|
Ten údaj v titulku není na první pohled příliš omračující. Když ale vezmeme v potaz, že se jedná o třicátá léta 19. století, cesta vede přes hory a pohonnou jednotkou je kůň, jde o slušný výkon. Řeč je o první kontinentální železnici, koněspřežné dráze, na jejímž počátku stál – jak jinak – byznys.
Tehdejším hitem byl obchod s hornorakouskou solí. Ta putovala po Dunaji do Lince, pak se nakládala na koně a soumary, kteří s ní přešli Šumavu, a v Českých Budějovicích se opět nakládala na šífy, tentokrát vltavské. Nejdražší položkou byli právě ti soumaři. Ale jak jinak překonat Šumavu? Tu zdolal jedině schwarzenberský kanál, který se ale k plavení zboží nehodil. Řešení nalezl až profesor pražské polytechniky František Josef Gerstner, který v roce 1807 po zevrubném průzkumu terénu předložil projekt kombinace vodní cesty a koněspřežní železnice.
Kvůli politické situaci začaly první stavební práce až roku 1825. Nejdříve musela být postavena nová silnice z udusané hlíny a štěrku, na kterou se pokládaly kolejnice, což byly dřevěné trámky na vrchní straně pobité železnými pláty. Kolejnice byly zapuštěny někde do dřevěných pražců, jinde do kamenných sedel. Dodatek redakce: Připomínku zahájení stavby této dráhy přibližuje text Zvláštní jízdy připomenou zahájení stavby koněspřežky do Linze.
Koněspřežná železnice slavnostně zahájila provoz 1. 8. 1832. Celá trasa z Českých Budějovic do Lince měřila zhruba 130 kilometrů. O čtyři roky později byl zprovozněn další úseku z Lince do Gmundenu a tou dobou začala železnice přepravovat také osoby. Pravidelný provoz na trati fungoval čtyřicet let. Jenže pak koněspřežka přestala stačit v soutěži s parní železnicí a bylo rozhodnuto, že přejde na parní provoz. Poslední souprava s koňským pohonem vyjela 16. 12. 1872. Trať se musela přebudovat a o rok později už mezi oběma městy vyjela pára.
Koněspřežka v té době znamenala velký pokrok. Zatímco na běžné silnici utáhl kůň sotva jednotunový náklad, po kolejích byl schopen utáhnout po rovině nebo v mírném stoupání 8,4 tuny a se čtyřnápravovým vozem dokonce 22,2 tuny na denní vzdálenost 40 kilometrů. Podél trati byly postaveny přepřahací stanice, jež dělily trať na dvacetikilometrové úseky, které koně zvládli za půl dne.
I když koněspřežka sloužila především nákladní dopravě, věhlas jí získala přeprava pasažérů. Pro cestující zvyklé na kodrcavé dostavníky a formanské vozy to byl skutečný komfort a zážitek. Osobní soupravy vyjížděly každý den v 5 hodin ráno z obou koncových stanic. Potkávaly se v poledne ve vrcholové stanici v Kerschbaumu. Tam byla hodinová zastávka, během níž cestující pohodlně poobědvali v první nádražní restauraci v Evropě. Do cílových stanic dorazili pasažéři v 19 hodin večer, tedy po 14 hodinách cestování.
Zašlá sláva vyprchala a koněspřežka zanikla. Tedy ne úplně – ještě dnes jsou na její trase k nalezení pilíře mostů, klenuté propustky a strážní domky. Dost památek na koněspřežku se zachovalo i v samotných Českých Budějovicích. Je to například strážní domek v Mánesově ulici 1, který byl součástí nákladového nádraží. Dnes je v něm muzeum koněspřežné železnice. Dalším reliktem je bývalý zájezdní hostinec „U zelené ratolesti“ na Husově třídě, konečná celé trati. Po přestavbě se v něm nacházely byty pro kočí, stáje a kůlny pro vozy. Zde se také zboží nakládalo na povozy nebo lodě a pokračovalo v cestě do vnitrozemí. Nisslův dům na křižovatce České a Piaristické ulice sloužil jako osobní pokladna. V České ulici se zachoval i C.K. solní sklad. V Holkově stojí dosud první přepřahací stanice. Podobné zařízení se dochovalo i v Bujanově, který proslul svými koláči natolik, že jej cestující přezdívali „koláčová stanice“. Nejpozoruhodnější památka na koněspřežku je nádraží a muzeum v Kerschbaumu, kde se můžete svézt asi po 500 metrů dlouhém zrekonstruovaném úseku.
V poslední době se v Českých Budějovicích uvažuje o výstavbě repliky koněspřežky, která by měla vzbudit zájem turistů o město. Oponenti namítají, že by to byla jen umělá pouliční atrakce, která by zkomplikovala dopravní obslužnost města. Ať tak či onak, ta původní už to nebude.
Dean Valášek
Foto: archiv JCCR