Hned od té doby, kdy vešel zákon 159/1999 Sb. v platnost, se rozpoutaly nekonečné polemiky jak o jeho podstatě, tak o způsobu jeho aplikace v praxi. Tento zákon samozřejmě nebylo něco upečeného v chodbách Ministerstva pro místní rozvoj, ale byl to pokus ministerstva uvést českou legislativu do souladu se směrnicí Rady číslo 90/31/EEC o balíčkovém cestovním ruchu a prázdninových zájezdech, která se datuje z roku 1990. Skutečnost, že zavádění zákona způsobilo kontroverze, sotva někoho překvapí, protože žádná společnost není nadšená ze zákaznické legislativy, která je jí vnucena seshora. Ale když se krátce podíváme na to, jak byla tato direktiva zaváděna v existujících zemích Evropské unie, možná zjistíme, že má mnoho tamějších cestovních kanceláří dobrý důvod závidět nám náš „liberální“ přístup k implementaci v té podobě, jak se provádí v České republice.
Je jen pochopitelné, že valná většina cestovních kanceláří zřejmě zapomněla, že prvotním cílem direktivy 90/314/EEC byla ochrana zákazníka, a nikoliv nějaká ochrana cestovní kanceláře před úpadkem. Z toho důvodu se implementace ve státech Evropské unie kontroluje nikoliv z hlediska cestovních kanceláří a jejich dopadu na ekonomiku, ale z hlediska úrovně ochrany zákazníka, kterou poskytuje legislativa jednotlivých zemí. Doposud se ale pozornost většiny kontrol – i když je zatím neprovázejí nějaká konkrétní opatření – zaměřovala na úroveň ochrany zákazníka pro případ úpadku velkých společností. Právě u nich je ručení – a je celkem jedno, jestli prostřednictvím pojištění, bondů nebo garančních fondů – často hluboko pod potenciální škodou, kterou může utrpět zákazník.
Zachráncem velkých společností je horní hranice
Jenže nějakou tajnou dohodu se státními úředníky v zemích Evropské unie vůbec nepotřebujete. Ve státech, kde má ručení horní hranici, jako tomu je například v Německu, nejenomže takové garance hrají v hospodaření velkých operátorů minoritní roli, ale nestačí samozřejmě ani na pokrytí ztrát zákazníků, jestliže dojde k bankrotu. Pro ilustraci si můžeme vzít příklad TUI, největšího německého touroperátora. V roce 1995 měl 17% podíl na trhu a obrat 6 miliard marek. Tou dobou činila horní hranice ručení 200 000 marek, což by pokrylo stěží dvoutýdenní obrat této společnosti. Dnes je obrat AG divize cestovního ruchu TUI zhruba na 55 procentech celkového obratu společnosti a dosahuje výše 22 miliard eur a výši ručení degraduje na nepatrnou část tohoto obratu. A proto celkem oprávněně cítí někteří menší a střední touroperátoři – a zdaleka ne jenom v Německu – že cena, kterou platí za ručení ve srovnání s tím, co musí platit velké společnosti, je příliš veliká a diskriminující.
Žádná výjimka pro irské agentury
Do působnosti zákona 159/1999 Sb. se zatím nedostaly cestovní agentury jakožto provizní prodejci a tvůrci nebalíčkových produktů. V Irsku se cestovním agenturám privilegia – zůstat vně sítí takové legislativy – nedostalo. Spadlo to na ně dokonce ještě dávno před vstupem do Evropské unie. Zákon o dopravě z roku 1982, který zavedl licenční systém pro touroperátory a cestovní agentury, totiž stanovil, že jak jedni, tak druzí musí před získáním licence složit bankovní záruku. Příslušná výše této záruky byla stanovena Nařízením o bankovních zárukách touroperátorů a cestovních agentur (Tour Operators and Travel Agents Bonding Regulations – SI No. 102 z roku 1983) jmenovitě v hodnotě 10 % očekávaného obratu v případě touroperátorů a 4 % obratu u cestovních agentur.
Pak přišel Zákon o cestovním ruchu a balíčkových zájezdech z roku 1995, který zalepoval díry předchozího Zákona o dopravě z roku 1982. Ten se týkal pouze těch společností, které organizovaly nebo prodávaly balíčkové zájezdy do zahraničí. Nový zákon byl tudíž zacílen na všechny společnosti s balíčkovými produkty, které nespadaly pod působnost zákona z roku 1982. V tomto případě bylo ručení povoleno buď ve formě pojištění, nebo bankovní záruky. Záruka byla stanovena na 10 % ročního obratu v případě, pokud měla dotyčná organizace rezervní fond nebo pojištění. Pokud je neměla, skládala záruku ve výši 15 %. A opět tento zákon nejvíce ztížil existenci malých společností, které si jen těžko mohly dovolit nechat tak velkou částku umrtvenou v bankovní záruce.
Komplikace na obzoru
Na českém touroperátorském trhu jsou všechny tyto věci spojeny ještě s neochotou pojišťovacích společností poskytnout pojišťovací pokrytí jinak než prostřednictvím pojišťovacího poolu, což jim na dnešním velmi riskantním trhu poskytuje určitou formu jistoty. To pochopitelně nutí touroperátory vstoupit na pojišťovací trh, na kterém neexistuje žádné konkurenční prostředí, a tak si touroperátoři stěžují na Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Ve vší počestnosti ovšem musíme říci, že zatímco v případě touroperátorů zákon požaduje, aby byli pojištěni proti úpadku, pokud se týká pojišťoven, neexistuje žádný zákon, který by jim přikazoval pojistit něco, co nechtějí.
Jestliže tyto problémy zůstávají nevyřešeny dodnes, tedy tři roky poté, co se zákon 159/1999 Sb. dostal do právních norem, jaké máme vyhlídky teď, když české pojišťovny, čelící mohutným požadavkům na odškodnění záplav, budou ještě méně ochotné pokračovat v jakékoliv jiné než lukrativní pojišťovací činnosti? Jejich postavení se dále zkomplikuje obavami mezinárodního zajišťovacího trhu, který se také musí vyrovnávat s rekordními pojišťovacími nároky, o vyhlídkách na neustálá zemětřesení na mezinárodní ekonomické a politické scéně ani nemluvě.
Je tedy docela pochopitelné, že se malé a střední firmy kvůli tomu cítí být diskriminovány. Možná také trpí následkem určitého stereotypu v myšlení, způsobeného minulými zkušenostmi, které říkají, že to budou oni, kdo zkrachují. Zatímco velké společnosti jsou nezničitelné. Pokud je to může nějak utěšit, tento způsob myšlení je zcestný, a to zejména po pádu takových gigantů, jako je Enron a WorldCom ve Spojených státech. Už teď jsou slyšet hlasy, které říkají, že je pouhou otázkou času, kdy se i mýtus o nezničitelnosti velkých a mocných v branži cestovního ruchu rozplyne jako pára nad hrncem. A pak uvidíme, jak bude efektivní ochrana zákazníka v Evropské unii, když se aplikuje v masovém měřítku.
Bedřich Krkavec