Těžko říci, v který roční čas se vypravit poznávat všechnu tu kreativitu, kterou původem slovenský architekt v krajině dnešního Zlínska po sobě zanechal. Stopy to jsou natolik výrazné, že rozhodně stojí za to je poznat. Nasát onu atmosféru barevných staveb, ve kterých Dušan Samo Jurkovič tak ojedinělým způsobem dokázal s lehkou noblesou skloubit prvky lidové architektury se stylem secese.
A stejně obtížná se zdá i volba, kam se vypravit dřív. Všechny jeho stavby mají pečeť velmi osobitého přístupu. Největším počtem Jurkovičových realizací se mohou ale pochlubit v Luhačovicích.
„Kam bych turisty zavedla? Jurkovič u nás postavil patnáct staveb, dodnes se jich dochovalo osm. Říci, která z těchto osmi staveb je nejzajímavější, je těžké," míní vedoucí Muzea luhačovického Zálesí Blanka Petráková. „Určitě nejznámější je Jurkovičův dům, který je krásně zrekonstruovaný a má dnes všechny standardy lázeňského domu na světové úrovni. Mám tento dům ráda jako architekturu, protože na něm se genialita tohoto architekta skutečně projevila na maximum. Šlo vlastně o přestavbu bývalého empírového Janova domu," vysvětluje Petráková, která je spoluautorkou publikace Jurkovičovy Luhačovice – sny a skutečnost.
„Že se Jurkovič objevil v Luhačovicích, nebyla v žádném případě náhoda," upozorňuje historička. Šlo o vyústění přátelských kontaktů vlastenecky naladěných Brňanů, kteří se koncem devatenáctého století setkávali v Brně. V roce 1902 založili Klub přátel výtvarného umění, který sdružoval intelektuály, umělce, ale třeba i moravské, konkrétně brněnské podnikatele. V Brně už tehdy bydlel i Jurkovič.
„Byl velice mladý, bylo mu kolem třiceti let. Tam se právě setkal s bratry Mrštíkovými, s Merhautem, Mahenem, Úprkovými a samozřejmě i s Janáčkem. A také s doktorem Františkem Veselým, který byl tak zvaný divadelní lékař v Brně. Měl klientelu okolo Národního divadla. Byl velký organizátor a hlavně původce myšlenky vytvořit národní centrum, takové letovisko těchto brněnských intelektuálů v Luhačovicích. Brno bylo tehdy německé město, kde tato skupina měla docela problémy vyjadřovat své názory a propagovat českou kulturu. Takže si našli lázně Luhačovice. MUDr. František Veselý založil akciovou společnost a v roce 1902 odkoupil chátrající lázně. K jejich plánované obnově přizval právě Jurkoviče. Znal jeho stavby Maměnku a Libušín na Pustevnách, a proto věřil, že dokáže lázně přetvořit v něco zcela mimořádného," popisuje Blanka Petráková souvislosti, jak se Jurkovič dostal k zakázce na přestavbu lázní ve slovanském duchu.
 Jurkovičův dům, nejznámější z luhačovických staveb proslulého architekta |
A tak od roku 1902 začíná Dušan Jurkovič zásadně ovlivňovat vzhled jednotlivých budov a vytváří v Luhačovicích zcela unikátní soubor staveb ve stylu lidové secese. Kromě přestavby zmíněného Janova domu, kde se nebál kombinovat různorodé materiály, třeba sušené hliněné cihly a moderní betonové pilíře, tvář města obohatily vily Chaloupka, Jestřabí, Vlastimila, Valaška a také Slovenská búda, která v letních měsících sloužila jako restaurace.
Podle Petrákové měli Jurkovič a jeho pomocníci omezené prostředky a museli hodně improvizovat. Nešlo o novostavby, ale přestavby budov, které už tam stály, a tím to měli mnohem těžší. „Jurkovič ale projevil tak neuvěřitelnou odvahu a kreativitu, že stavby posunul úplně do jiné dimenze. Ty stavby jsou skutečně jedinečné. Jsou variantou toho národního nebo lépe řečeno panslovanského stylu, něčeho velice emocionálně podbarveného, co v té době vřelo ve společnosti a v těch domech se všechno zhmotnilo. Osobně obdivuji soukromou vilu Valašku. Nyní je součástí sítě lázeňských a wellness hotelů Royal Spa. Je velice slušně zadaptovaná, i když se bohužel nedochovalo původní vybavení interiérů. Valaška je pro mne architektonicky krásná," vyznává se historička.
