Přes blížící se datum nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, tj. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen NOZ), schází hlubší a bližší osvěta ze strany státu, nebo alespoň ze strany profesních organizací, které by měly ve chvíli nečinnosti státu (ve svém vlastním zájmu) chtít jeho roli suplovat, ve směru k adresátům NOZ, jimiž budou vlastně úplně všichni. Lze usuzovat na to, že by se tento fakt mohl ukázat, zejména pro toho, kdo nebude mít ve smyslu NOZ postavení slabší strany (tedy zejména podnikatele atp.), jako poměrně fatální. Nová právní úprava přinese mimo jiné i dlouho diskutované ustanovení týkající se odpovědnosti za narušení dovolené.

V této souvislosti lze podot­knout, že nový občanský zákoník, který byl cíleně ve Sbírce zákonů vyhlášen pod číslem zrcadlícím význačný zlom v našich novodobých dějinách, je vskutku revolučním předpisem, jehož význam v rovině práva odpovídá tomuto historickému milníku – rozdíl je snad možná jen v tom, že v tuto chvíli není jisté, zda se v případě NOZ bude jednat o revoluci sametovou. Často prezentovaný fakt, že v NOZ je v zásadě shrnuto celé soukromé právo (obchodní, občanské, rodinné, úprava dědění, cenných papírů atp. – vyjma práva pracovního a úpravy registrovaného partnerství), je pouze projevem legislativní techniky, který je sice zajímavý, nejedná se však v žádném případě o aspekt rozhodující. Jeho důsledkem je fakticky toliko rozsáhlost předpisu (NOZ má 3 081 paragrafů) a s ní spojená otázka vnitřní provázanosti a logické struktury předpisu. Mnohem podstatnější je však to, že NOZ (a s ním související předpisy) přináší zcela zásadní koncepční a principiální revoluci v oblasti soukromého práva a zavádí řadu novinek do všech oblastí, v nichž se soukromé právo realizuje, cestovní ruch a související služby nevyjímaje.

A právě o jedné z takových „novinek", konkrétně o ztrátě radosti z dovolené, resp. narušení dovolené, se zde v krátkosti zmíníme.

1. Zájezd

Stávající občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) obsahuje ve svém § 852a a násl. úpravu cestovní smlouvy. Tato právní úprava ve spojení se zákonem č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, zjednodušeně řečeno představuje mj. promítnutí (transpozici) Směrnice Rady 90/314/EHS ze dne 13. června 1990, o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy.

NOZ zčásti přejímá a dále doplňuje, při zachování platnosti zákona č. 159/1999 Sb., úpravu cestovní smlouvy ze stávajícího občanského zákoníku. V zásadě terminologicky jednotně se směrnicí 90/314/EHS, namísto cestovní smlouvy však používá pojem zájezd (§ 2521 až 2549 NOZ). Ve svém ustanovení § 2522 NOZ pojem zájezd ve shodě se zákonem č. 159/1999 Sb. taktéž definuje.1)

Bez významu není v této souvislosti zmínit, že dle NOZ (§ 2523) se za pořadatele (zájezdu) považuje ten, kdo nabízí zájezd veřejnosti nebo skupině osob podnikatelským způsobem, a to i prostřednictvím třetí osoby, přičemž kdo zprostředkuje nebo zařídí jednotlivé služby cestovního ruchu, je považován za pořadatele, vyvolá-li na základě zvláštních okolností u třetích osob představu, že služby cestovního ruchu poskytuje jako zájezd na vlastní odpovědnost.

2. Ztráta radosti z dovolené

Další změny a otázky související s úpravou zájezdu v tuto chvíli ponecháme stranou a zaměříme se již jen přímo na hlavní téma, které je předmětem tohoto příspěvku, tj. na odpovědnost za narušení dovolené.

