Na tiskové konferenci, které předcházela zahájení lázeňské konference, vysvětlili její účastníci důvod hlavního tématu konference Lázeňství a finance. Lázeňství se nachází někde mezi Ministerstvem pro místní rozvoj a Ministerstvem zdravotnictví (můžeme diskutovat kde více). Podstatná je však otázka, do jaké míry bude lázeňství financováno z prostředků zdravotnictví, které ze svého rozpočtu dává na lázeňství 3 %. Vyskytly se však obavy, že tyto prostředky by měly být z lázeňství přesunuty do jiné oblasti medicíny. Konference si dala za úkol obhajovat lázeňství jako součást zdravotnictví. Už také proto, že celorepublikový podíl zahraničních a tuzemských lázeňských pacientů ukazuje po roce 1989 velmi vysoký úbytek českých klientů.
Sdružení lázeňských míst má v úmyslu připravit z této konference sborník jednotlivých vystoupení a referátů, který jistě bude důležitým pracovním materiálem v oblasti lázeňství.
Přesto, anebo možná právě proto, že náš časopis vnímá lázeňství jako součást cestovního ruchu, přinášíme vám na následujících stránkách tři příspěvky z konference, které se věnují lázeňství a zdravotnímu pojištění a vkladu lázeňství do reformních snah českého zdravotnictví.
Úhrada lázeňské péče z veřejného zdravotního pojištění
Příspěvek ministryně zdravotnictví Milady Emmerové, která se z konference musela omluvit, přednesl její náměstek MUDr. Michael Vít, hlavní hygienik ČR.
Dovolte mi v souvislosti s hlavním tématem konference, kterým je „Lázeňství a finance“, připomenout několik ne nepodstatných skutečností, které se nemalou měrou podílejí na poskytování a hrazení lázeňské péče.
Některé z těchto údajů jsou pro mnohé z Vás notoricky známou každodenní skutečností, o které není třeba diskutovat. Přesto si je dovolím připomenout, neboť s rozšířením Evropské unie také o Českou republiku nabývají nového a většího významu při porovnávání možností zdravotnických systémů a rozsahu hrazené péče v rámci celé Evropské unie.
Ve většině členských zemí Evropské unie není lázeňská péče chápána jako péče zdravotní, navazující na zdravotní péči ambulantní a lůžkovou, tak jak je tomu v České republice. Plyne z toho mimo jiné i ta skutečnost, že pokud je občanům členských zemí doporučena péče lázeňská, pak se v drtivé většině případů jedná o péči plně hrazenou klientem, nikoliv ze zdravotního pojištění v té které zemi.
Český systém veřejného zdravotního pojištění v sobě zahrnuje i úhradu péče lázeňské, a to jak formou plné úhrady, tedy nákladů na léčbu a rehabilitaci, včetně nákladů na ubytování a stravování pacienta, tak i formu příspěvkovou, tedy částečné úhrady nákladů na lázeňskou péči s finanční spoluúčastí pacienta, kdy jsou ze zdravotního pojištění hrazeny pouze náklady na léčení a rehabilitaci a pacientem jsou hrazeny náklady na ubytování a stravování.
Celý systém veřejného zdravotního pojištění v České republice disponuje ročně cca 150 mld. Kč. Samozřejmě největší podíl nákladů spotřebuje akutní lůžková péče a náklady na léky. Přesto podíl úhrady péče lázeňské v obou formách – plně hrazené i příspěvkové lázeňské péče – představuje významnou část úhrad z veřejného zdravotního pojištění. V roce 2003 bylo takto za lázeňskou péči všemi devíti zdravotními pojišťovnami uhrazeno 3,072 mld. Kč, tedy více jak dvě procenta finančních nákladů z celkové sumy veřejného zdravotního pojištění. V této částce samozřejmě nejsou zahrnuty doplatky pacientů při příspěvkové formě čerpání lázeňské péče.
Pravděpodobně mnohem významnějším objemem příjmů je pro české lázeňství návštěvnost mezinárodní klientely – tedy samoplátců. Přesto bych chtěl důrazně připomenout, že v našem systému zdravotní péče má lázeňství nezastupitelnou úlohu a jeho výsledky ve zdravotní oblasti jsou nezanedbatelné.
