Až se vypravíte do Bratislavy…

Až vás osud zavěje do Bratislavy (možná to bude služební cesta, ale neexistuje ani jeden rozumný důvod, proč byste se do slovenské metropole nemohli podívat jen tak z plezíru), zkuste si zařídit pár hodin pro sebe a trochu se po ní porozhlédněte. Pokud se vaše návštěvy v posledních pár letech omezovaly jen na celodenní pobíhání po výstavišti a večerní cestu do hotelu, budete možná velmi překvapeni, jak se bratislavské historické centrum změnilo.

Máte-li hodinku

Hodinka tedy není nic moc a snažit se něco stihnout by byla bláhovost. V takovém případě se dá udělat jediná věc – procházet se uličkami a nasávat atmosféru města. Vypravte se na pěší zónu. Výkladní skříně nechte plavat, o ty tu teď nepůjde. Na jedné z křižovatek vás upoutá muž, jehož pozorovacím stanovištěm je odklopený kanál. Zálibně si prohlíží lýtka Bratislavanek. Místní mu říkají Čumil, ale jeho oficiální jméno je MAN AT WORK. Když se o kousek dále u restaurace Papparazzi budete snažit hbitě zahnout za roh, pravděpodobně opravdu narazíte na pořádného paparáče. Omlouvat se mu nemusíte, on i jeho kanón jsou bronzoví. Možná, že se vám stane, že si bezmyšlenkovitě sednete na některou z laviček na Hlavním náměstí. Pak už jen stačí, aby vám nějaký vtipálek zezadu poklepal na rameno, otočíte se a s úžasem pohlédnete do tváře Napoleonovi, ledabyle se opírajícímu o lavičku. Takových legrácek je v historickém centru Bratislavy povícero a všechny působí velmi zlidšťujícím dojmem.

Danubiana trčí uprostřed Dunaje, jak se na ni sluší a  patří

V popředí Sekačka sedmikrások v pozadí Sexbomba (Danubiana)

Když zabloudíte do některých dvorů a atrií v okolí Primaciálního paláce, také dobře uděláte. V létě je v nich příjemný chládek a v zimě tam tak nefouká. V jednom z nich zjistíte, že Brusel není zdaleka jediným městem, kde mají čůrajícího chlapečka. Po obvodu sloupu kašny jich je hned několik. V minulosti to byl objekt, který po stránce mravnosti prudérní Prešpurčané na Hlavním náměstí nemohli skousnout. Dlouho pak byla kašna zazděná v jednom z židovských domů, než se zas dostala na světlo Boží.

Ostatně, sám Primaciální palác stojí za zhlédnutí. Býval to dům ostřihomského arcibiskupa, ve kterém bydleli i někteří panovníci v souvislosti se svou korunovací. Mimochodem, v Bratislavě, tedy v Prešpurku, utrpělo korunovaci 11 uherských králů a 8 královských manželek. Mezi jinými zde byla korunována i zasloužilá matka císařovna Marie Terezie. Dnes je Primaciální palác sídlem bratislavského primátora. Je zajímavý ještě dvěma věcmi – jednak proto, že poté, co se začátkem prosince 1805 vypořádal v bitvě u Slavkova (tedy vlastně u Austerlitzu) Napoleon s Františkem a Alexandrem, byla mírová smlouva podepsána právě tady. Druhým unikátem je kompletní série šesti anglických gobelínů s tematikou Héro a Leandra. Gobelíny kdysi patřily Stuartovcům a potom, co církev předala palác státu se vším, co je uvnitř, byly nalezeny pod tapetami. Církev se tenkrát prý dost vztekala.

Dvě hodinky

Pokud máte dvě hodinky volného času a auto po ruce, jeďte se podívat na něco, co jste pravděpodobně ještě nikdy neviděli. Asi 15 kilometrů na jih od centra Bratislavy u obce Čunovo najdete uprostřed širého toku Dunaje štěrkový poloostrov, na kterém v roce 2000 postavil galerijní nadšenec Dr. Vincent Polakovič za peníze holandského sběratele a mecenáše Gerarda H. Muelensteena galerii moderního umění. Jmenuje se Danubiana, má tvar stylizované římské galéry a je svou špicí otočena proti proudu – zřejmě aby lépe odolávala případné velké vodě. Expozice se obměňuje každého čtvrt roku a artefakty postávají i v nově založeném parku okolo galerie. V objektu se nachází krom dvou velkých výstavních sálů i prodejní galerie současného umění, prostor pro komorní výstavy, audiovizuální centrum, přednáškový sál, prodejna katalogů, uměleckých publikací, pohlednic a suvenýrů a útulná kavárnička, v níž můžete posedět přímo na břehu Dunaje.

Budete-li mít štěstí a podaří-li se vám pohovořit s ředitelem galerie Vincentem Polakovičem, vězte, že to bude samostatný bod programu. Druhou jeho vlastností hned po nadšení je zarputilost, kterou velmi potřeboval při vyběhávání všech povolení a bumážek, jež byly k takové stavbě zapotřebí. Jeho vztah k určitým institucím se dá popsat slovy vybuzeně kritický, takže když návštěvník u pokladny řekne, že je z nějakého ministerstva, v bláhové naději, že se dostane dovnitř zadarmo, zaplatí dvojnásobek vstupného.