Podle ustanovení § 2543, při „porušení povinnosti, za niž odpovídá, nahradí pořadatel zákazníkovi vedle škody na majetku také újmu za narušení dovolené, zejména byl-li zájezd zmařen nebo podstatně zkrácen. (odst. 1); Odstoupí-li zákazník od smlouvy nebo uplatní-li právo z vady zájezdu, není tím dotčeno jeho právo na náhrady podle odstavce 1. (odst. 2)."

V této souvislosti lze podot­knout, že původní návrh NOZ obsahoval namísto termínu „narušení dovolené" pojem „ztráta radosti z dovolené". Ke změně došlo z důvodu, že narušení dovolené působí méně emotivně.2) Tato změna však nekoresponduje s obecnými evropskými trendy, když „narušení dovolené" neodpovídá terminologii běžně užívané v rámci zahraničních právních úprav, které byly v tomto směru vzorem, stejně tak jako nekoresponduje ani s judikaturou Soudního dvora EU (srov. Simone Leitner vs. TUI Deuts­chland C-168/00)3), kde se pro jev, který se má ustanovením § 2543 NOZ na mysli, užívá právě označení „ztráta radosti z dovolené" (loss of enjoyment of the holiday, Entgang von Urlaubsfreude).

Právo na náhradu za ztrátu radosti z dovolené můžeme nalézt přímo legislativně zakotveno například v právních řádech Nizozemska, Německa, Rakouska, Belgie, Dánska a Estonska. V právních řádech zemí jako jsou Itálie, Španělsko, Maďarsko, Rumunsko a Velká Británie pak sice přímé legislativní vyjádření v tomto směru neexistuje, právo na náhradu (kompenzaci) za ztrátu radosti z dovolené je však judikaturou dovozováno z obecné úpravy na ochranu osobnosti (jak je tomu dnes ostatně i v České republice).

Pokud jde o koncept ztráty radosti z dovolené, ten staví principiálně na tom, že v současné době lze pod osobnost člověka, zejména živí-li se vlastní prací, v obecné rovině vztáhnout zájem (hodnotu), které je třeba poskytovat ochranu, v podobě relaxace, duševního a fyzického odpočinku a regenerace, která je nezbytná pro zdraví a rozvoj člověka. Významným aspektem je zde taktéž skutečnost, že dovolená (jako služba) je nakupována za finanční prostředky získané (zpravidla) vlastní prací a uspořené za určitou dobu, tzn. v jistém smyslu zde hraje význam i aspekt teorie mezního užitku. Souhrnně řečeno je tedy v současné západní kultuře (společnosti) hodnotou, která si zaslouží ochranu jako komponenta osobnosti člověka, radost z dovolené, pod níž lze vše právě uvedené vztáhnout, hovoříme-li o dovolené, jejímž účelem je právě odpočinek, relaxace atp. (tento účel musí být přítomen jak v subjektivním zájmu zákazníka, tak v cíli/účelu zájezdu jako takového).

Pro konkrétní představu lze v této souvislosti zmínit stěžejní část rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci Simone Leitner vs. TUI Deutschland C-168/00 (odst. 21 až 24): „… směrnice, a konkrétně článek 5, je navržen tak, aby poskytl ochranu zákazníkovi konkrétně při (turistické) dovolené, kompenzaci za nehmotnou újmu vyplývající ze ztráty radosti z dovolené … článek 5 směrnice má být v principu interpretován jako potvrzení toho, že zákazník má právo na kompenzaci za nemateriální újmu vycházející z nesplnění nebo nesprávného plnění služeb, z nichž se zájezd se­stává."

