jakým způsobem proběhne privatizace Letiště Praha? Jakou variantu privatizace vy považujete za nejlepší?
Jako u každé jiné státní firmy platí, že privatizace se může uskutečnit až ve chvíli, kdy na ni je firma připravena. V případě Letiště Praha to především znamená změnit dosavadní právní formu státního podniku, která je neprivatizovatelná, na formu akciové společnosti, u níž lze privatizaci bez potíží provést. Je ale samozřejmě potřeba provést celou řadu dalších kroků, analýz a studií, které nám naznačí, jestli je výhodnější varianta dlouhodobého pronájmu, nebo spíš prodeje části akcií, jak velká část by se měla prodat, neboli jak velký kontrolní balík si ve společnosti nechají veřejné instituce, ať už to bude stát, nebo třeba hlavní město. A pak existují různé otázky, které sice té či oné formě vstupu strategického partnera nebrání, ale nejistota kolem nich může způsobit, že dosáhneme horší ceny. Typickou ukázkou toho, o čem mluvím, jsou pozemky pod plánovanou novou vzletovou a přistávací dráhou. Pokud se nám podaří tuto složitou situaci vyřešit před příchodem nového partnera, jistě bude ochotnější zaplatit víc, než když přijde na letiště a bude si muset problém s pozemky vyřešit sám, tedy s nejistým výsledkem.
Ale abych se zcela nevyhnul vaší otázce, musím dodat, že bych byl rád, pokud by budoucí strategický partner byl znám už v příštím roce. A že úplně nejspokojenější bych byl, kdyby to byl partner, který nejen zaplatí dobrou cenu, ale který také bude schopen přivést na letiště další dopravce a spojit Prahu s dalšími destinacemi a zajistit tak další nárůst počtu odbavených pasažérů a zvýšit tak naplnění nedávno razantně rozšířené kapacity letiště.

Jak vidíte budoucnost regionálních letišť?
Tu musí především vidět jejich majitelé, což jsou kraje. Z různých stran slýchám, jak kraje více či méně úspěšně pracují na rozvoji svých letišť, a vždy na stesky, že se to či ono nedaří, odpovídám stejně – budu-li moci něco udělat, aby se věci pohnuly kýženým směrem, rád to udělám. Na jednu věc se ale v diskusi o regionálních letištích nesmí zapomínat – jejich budoucnost neleží v domácí dopravě, protože naše země je docela malá a vzdálenosti mezi většinou letišť dosahují jen několika málo stovek kilometrů, což je pro pravidelný a dlouhodobě ekonomicky rentabilní provoz nesmírně málo.

V oblasti cestovním ruchu neustále roste podíl letecké dopravy. Jak vnímáte v oblasti cestovního ruchu budoucnost železniční dopravy?
Myslím si, že přestože se na ni obecně žehrá, prošla u nás železniční doprava v uplynulých patnácti letech mohutným vývojem. Investovali jsme spousty miliard do modernizace hlavních, ale i řady vedlejších tratí, na řadě tratí se významně zkrátila jízdní doba, zlepšila se spolehlivost dopravy ve smyslu dodržování jízdních řádů. I to zpočátku tak vysmívané Pendolino už dnes jezdí velmi spolehlivě a pro řadu lidí včetně podnikatelů a manažerů se stává logickou volbou oproti velmi zatížené a často různými nehodami zablokované dálnici. Co se bohužel zlepšilo méně, než bychom si asi všichni přáli, je čistota. Cestující mají celkem oprávněně pocit, že i relativně dobře uklizené vozy někdy působí až příliš – jak to říci – snad ušmudlaně. A já musím říci, že jim rozumím, a hned dodat, že takový patnáct, dvacet i více let starý vagon prostě nemůže zářit novotou. Proto je téma obnovy vozového parku jednou z priorit naší vlády, dokonce takovou, že se jí dostalo celého jednoho odstavce.
Pokud jde o budoucí podíl železniční dopravy na cestovním ruchu, myslím si, že může být velmi zajímavý. Už dnes k nám hlavně z okolních zemí část návštěvníků vlakem přijíždí a asi je těžké hodnotit, jestli jich je dost, málo nebo hodně málo. Každopádně platí, že dříve nebo později se začne naplňovat projekt vysokorychlostního železničního spojení na celoevropské úrovni. Pak se samozřejmě dostupnost naší země vlakem v rozumné jízdní době dále rozšíří.
Ale jestli se ještě mohu vrátit k začátku své odpovědi na tuto otázku, rád bych dodal, že mám někdy pocit, že mnozí z těch, kteří se nad kvalitou osobní železniční dopravy u nás rozčilují nejvíce, vlakem už pěkně dlouho nejeli a pořád vycházejí z nějakých svých mnoho let starých zážitků.