Cestou zpět se můžete zastavit na oběd v Čunovské csárdě. Vaří tam kulantně a výživně.

Tři hodinky, ne-li více

Teď trochu z jiného soudku. Víte, co je to husacina? Husacina je pojem asi jako na Moravě hody. Zatímco u nás přijde při této příležitosti ke smrti většinou prasátko, pod Malými Karpatami to je husička. Tedy… pořádná husa a je jich spíše tři, pět, deset než pouhá jedna. Na husacinu se jezdí v rámci předvánočních firemních párty. Na husacinu pozvete obchodního partnera, kterému hodláte vymluvit díru do hlavy. Koneckonců na husacinu můžete vyjet, když na ni dostanete chuť – jen s tím omezením, že to musí být v zimě. Z housátek se totiž husacina nedělá.

Vyjedete si tedy třeba do Slovenského Grobu, kde jste si dotyčný kulinářský zážitek sjednali předem u některé rodiny, která se husacinou zabývá. První věc, kterou dostanete na podnosech na stůl, jsou v mléce dušená husí játra nakrájená na středně tenké plátky. Jatýrka jsou politá sósem z pečené kachny. Musíte zapnout veškeré logické obvody a nechat si v útrobách ještě místo na hlavní chod – samozřejmě dozlatova upečenou husu, s voňavou a křupavou kůžičkou a s miskou různé nakládané zeleniny. Není tu žádná rafinovanost, žádný fígl. Vše je jednoduché, poctivé, a proto dokonalé. Nechte si přinést nějaké suché malokarpatské víno, k játrům nejlépe bílé, k huse může být červené. Na tenhle zážitek budete vzpomínat ještě o příštích Vánocích. Vážně si teď myslím, zatímco buším do klávesnice, že i jen ta samotná husacina by byl pádný důvod, proč se vypravit na Slovensko.

Tři hodinky, ale jindy

Na pohodovou ochutnávku malokarpatských vín budete potřebovat také asi tři hodinky, ale pokud si ji chcete opravdu užít, nesmí to být po husacině. Po té už do sebe stejně nic nedostanete. Největšími středisky malokarpatského vinného regionu, kde máte možnost ochutnat opravdu všechny pěstované odrůdy, je Pezinok a Modra. Vybermež si třeba Pezinok, tamější radnice má docela útulný sklípek.

„Piť víno je jednoduché. Stačí nakloniť pohár a prehltnúť. Degustácia vín je už iná záležitosť. Je to skutočná výzva. Ako každá zručnosť, naozajstná degustácia si vyžaduje kombináciu techniky a skúsenosti. Čím viac ju praktizujete, tým lepším odborníkom sa stávate… No a nakoniec, pamätajte si, že degustácia nie je testom. Vaša subjektívna reakcia je dôležitejšia ako všetky ‚správne‘ odpovede. Podstatou je: Víno, ktoré chutí vám, je dobré víno.“

A veru že vám bude chutiť, když vás degustací provede Roman Pavúk. Zjistíte při ní, že zkrátka existuje vinařská oblast, o které jste buď vůbec nevěděli, nebo na ni lehce pozapomněli. Bohužel, i do takových výsostně nepolitických sfér zasáhlo dělení státu. V degustačních sklínkách se postupně ocitají jakostní Irsai Oliver 2002 a Ryzlink Vlašský 2001, pak Chardonnay pozdní sběr z roku 2001, Rýnský ryzlink ročník 1997 z produkce rodiny Lančaričů a Tramín červený, pozdní sběr 2001. Ze všech bílých vín nás nejvíce oslovuje onen Ryzlink rýnský od Lančaričů, pročež se dovídáme, že není divu, protože to je ve skutečnosti pozdní sběr, ale vzhledem k tomu, že dotyčný vinohrad není certifikovaný, nemůže to stát ani na etiketě. V Malokarpatské vinařské oblasti je opravdu lépe vybírat si podle chuti než podle papírů. Z pěti červených vín vyniká André, pozdní sběr z roku 2000 (je to odrůda vzniklá křížením Svatovavřineckého a Frankovky modré).

Pod Malými Karpatami se také podomácku vyrábí šampaňské tradiční metodou sekundárního překvašování v lahvích. Místní pěstitelé k tomu používají čistých odrůd Chardonnay, Sauvignon a Ryzlink rýnský. Víno, do kterého se přidá cukr a speciální kvasinky, kvasí znovu, tentokrát v lahvích a při nižší teplotě. Lahve jsou uzavřeny korunkovými uzávěry a musí se s nimi pravidelně otáčet, aby se kvasinkový kal neusadil na jednom místě. V konečné fázi se lahve nacházejí dnem vzhůru (takže se kal usadí na korunkovém uzávěru) a jsou podchlazeny. V praxi to vypadá jednodušeji – lahve se prostě za mrazivého počasí zaboří hrdlem do sněhu. Vinař pak uvolní korunkový uzávěr, kaly tlakem vystřelí ven, láhev se doplní perlivým vínem z jiné nádoby a zazátkuje korkovým uzávěrem s pojistkou. Tímto způsobem se u vína dosahuje velmi jemného perlení.