Na právě citované rozhodnutí Soudního dvora EU se pak ve svých rozhodnutích, ať již přímo nebo nepřímo, odkázaly i tuzemské soudy – například Městský soud v Praze (ve věci sp. zn. 69 Co 24/2007), Vrchní soud v Praze (ve věci sp. zn. 1 Co 226/2006), Nejvyšší soud (ve věci 30 Cdo 3577/2006) a konečně i Ústavní soud České republiky (ve sp. zn. III. ÚS 1173/07). Obecně lze k těmto rozhodnutím shrnout, že i bez speciální právní úpravy zakládající právo na kompenzaci nehmotné újmy v podobě ztráty radosti z dovolené tuzemské soudy, právě proto, že celý tento koncept vychází z obecného práva na ochranu osobnosti (ztráta radosti z dovolené představuje zásah do osobnosti – osobnostních práv konkrétní osoby), dovodily právo na finanční vyrovnání v důsledku ztráty potěšení z dovolené, které bylo v příčinné souvislosti s neposkytnutím služeb, resp. řádným neposkytnutím služeb, jež měly být (terminologií stávajícího občanského zákoníku) na základě cestovní smlouvy v rámci zájezdu zajištěny.

3. Odpovědnost za narušení dovolené

Půjdeme-li do konkrétna, dochází na základě ustanovení § 2543 NOZ k založení odpovědnosti za ztrátu radosti z dovolené, resp. za narušení dovolené, tehdy, dojde-li k porušení povinnosti pořadatele zájezdu ve smyslu řádného zajištění některé ze služeb, které v úhrnu zájezd tvoří.4) K narušení dovolené ve smyslu NOZ může vést např. i hlučná probíhající rekonstrukce hotelu, kdy ze strany pořadatele byla dovolená prezentována jako oáza klidu, porucha klimatizace v tropech, špatné jídlo za předpokladu, že byl zájezd označen jako gastronomický zážitek nebo třeba havárie bazénu v hotelu, jehož primární prezentace (stejně jako zájezdu) stála na tom, že součástí hotelu je akvapark atp.

Je zjevné, že v případě ztráty radosti z dovolené hraje zásadní význam také subjektivní prvek v podobě účelu dovolené na straně zákazníka5). A to spolu s jeho očekáváním vyplývajícím z prezentace zájezdu a souvisejících aspektů, jako jsou obvyklé podmínky a služby v místě konání atp. Jak vyplývá např. z rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 69 Co 24/2007, jímž bylo přiznáno právo na kompenzaci za nehmotnou újmu za to, že nebylo zajištěno ubytování v hotelu dohodnutém v cestovní smlouvě, může být relevantní mj. i fakt, že se účastník zájezdu má zájem vypravit na konkrétní místo, kam tradičně jezdí, a je ubytován v jiném než smluveném zařízení.

Je-li očekávání zmařeno nesplněním nebo nesprávným plněním ze strany pořadatele zájezdu (porušením povinnosti, jíž na sebe smluvně vzal) v míře, že dochází k narušení osobnostní složky na straně zákazníka, jak byla specifikována shora, a existuje-li zde příčinná souvislost mezi porušením povinnosti6) a vznikem újmy, dochází k založení odpovědnosti na straně pořadatele zájezdu. Je však nutné zdůraznit, že ze slov zmařen nebo podstatně zkrácen v rámci § 2543 odst. 1 NOZ jasně plyne, že k založení odpovědnosti dojde jedině ve chvíli závažnějšího narušení dovolené, které co do intenzity odpovídá právě situaci, kdy je zájezd zcela zmařen nebo podstatně zkrácen. Tato konstrukce je z hlediska pořadatele zájezdu fakticky přívětivější nežli stávající stav, kdy je odpovědnost dovozována z obecných ustanovení o ochraně osobnosti. Ani v případě speciální úpravy § 2543 NOZ však není možné obecnou úpravu na ochranu osobnosti a priori vyloučit, tzn. mimo případy narušení dovolené v právě uvedeném smyslu je možné, aby v určitých případech došlo k založení obecné odpovědnosti za zásah do osobnosti.