Ne všechny Jurkovičovy stavby v Luhačovicích měly zatím štěstí na obnovu. Obrovským unikátem, který má veliký potenciál, ale stále čeká na své znovuzrození, je podle Blanky Petrákové komplex za vilou Jestřabí. Jde o Vodoléčebný ústav, který Jurkovič přeměnil z Jestřabského mlýna. K němu jsou připojeny Říční a Sluneční lázně. „To jsou vlastně jediné objekty, které ještě neprošly po roce 1989 rekonstrukcí. Lázně jsou zakonzervované v jakémsi neutrálním stavu, ale běžný člověk se tam vůbec nedostane. Toto bylo srdce luhačovických lázní. Tam to tepalo, tam žila kultura, sportovní aktivity, tam se lidé setkávali. Je to nádherné místo, kde se opravdu zastavil čas. Nic se nezměnilo. Má to ducha a já si myslím, že v budoucnosti, až se najdou prostředky na rekonstrukci, tam vznikne nové centrum luhačovických lázní, včetně přilehlých pozemků a krásného lesa," říká optimisticky historička.
Domnívá se, že dnes už panslovanské myšlenky nejsou atraktivní. „Když si ale člověk uvědomí, že Jurkovič měnil lázně v době Rakouska-Uherska, tedy zhruba deset let po Národopisné výstavě v Praze, kdy vše v lidech ještě dožívalo a mít svou národní kulturu bylo velmi silnou potřebou. To se dnes lidem těžko vysvětluje," míní Blanka Petráková z městského muzea.
Pohádkové útulny v Pustevnách
K zakázce na přestavbu lázní v Luhačovicích byly pro Jurkoviče nejlepší vizitkou jeho realizace na Pustevnách. Přitom šlo o první jeho práce. Čím doktora Veselého tak oslovily?
Soubor turistických ubytoven v Beskydech projektoval Jurkovič na objednávku turistického spolku Pohorská jednota Radhošť, který vznikl jako první sdružení turistů u nás. Podle návrhů mladého architekta je postavil v letech 1897–1899 vsetínský stavitel Michal Urbánek, u kterého Jurkovič tehdy působil.
 Libušín a Maměnka na Pustevnách stojí sice v Moravskoslezském kraji, jsou však ve správě Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm |
Někdejší lidové útulny Libušín a Maměnka, které zasněžené vypadají ještě pohádkověji, než jsou v jinou roční dobu, slouží turistům dodnes. Ačkoliv sídlí pouhé dva kilometry za hranicí regionu už v Moravskoslezském kraji, majetkově patří Zlínsku. „Obě stavby jsou národní kulturní památkou a jsou v naší správě," vysvětluje ředitel Valašského muzea v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm Vítězslav Koukal.
V minulosti měly ale útulny už dvakrát namále. V roce 1947 spolek nechtěl opravovat nosné konstrukce a rozhodl se stavby zbourat. Téměř osmdesátiletý Jurkovič se ale na Valašsko vypravil a navrhl řešení. O rok později komunisté spolek turistů násilně rozpustili a jejich majetek začal využívat státní podnik Valašské hotely a restaurace. Na rekonstrukci došlo až v roce 1986. O čtyři roky později se z důvodu nedostatku financí opravy zastavily a situaci zkomplikoval i soudní spor o vlastnictví těchto dřevěných objektů. V roce 1995 unikátní stavby získal stát a začalo se s rekonstrukcí Libušína a Valašské zvonice a později i Maměnky. Při rekonstrukci bylo nejdůležitější zachovat původní autentičnost stavby, stavební prvky a architektonické články se všemi detaily, zejména dveře, okna, kování, zábradlí, stropy a samozřejmě onu typickou barevnost.
Jak se rekonstrukce povedla zjistí turisté nejlépe při osobní návštěvě. „Maměnka je nejkrásnější hotel v Evropě. Nevěříte? Přijeďte se podívat!" říká rozhodně ředitel muzea Vítězslav Koukal. Sousední Libušín, pojmenovaný k poctě kněžny Libuše, slouží jako jídelna. Její interiér zdobí fresky a sgrafita s motivy valašských a slovenských pověstí podle návrhů Mikoláše Alše. Návštěvníky ohromí nádherná barevnost celého prostoru, secesní lustry i dochovaný příborník, skleník a hodiny. V tak působivé jídelně pak chutná mnohem víc.
Po přespání v Maměnce a po pravém valašském menu v Libušíně je čas na delší procházku v přírodě, jak jinak než ve stopách Dušana Jurkoviče. Dalším lákadlem je křížová cesta na poutním místě Svatý Hostýn u Kroměříže. V roce 1904 předložil architekt Matici svatohostýnské své návrhy, které investor jednohlasně přijal. Jurkovič na zakázce pracoval až do začátku druhé světové války a výsledkem je třináct dřevěných kapliček v jeho osobitém stylu.