Vraťme se však ke klientele z řad českých pojištěnců. Je například zajímavé sledovat, jakým způsobem se vyvíjejí náklady na lázeňskou péči v jednotlivých zdravotních pojišťovnách. Porovnáme-li meziroční nárůst úhrad u jednotlivých zdravotních pojišťoven, je možno konstatovat například výrazný – cca 10% nárůst objemu úhrad – u šesti z celkem devíti zdravotních pojišťoven, přičemž nejvyšší procento nárůstu v období let 2002 – 2003 vykazuje Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra, Zaměstnanecká pojišťovna Škoda a Zdravotní pojišťovna Metal – Aliance. Naopak stabilní úroveň nebo mírný útlum péče vykazují tři pojišťovny – Hutnická zaměstnanecká pojišťovna, Oborová zdravotní pojišťovna bank, pojišťoven a stavebnictví a Česká národní zdravotní pojišťovna. Celkově v systému zdravotního pojištění tak došlo k nárůstu nákladů na lázeňskou péči v roce 2003 oproti roku 2002 o 13,5 %, což je vnímáno jako velice pozitivní signál v čerpání zdravotní péče tohoto typu.
Rád bych při této příležitosti zdůraznil, že by klienti jednotlivých zdravotnických pojišťoven měli mít stejné a srovnatelné podmínky jak při poskytování zdravotní péče, o čemž nepochybuji, tak i v úrovni stravování a ubytování. Právě na tyto rozdíly pacienti upozorňují a vnímají je velice negativně. Vím, že je věcí smluvních ujednání mezi jednotlivými pojišťovnami a lázeňskými zařízeními, jaká bude konkrétní výše úhrady za jeden lázeňský den ve smyslu nákladů na stravování a ubytování, stejně jako nákladů na zdravotní péči. Z tohoto úhlu pohledu si dovolím apelovat na zdravotní pojišťovny, aby se pokusily v jednáních s lázeňskými zařízeními dosáhnout stejné úrovně a kvality v poskytování právě těchto ubytovacích a stravovacích služeb, neboť zákon o veřejném zdravotním pojištění zaručuje všem pojištěncům stejná a rovná práva při čerpání zdravotní péče, v tomto případě včetně služeb ubytovacích a stravovacích. Vývoj v této oblasti bude Ministerstvo zdravotnictví nadále pečlivě sledovat.
Vklad lázeňství do reformních snah českého zdravotnictví
Motto vystoupení RNDr. Jiřího Schlangera, předsedy Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR, bylo „České zdravotnictví se v mnohém může poučit z dosavadního vývoje lázeňství, nesmí však zapomenout, že lázeňství je zároveň jeho součástí“.
České lázeňství prošlo v uplynulých letech bouřlivým vývojem. Privatizace v lázeňství naštěstí neproběhla tak, jak si její režiséři původně představovali, tedy prodejem jednotlivých nemovitostí. Díky společnému úsilí odborné lázeňské veřejnosti, Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče ČR a podpoře tehdejšího ministra zdravotnictví Martina Bojara se podařilo privatizovat lázeňské organizace jako celky převážně na akciové společnosti. To umožnilo dobře vedeným lázeňským organizacím využít svých aktiv a překonat zděděná pasiva a nejen přežít, ale dále se rozvíjet. K prospěchu fungování lázní je totiž třeba, aby se rozvíjely balneoprovozy včetně dalších zdravotních a navazujících služeb, aby lázně poskytly kvalitní ubytování a stravování odpovídající evropským standardům a rovněž aby si udržely prostředí pro pobyt lázeňských hostů všestranně obohacující jejich tělo i ducha.
Např. v Karlových Varech se privatizovalo podle původního scénáře a negativní důsledky jsou dodnes patrné, když pasiva z minulosti zůstala v městském majetku. Pochopitelně lépe na tom byly a jsou lázně s vyšším podílem zahraniční klientely, ale rozvíjejí se i lázně s převahou klientely domácí. Následné změny vlastnictví spočívající v přechodu od majority privatizačních fondů ke konkrétním vlastníkům vytvořily předpoklad pro další investice do většiny lázeňských organizací.
Pozitivum privatizace v lázeňství tkví v tom, že z veřejných rozpočtů by zřejmě nebylo možno tak rychle a v takovém rozsahu měnit infrastrukturu lázeňských organizací.