Z hlediska míry způsobené újmy by dle všeho neměl zůstat bez povšimnutí ani aspekt v podobě mezního užitku účastníka zájezdu. Tím je konkrétně míněno, že může být za jinak stejných okolností poměrně rozdíl z hlediska způsobené újmy v důsledku ztráty radosti z dovolené mezi tím, kdo si na dovolenou u Středozemního moře ušetřil po řadě let a těžké práci a tím, kdo na takovou dovolenou jezdí pravidelně před svou hlavní dovolenou v Karibiku, aby na tamních plážích nepůsobil příliš, řekněme, seversky.

Zajišťoval-li by pořadatel zájezd (služby jej tvořící) prostřednictvím subdodavatelů (např. hotelu), a tito neposkytli službu v příslušné kvalitě, je možné vznést ze strany pořadatele nárok na regresivní náhradu vůči poskytovateli služeb – tato otázka by měla být upravena ve smlouvě mezi pořadatelem a poskytovatelem.

Pořadatel zájezdu nicméně neodpovídá za vzniklou újmu bezvýjimečně. Odpovědnosti se může zprostit, prokáže-li, že ve splnění povinnosti mu (nebo nepřímo jeho subdodavateli) zabránila v danou chvíli vyšší moc, tedy nepředvídatelná a neodvratitelná překážka (událost) vzniklá nezávisle na jeho vůli. Přiměřeně zde pak platí také obecné ustanovení o možném snížení náhrady v případě spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy.

Závěr

Závěrem se nabízí připojit jednu zásadní poznámku (nejen k tomuto tématu). Stejně tak jako v jiných oblastech bude i v případě problematiky, která je zde rozebírána, hrát dle všeho významnou roli ustanovení § 4 odst. 1 NOZ, které zavádí vyvratitelnou právní domněnku průměrné inteligence. Konkrétně jmenované ustanovení stanoví: „Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat." (Ne všichni jedinci naplňují uvedený předpoklad, přičemž je-li prokázáno, že určitá osoba tento předpoklad nesplňuje, je k ní nutné přistupovat podle skutečného stavu). Ustanovení § 1 až § 13 NOZ zavádí základní interpretační, aplikační a hodnotová kritéria ve vztahu k celému NOZ a soukromému právu, tzn. právě citovaná vyvratitelná právní domněnka je určující pro celou oblast soukromého práva.

Kritérium § 4 odst. 1 NOZ, mající interpretační a aplikační význam (mj. z hlediska hodnocení jednání konkrétní osoby), by mělo být bráno v potaz jak v rovině možné subjektivní představy o předpokládané „radosti z dovolené", tak, a to je zásadní, v rovině důvodně vzbuzeného očekávání od konkrétního zájezdu a služeb, které jsou v jeho rámci nabízeny, ve smyslu srozumitelnosti nabídky předložené pořadatelem.

Byla-li řeč o nabídce zájezdu, nabízí se poukázat ještě na jednu v tomto směru významnou vyvratitelnou právní domněnku, kterou NOZ zavádí v ustanovení 1732 odst. 2: „Má se za to, že návrh dodat zboží nebo poskytnout službu za určenou cenu učiněný při podnikatelské činnosti reklamou, v katalogu nebo vystavením zboží je nabídkou s výhradou vyčerpání zásob nebo ztráty schopnosti podnikatele plnit."

Lze mít za to, že výslovné zakotvení práva na náhradu za narušení dovolené pravděpodobně přivodí, že se nárokování finanční kompenzace za narušení dovolené (ztrátu radosti z dovolené) stane mnohem hojněji vznášeným nárokem ze strany účastníků zájezdu, nežli je tomu v současné době, a to i přes to, že úprava NOZ je fakticky o něco přísnější z hlediska nutné intenzity narušení dovolené, při níž dochází k založení odpovědnosti pořadatele za nehmotnou újmu, nežli stávající platný a účinný stav.

