Autorské odměny pohledem právníka

Do 14. 10. 2015 zastával Nejvyšší soud České republiky konstantně názor, že lázně nejsou povinny platit kolektivním správcům autorských práv (zejména OSA, INTERGRAM) autorskou odměnu za provozování rozhlasového a televizního vysílání na pokojích lázeňských hostů.

Uvedený závěr vycházel z právního názoru, že ubytování pacientů v lázeňských zařízeních je poskytováním zdravotních služeb ve zdravotnickém zařízení, na něž se vztahuje výjimka formulovaná zcela jednoznačně v poslední větě § 23 autorského zákona: „Za provozování rozhlasového a televizního vysílání […] se nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotních služeb ve zdravotnických zařízeních.“ Ve svém rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3093/2013 ze 14. 10. 2015 však Nejvyšší soud, ovlivněn rozhodnutím Soudního dvora Evropské unie ve věci C-351/12 Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o. s. (OSA), proti Léčebným lázním Mariánské Lázně, a. s., obrátil a seznal, že výjimku z pravidla je třeba vykládat pokud možno restriktivně, tedy tak, že se v případě vysílání na pokojích lázeňských hostů jedná o zpřístupňování děl veřejnosti, za které mohou správci sjednávat a vybírat autorské odměny. V článku upozorním na to, že uvedený závěr Nejvyššího soudu neznamená pro lázně v žádném případě „konečnou“, protože možnosti obrany se stále nabízejí.

Zneužitím dominantního postavení je podle Soudního dvora EU rovněž vyžadování přemrštěné ceny bez přiměřeného poměru k hospodářské hodnotě poskytnutého plnění.

Jsou autorské odměny požadované kolektivními správci zneužívající?

Soudní dvůr Evropské unie ve věci C-351/12 OSA, tedy ve stejném rozhodnutí, o které se opřel Nejvyšší soud v říjnovém rozsudku, stále ponechal lázním otevřená pomyslná argumentační dvířka v podobě čl. 102 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), který zakazuje zneužití dominantního postavení v hospodářské soutěži.

Z dřívějších rozhodnutí Soudního dvora je již známo, že pouhá skutečnost, že členský stát přizná kolektivnímu správci autorských práv pro výkon správy autorských práv k určité kategorii chráněných děl monopol, jako taková článku 102 SFEU neodporuje.

Ovšem, pokud by se prokázalo, že takový kolektivní správce v dominantním postavení požaduje za své služby sazby, které jsou podstatně vyšší než sazby uplatňované v jiných členských státech, a za podmínky, že srovnání výše sazeb v jednotlivých státech bylo provedeno na jednotném základě, musel by být tento rozdíl již považován za známku zneužití dominantního postavení ve smyslu článku 102 SFEU.

V takovém případě by dotyčnému správci příslušelo odůvodnit rozdíl na základě objektivních odlišností mezi situací dotyčného členského státu a situací panující ve všech ostatních členských státech.

Zneužitím dominantního postavení je podle Soudního dvora rovněž vyžadování přemrštěné ceny bez přiměřeného poměru k hospodářské hodnotě poskytnutého plnění. Pakliže by tedy soud, který rozhoduje o konkrétním sporu mezi lázněmi a kolektivním správcem, došel na základě provedeného dokazování k závěru, že sazby odměn jsou zneužívající, musel by konstatovat porušení čl. 102 SFEU. Soud rozhodující ve věci má současně povinnost zajistit tzv. plný účinek čl. 102 SFEU, tj. zajistit, aby ke zneužívání v konkrétním případě nedošlo. Jako řešení pro soud se nabízí nepřiznat v konkrétním sporu kolektivnímu správci žalovanou autorskou odměnu v plném rozsahu.

Argumentaci přes čl. 102 SFEU se nebrání ani Nejvyšší soud. Sám totiž v závěru svého říjnového rozsudku zmínil, že otázkou relevance vytíženosti (obsazenosti) ubytovacích pokojů z hlediska definice pojmu sdělování děl veřejnosti či z hlediska přiměřenosti a obvyklosti autorské odměny se nezabývá jen proto, že tato otázka nebyla nižším soudem dosud řešena.

Zajímavostí argumentace nepřiměřenou výší autorských odměn je to, že je použitelná nejen pro lázně, ale pro všechny povinné subjekty. Napadán je totiž systém odměn jako takový. Napadána je také skutečnost, že stát systém odměn žádným způsobem nereguluje, což kolektivnímu správci umožňuje nastavit jej zneužívajícím způsobem.

Lázně by rovněž v praxi nebyly prvním subjektem, který se o využití uvedeného argumentu pokusil. Ve své vlastní praxi se s ním setkávám například u provozovatelů barů, hospod a restaurací, kteří zpřístupňují výlučně nebo ve velké míře díla neregistrovaných držitelů práv a odmítají platit odměny v plném rozsahu kolektivnímu správci a v důsledku toho etablovaným umělcům. Podobně lze argumentovat u zpřístupňování sportovních přenosů a zpravodajství. Ve vztahu ke sportovním přenosům již sice kolektivní správci dle svého sazebníku poplatků poskytují slevu ze základní sazby, ovšem dle některých rozsudků je tato sleva zcela neadekvátní.

Soudy se již vyslovily rovněž v tom smyslu, že „sazba žalobkyní (kolektivním správcem, pozn. aut.) označovaná jako Základní sazba je fakticky sazbou sankční účtovanou v licenční smlouvě pro případ neplnění povinností ze strany uživatelů. Jestliže však je již sama výše bezdůvodného obohacení dvojnásobkem obvyklé licenční odměny […], nelze uznat, aby výše tohoto obohacení byla kalkulována z takové nepravidelné (neobvyklé) odměny, která v sobě zahrnuje sankční navýšení.“

Bude proto jistě zajímavé sledovat, zda se kolektivním správcům podaří systém odměn, který se navenek jeví nejen jako zneužívající, ale také jako zcela netransparentní, vysvětlit a obhájit v mezinárodním srovnání.

JUDr. Klára DvořákováHolubová advokáti s.r.o.
klara.dvorakova@holubova.cz