Podnikatelé z regionů si stěžují na různých fórech na skutečnost, že sice máme v regionech mnoho turistických lákadel (hrady, zámky, lázně, sportovní možnosti, přírodní krásy…), ale na řadu míst špatnou dopravní dostupnost. Kolik peněz je určeno ročně na údržbu a rozvoj silniční sítě? Kolik peněz je ročně investováno do dálničních sítí? Případně kolik bylo proinvestováno v minulých cca 5 letech a jaké jsou plány na následující období?
Na rozvoj, modernizaci a údržbu dálniční sítě se ročně vynakládá několik desítek miliard korun. V tuto chvíli máme zhruba tisíc kilometrů dálnic a rychlostních silnic. Toto číslo by se mělo zhruba do roku 2015 zdvojnásobit, přičemž na takové rozšíření dálniční sítě musíme počítat se zhruba 400 miliardami korun. Já samozřejmě naprosto chápu argumentaci všech, kteří si na nedostupnost svých regionů stěžují, ale realita je taková. Dopravní stavby se staví dlouho, jsou velmi drahé a nejsou jedinými potřebami, které Česká republika má.

Zdá se, že žádná z komodit Ministerstva dopravy není pro vás neřešitelnou. Je něco, co vám v současné době dělá nejvíce starostí? Je to například tolik medializované mýtné?
Mýtné to jistě není. V těchto týdnech intenzivně pracujeme na myšlence zavedení plošného mýta, které by s využitím satelitní technologie umožnilo zpoplatnění silnic I., II. i III. tříd a kromě finančního přínosu dalo především hejtmanům v krajích lépe modelovat dopravní situaci. Odborné komise, které jsme na to zřídili, k něčemu dospějí a pak se podle výsledku jejich bádání rozhodneme. To mi vrásky nedělá.
Ale zase tak daleko jste nebyla, protože to, co mi starosti dělá, se také týká silniční dopravy. Od poloviny roku 2005 platí novela zákona o provozu na pozemních komunikacích, která určuje všem držitelům řidičských průkazů vystavených před 31. prosincem 1993, aby si do konce letošního roku nechali vystavit řidičák nový. Někdy koncem loňského roku, když jsem se na ministerstvu už jakžtakž zorientoval, jsem zjistil, že výměna probíhá velmi pomalu, a pokud s tím něco neuděláme, hrozí koncem letošního roku prakticky neřešitelná situace. Požádali jsme počátkem roku o pomoc novináře, kteří se sice tématu věnovali, ale samozřejmě ho nemohou připomínat znovu a znovu každý den. Proto jejich pozornost trochu opadla a výsledkem bylo, že se o něco zrychlené tempo znovu zpomalilo. A tak se snažím využít každé příležitosti, tedy i této, a chci vaším prostřednictvím požádat čtenáře, aby si zkontrolovali své řidičáky, a pokud na nich najdou datum vydání do roku 1993 včetně, aby co nejdříve zašli na příslušný obecní nebo městský úřad. Vyhnou se tak velkým zmatkům na konci roku.

Ptala se: Eva Frindtová
Foto: ČTK

www.mdcr.cz