Aktuální změny zákona č. 159/1999 Sb. a pojištění cestovních kanceláří

Právní úprava cestovního ruchu – sama o sobě koncepčně dost složitá – prochází v posledních letech komplikovanými změnami, které v mnohém vrcholí právě na podzim roku 2015.

Nejzásadnější je nová evropská směrnice k zájezdům, která nahradí po čtvrt století klíčovou směrnici 90/314/EHS. V současnosti se předpokládá, že oficiální překlady se zveřejní snad v listopadu, do dvou let pak členské státy budou povinny upravit své vnitrostátní právo, přičemž tyto novelizace by měly být účinné do půl roku, tedy nejpozději před letní sezonou 2018. V České republice se však tato zásadní změna v mnohém svérázně propojuje s výraznou novelizací klíčového zákona č. 159/1999 Sb., týkající se hlavně povinného pojištění cestovních kanceláří.

Pojištění CK je dlouhodobě nejznámějším sporným problémem právní úpravy cestovního ruchu, i když jak bylo naznačeno výše, není rozhodně jediným. Tento stručný článek je psán za situace, kdy není jasné, zda projednávaná novela zákona č. 159/1999 Sb. bude schválena, takže nemá smysl zabíhat do detailů, ale spíše budou naznačeny koncepční problémy a metody, jak se s touto problematikou vyrovnávají v dalších státech Evropské unie. Cestovní ruch totiž v řadě otázek upravuje hlavně evropské právo, tedy normy EU, s nimiž musí být vnitrostátní právo v souladu. Diskuse v ČR o právní úpravě pojištění probíhají již mnoho let, ale jejich odborná právní úroveň bývá často tristní a někdy až směšná. Stále totiž panuje představa, že lze požadavky EU nějakým způsobem obejít. To ale vede mj. k zdlouhavým a nákladným soudním sporům, které snad již vyřešilo rozhodnutí ústavního soudu řešící ústavní stížnost pojišťovny Generali z června 2013 – nález Ústavního soudu, sp. zn. III.ÚS 1996/13, ze dne 16. 7. 2015 (viz http://nalus.usoud.cz), označený K povinnosti pojišťovny vyplatit spotřebiteli v případě úpadku cestovní kanceláře pojistné plnění v plné výši.

Právní úprava má zejména chránit zákazníka, který obvykle bez právních znalostí uzavírá smlouvu (dle české právní úpravy) s cestovní kanceláří, což upravuje smlouva o zájezdu v občanském zákoníku a na ní v mnohém vázaný zákon č. 159/1999 Sb. Pojištění CK je klíčovou zárukou zákazníků potřebnou z toho důvodu, že obvykle plní s předstihem před druhou stranou, která je navíc vždy profesionální. Klíčová směrnice 90/314/EHS vyžaduje, aby v případě neuskutečnění zájezdu byly spotřebiteli vráceny zaplacené finanční prostředky. Tento požadavek jednoznačně obsahuje i nová evropská směrnice. Přitom je potřeba upozornit, že článek 8 původní směrnice z roku 1990 připouštěl, aby členské státy v otázce zájezdů měly i přísnější předpisy na ochranu spotřebitele. Existuje jednoznačná rozhodovací činnost Soudního dvora EU, podle které jsou pojišťovny povinny vrátit zákazníkům zaplacené prostředky, i kdyby byla cestovní kancelář od počátku podvodem (především případy Rechberger a Blödel–Pawlik). Takže pokud pojišťovna pojistí CK, tak nese jako profesionál okamžitě rizika bez ohledu na případné podvody CK, zatímco zákazník je jako spotřebitel chráněn. Evropské právo, které obvykle preferuje práva spotřebitele před zájmy profesionálů, má přitom přednost před právem členských států EU, a ty jsou povinny respektovat i rozhodnutí Soudního dvora EU. Směrnice ovšem nestanovila, jakým způsobem mají členské státy zajistit mj. vrácení zaplacených financí zákazníkovi.

Ve státech EU se nejčastěji využívá pojištění, které ovšem nemívá zdaleka shodnou povahu, protože některé nároky zákazníků vznikající při úpadku organizátora zájezdu (v ČR v zásadě CK) nejlépe zvládají pojišťovny jako instituce s rozsáhlým zkušeným aparátem a mimořádnými finančními rezervami. Rozšířená je v právních řádech také bankovní garance, ale praktické využívání je nižší. Charakteristicky je možné uvést Slovensko, jehož právní úprava (zákon č. 281/2001 Z.z.) se v mnohém inspirovala od ČR, ale vedle pojištění se později právně upravila i bankovní garance. V klíčovém Německu, jehož právní úprava byla u ochrany zákazníka vlastně vzorem pro celou ­Evropskou unii, je pojištění proti úpadku a v praxi málo používaná záruka u finanční instituce. V Polsku jsou dokonce čtyři formy zajištění, a to bankovní garance, garance pojištěním, pojistné zajištění pro zákazníka a svěřenecký účet. V Británii je pojištění proti insolvenci, systém dluhopisů ale alternativně i možnost, kdy spotřebitel uloží peníze na svěřenecký účet (fakticky do úschovy) a organizátorovi zájezdu se vyplatí až po splnění služeb. Zde je možné zmínit rizika zahraniční inspirace, protože tamní právní systém je zásadně odlišný. V každém případě dosavadní česká koncepce, kde existuje pouze povinné pojištění CK, byla v EU spíše výjimkou.

Za situace, kdy novela zákona dosud nebyla schválena, je právní analýza vždy jen omezená (i kvůli mnoha překvapením v tomto dlouhém procesu), přesto je zjevná citlivost otázky. Ukazuje se trvalé riziko české právní konstrukce, na které autor tohoto článku dlouhodobě upozorňuje (mj. v článku pro COT business před rokem), tedy vázanost fungování českých CK na pojišťovny, neboli soukromé subjekty, pro které přitom není tato činnost ekonomicky příliš zajímavá. Hrozí tedy masové vypovídání smluv a tím snad dokonce likvidace mnoha českých cestovních kanceláří. Ostatně při vzniku zákona č. 159/1999 Sb. se v kuloárech předpokládalo, že pojišťovny budou velmi obezřetné při uzavírání smluv, a množství CK bude proto řádově menší, než je tomu dnes. I u (možná nyní schválené) bankovní záruky je otázkou, jak ochotné budou banky při jejím sjednávání. Nejasností v právní úpravě a v praxi cestovního ruchu jsou tedy kvanta.

JUDr. PhDr. René Petráš Ph.D.pedagog Právnické fakulty Univerzity Karlovy a Univerzity Jana Amose Komenského
petras@prf.cuni.cz