Shora uvedené představuje nastínění pravděpodobného přístupu k úpravě NOZ. Na skutečnou podobu právních norem obsažených v NOZ však budeme muset vyčkat prvních rozhodnutí soudů. Bez diskuse se v souvislosti s NOZ stává zcela aktuální a platné Holmesovo dictum: „Predikce toho, co soudy ve skutečnosti udělají a nic více, to je podle mne právo." (srov. HOLMES, O. W. The Path of Law. Harvard Law Review, 10, 1897, s. 457 a násl.)

Ustanovení § 2522 NOZ uvádí: „(1) Platí, že zájezd je soubor služeb cestovního ruchu, pokud je uspořádán na dobu delší než dvacet čtyři hodiny nebo zahrnuje-li přenocování a obsahuje-li alespoň dvě z těchto plnění: (a) ubytování, (b) dopravu, (c) jinou službu cestovního ruchu, která není doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část souboru nabízených služeb. (2) Účtuje-li pořadatel jednotlivá dílčí plnění v rámci téhož zájezdu odděleně, nezprošťuje ho to povinností podle tohoto dílu." Stávající doprovodná legislativa k NOZ ustanovení § 1 zákon č. 159/1999 Sb. nijak nemění, tzn. vzniká zde, možná poněkud zbytečná, dvojí legální definice téhož.

Srov. ELIÁŠ, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012, s. 923 a násl. V této souvislosti důvodová zpráva konkrétně uvádí: „Rozdílně od mezinárodně vžitého výrazu o radosti z dovolené byl použit výraz ‚narušení dovolené‘, který působí méně emotivně."

V případě, v němž Zemský soud v Linci předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, se jednalo o situaci, kdy si rodina Leitnerových (Simone a rodiče) zakoupila dovolenou (all inclusive) v Turecku. Po týdnu pobytu se u Simone projevily symptomy salmonely. Příčinou onemocnění bylo jídlo, které bylo servírováno v hotelu. Tuto skutečnost potvrdila mj. skutečnost, že onemocnělo více hostů hotelu. Nemoc se projevovala vysokými teplotami, zvracením, úzkostí, průjmem atp. Až do konce pobytu se rodiče museli o Simone postarat, čímž byl v úhrnu zcela zmařen původní účel dovolené.

V této souvislosti lze poukázat na následující ustanovení NOZ, § 2542: Pořadatel odpovídá zákazníkovi za splnění povinností ze smlouvy o zájezdu bez zřetele na to, zda v rámci zájezdu poskytují jednotlivé služby cestovního ruchu jiné osoby. § 2544: Umožňuje-li mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, omezení výše náhrady škody vzniklé porušením povinnosti ze smlouvy o zájezdu, hradí pořadatel škodu jen do výše tohoto omezení, ujedná-li to ve smlouvě. To neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně nebo z hrubé nedbalosti.

Právo na náhradu za narušení dovolené vznikne ovšem jen v případě, že účelem zájezdu skutečně byla dovolená a odpočinek cestujícího. Nikoli tedy v případech, kdy účelem zájezdu není relaxace, ale školení nebo účast na konferenci – srov. op. cit. sub. 2 s. 923–924.

Zmařením dovolené ve smyslu NOZ tedy není manželčina migréna, rodinné hádky, fakt, že dítě šláplo na mořského ježka atp. Z hlediska celkové újmy (ztráty radosti) je pořadatel zájezdu povinen k náhradě pouze v rozsahu, který je v příčinné souvislosti s porušením konkrétní povinnosti, za níž odpovídá – pořadatel zájezdu je z celkové újmy, pokud bychom jí vyjádřili v penězích, povinen kompenzovat jen tu část, která je způsobena (zahrnuta) porušením jeho povinnosti (povinnosti, za niž odpovídá) za řádnost poskytnutí služeb tvořících zájezd.

Autorem textu je JUDr. Jakub Morávek, interní doktorand katedry pracovního práva a práva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a zaměstnanec advokátní kanceláře Felix a spol. Příspěvek zohledňuje stav ke dni 24. května 2013.