Malokarpatským vinařským krajem vede také vinná turistická stezka. Táhne se od Bratislavy až po Smolenice a spojuje 25 obcí. Ke škodě turistů i vinařů se na ní pořádá jen jedna sobotní akce v roce. Při ní si zakoupíte lístek v hodnotě 250 Sk + 300 Sk bonus (za který si můžete koupit víno), dostanete mapu regionu, pohárek, vinný pas, do kterého sbíráte razítka, a můžete se vydat na cestu. Máte na to čas od 10 hodin dopoledne do 22 hodin večer.

Když se to všechno spojí a ještě něco přidá

Prohlédli jsme si historické centrum, podívali se na jih za výtvarným uměním, dvakrát jsme vyrazili na sever za dobrým jídlem a pitím. Když se k tomuto poměrně silnému základu přidá ještě nějaké další kulturno – dejme tomu návštěva divadla, koncertu, hudebního festivalu nebo ještě nějaký ten kratší výlet do dunajských ramen nebo za keramikou do Modry, vydá to na slušný víkendový produkt. Sluší se podotknout, že Bratislava disponuje muzeálními a uměleckými sbírkami v 17 muzeích a 24 galeriích. Dále můžete zajít do 9 divadel, 4 koncertních síní, 22 kin, 7 zahraničních kulturních institucí a 20 kulturních středisek. V Bratislavě se dá skutečně velmi lehce nalézt materiál i na Eurovíkend.

A – správně, je také zapotřebí někde bydlet.

Sejdeme se v Carltonu

Podobně, jako jsme si vybrali to nejlepší z Bratislavy a jejího okolí, zvolíme i to nejlepší místo, kde bydlet. Záměrně neříkám ubytování, protože Radisson SAS Carlton Hotel Bratislava není jen prostým ubytovacím zařízením. Předně je to jediný pětihvězdičkový hotel na Slovensku, který má za sebou dlouhou a úctyhodnou historii. Na Hviezdoslavově náměstí, kde stojí, působily už od pradávna tři zájezdní hostince vedle sebe. Ty byly posléze spojeny a na počátku minulého století dostaly novou fasádu. Tato budova patřila vždycky k nejprestižnějším objektům slovenského hlavního města a v jistém slova smyslu měla i setkávací funkci, podobnou pražské kavárně Slavia. Zub času ovšem hlodal, financí se nedostávalo, hotel byl dlouho uzavřen, ale naštěstí jej nepotkal osud podobně známého hotelu Kriváň v Praze. Po velmi rozsáhlé a přiměřeně nákladné rekonstrukci byl 1. 10. 2001 znovu otevřen a od té doby v něm bydleli hosté ze 45 zemí světa. Mezi nimi i švédský a španělský královský pár.

Bratislavský Radisson SAS Carlton je kombinací prvorepublikové noblesy se skandinávským komfortem. Ta noblesa je patrná nejsilněji ve společných prostorách, v hale, v Zrcadlovém baru, v Brasserii v Opeře. Co je důležité, také v chování personálu. Prvorepublikový šarm pocítíte i v těch pokojích pro hosty, které jsou zařízeny v klasickém stylu. Ale právě ve vybavení všech pokojů se nejsilněji projevuje onen prvek skandinávského smyslu pro vysoce užitné a zároveň esteticky naprosto zvládnuté technické vybavení. Carlton je opravdu k pobytu, nejen k přespání (možná to tvrdím i proto, že hotelový pokoj, ve kterém jsem strávil dvě noci, je dvakrát větší než moje pražská garsonka). Ostatně, mezi hosty Carltonu patří i jeden člověk, který v něm za šestnáct měsíců, po které je hotel nově otevřen, strávil 304 nocí. To je výmluvné číslo.

Pro vás, profesionály v cestovním ruchu, nezbývá než doplnit, že bratislavský Carlton disponuje slušnými konferenčními prostorami s veškerým vybavením, službami a klimatizací. Harmony Hall o výměře 310 čtverečních metrů se dá rozdělit na tři místnosti zhruba po sto metrech čtverečních. V konferenčním obsazení skýtá místo pro 400 delegátů, a pokud se rozhodnete pro banketní uspořádání, pozvěte si až 260 hostů. K Harmony Hall přiléhá jen o něco menší foyer a čtyři menší salonky od 17 do 21 čtverečních metrů. Pokud byste se mě zeptali na kuchyni, pak švédské stoly při snídani jsou ty nejšvédštější, jaké jsem kdy ve Skandinávii zažil, a večeře se dají popsat jen jako výběr z delikates. Pokud jde o obědy, nemohu bohužel sloužit – nemusíte také vědět všechno předem.

Dean Valášek

Foto Dean Valášek, fotografie hotelu Radisson SAS Carlton byly zapůjčeny z jeho archívu, mapka Malokarpatské vinné cesty přetištěna z publikace Kraj Bratislava, vyd. Hlavným mestom SR Bratislavou 2002.