Rozhledna podle Jurkoviče
V době, kdy Jurkovič vymýšlel Libušín a Maměnku, navrhl v roce 1896 i rozhlednu, kterou si u něho objednali členové turistického spolku ve Valašském Meziříčí. Stát měla v Brňově. Na stavbu nebyly tehdy peníze a projekt usnul. Ale jen na jedno století.
„Po sto dvanácti letech od vzniku náčrtů našel rožnovský etnograf Daniel Drápala staré plány rozhledny. A oslovil rožnovské radní s možností její výstavby. Ti se rozhodli přivést Jurkovičovy plány k životu," vzpomíná na počátky smělého počinu mluvčí Městského úřadu v Rožnově pod Radhoštěm Tomáš Gross. Právě městu se podařilo sehnat potřebné miliony, odvážného stavitele a specializované firmy na dřevostavby a rozhlednu, která byla zatím jen na zažloutlém papíře, skutečně postavit. Za několik dní, první květnový den se nová rozhledna na Karlově kopci u Rožnova pod Radhoštěm podle návrhu Dušana Jurkoviče otevře návštěvníkům, aby mohli obdivovat další nápady originálního architekta.
„Věříme, že Jurkovičova rozhledna se určitě brzy stane zajímavým turistickým cílem vzhledem k nedalekým Pustevnám a zvýší cestovní ruch u nás ve městě i v celém regionu," naznačuje Tomáš Gross. „Město má samozřejmě další plány v souvislosti s rozhlednou. Připravujeme napojení rozhledny na lázeňské stezky, které od počátku 20. století vedou Karlovým kopcem také na areál Valašské dědiny. Do budoucna by tak bylo možné zakončit prohlídku Valašské dědiny atraktivním výstupem na rozhlednu. Naopak pro návštěvníky rozhledny přicházejícími po lázeňských stezkách by se nabízela sekundárně i možnost návštěvy muzejního areálu," přibližuje plány města jeho mluvčí.
 V květnu přivítá první návštěvníky nová rozhledna na Karlově kopci u Rožnova pod Radhoštěm |
 Jurkovič je také autorem zastavení křížové cesty na Svatý Hostýn |
A jak bylo těžké Jurkovičův návrh realizovat? „Na kamenných základech je provedeno první patro z kamene, dál už pokračuje dřevěná tesařská konstrukce. Ta je vynesena na dubovém rámu," říká architekt Antonín Závada starší, který má s rekonstrukcemi Jurkovičových staveb zkušenosti. Tesařské konstrukce zhotovila firma, která masivní dubové klády podle přísných kritérií svážela z celé Moravy. Kmeny musely být staré minimálně sto let, aby splnily požadavky na délku a průměr.
„Stavba rozhledny byla složitá i teď pro nás, při všech těch možnostech mechanizace…" poukazuje na obtížnost stavby Antonín Závada. „Jakou zvolit barevnost, když skicu jsme měli jednobarevnou? Poprvé jsem se k Jurkovičovi dostal zcela pracovně v roce 1986, to jsem pracoval na Pustevnách. Dali jsme si práci s Libušínem, protože to byl základ opravy Pusteven. Zpracoval jsem barevnou studii, ale vybírat barvy není práce pro jednoho člověka. Využívali jsme základ jeho barev, který je na Libušíně," vysvětluje Závada, který na Jurkovičovi obdivuje, jak ve své době a při svých možnostech dokázal skloubit lidovou architekturu se secesí.
Proč by se turisté měli vypravit za Jurkovičem právě do Zlínského kraje? „Protože v republice nic lepšího a rozsáhlejšího nemáme," míní Závada. „Pustevny byly první a za chvíli se bude otevírat další stavba, i když je v podstatě vytvořena jen podle jeho návrhu. Tvar jsme dodrželi a myslím si, že barvu by on udělal také tak. Chtěli jsme, aby to bylo méně probarvené. Museli jsme vypracovat detaily, ty byly důležité – ty on při stavbách netvořil do výkresů, ale přímo na místě, na stavbě. Hovořil jsem a konzultoval některé postupy s lidmi, kteří v roce 1962 byli u záchrany Pusteven. Význam Jurkoviče se možná přehání, on začínal u stavitele Urbánka ve Vsetíně – to je ta rozhodující osobnost, která udělala z Jurkoviče Jurkoviče!" říká s úsměvem Antonín Závada.
Text: Stanislava Neradová
Foto: Thinkstockphotos, Daniel Baránek / Wikimedia, CzechTourism, Petr Ulrych st.