Ukazuje se však, že za daných okolností není pro rozvoj lázní určující pouze typ vlastnictví a zvolená hospodářsko-právní forma, ale zájem vlastníka či zřizovatele a kvalitní management. Pozitivní vývoj totiž vysledujeme u řady lázeňských organizací ve vlastnictví soukromém, obecním i státním, ať hospodaří jako obchodní společnosti, státní podniky nebo příspěvkové organizace. V případě příspěvkových organizací státu jsou limitujícím faktorem velmi přísná rozpočtová pravidla, která způsobují přílišnou závislost na rozhodování zřizovatele. Bohužel v lázeňském portfoliu nalezneme i takové lázně, o jejichž osud se můžeme obávat, nebo které již zanikly – ty jsou však naštěstí v menšině.
Zřejmě jediné, co lze privatizaci lázeňství vyčítat je, že privátní vlastníci dali prioritu vytváření zisku a investování na úkor příjmů zaměstnanců. Mzdy zaměstnanců i ve srovnatelných povoláních a pozicích v lázeňství jsou, s výjimkou lékařů, nižší než mzdy a platy v jiných sektorech zdravotnictví.
Pochopitelně že zaměstnavatelé využívají současné míry nezaměstnanosti v lázeňských regionech, ale na druhé straně by si měli uvědomit, že nižšími mzdami nemohou přitáhnout do lázeňství kvalitní pracovníky, a tím limitují kvalitu svých služeb pro klienty.
Lázeňství vstupovalo do privatizace s 19 tisíci lůžek. S nimi uspokojovalo požadavky nejen zdravotnictví, ale i rekreace. Druhá z majoritních zakázek zmizela. Lázně i dnes jsou ve větší či menší míře závislé na veřejné zakázce. Nejsou však pro veřejné zdravotnictví a jeho ekonomiku, tj. pro systém veřejného zdravotního pojištění, přítěží. Jednak netvoří rozhodující položku výdajů zdravotního pojištění, jednak mají pojišťovenské klientele co nabídnout. Lázeňská péče může pomoci v prevenci, léčbě a rehabilitaci řady onemocnění. Stávající systém zdravotnictví ale, bohužel, neuplatňuje při rozhodování o druhu poskytované zdravotní péče hlediska kvality a ekonomické efektivity. K tomu, abychom mohli lépe pochopit makroekonomické přínosy lázeňské péče, nám chybí souvislosti mezi jednotlivými – u nás nesmyslně oddělenými – sociálními systémy, tj. zdravotním a nemocenským pojištěním a pojištěním invalidity.
Kdybychom činili to, co konaly pojišťovny v první polovině tohoto století, dobrali bychom se jednoznačného rozhodování o tom, která lázeňská péče a v jakých případech má být hrazena z veřejných prostředků. Jsem proto nakloněn úvahám o změně indikačních seznamů a uplatňování jednotlivých forem lázeňské péče pro cílené skupiny pojištěnců, zatímco jednoznačné odsudky o nepříslušnosti lázeňské péče do péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění považuji za projevy osob zcela nekompetentních.
Již dnes je zřejmé, že poskytovatelé v některých medicínských oborech mají větší zájem o výsledky lázeňské péče, přinejmenším je sledují a v řadě případů i využívají ve prospěch svých pacientů, respektive na péči o svoji klientelu s lázeňskými organizacemi přímo spolupracují.
Míře komunikace a spolupráce odborníků v jednotlivých medicínských oborech s lázeňskými lékaři a balneology jistě neprospěla opakovaná kampaň za odstranění lázeňské péče ze zdravotního pojištění odůvodněná bezduchým mottem, že lázeňství ubírá peníze veřejnému zdravotnictví. Naštěstí se mnoho lékařů nedalo ovlivnit jednoduchými soudy a řídí se vlastním rozumem a objektivními informacemi o výsledcích lázeňské péče.
Je na posouzení odborníků, proč se jeví větší úbytek lázeňské klientely v lázních specifických pro indikace z oborů interní medicíny než z chirurgických. V Karlových Varech je tato otázka kombinovaná s důsledky dopadajícími zejména na město a částečně i na klienty nepovedené privatizace.
V mnohém dnes může být právě lázeňství dobrým příkladem českému veřejnému zdravotnictví a dát částečný návod nebo příklad pro řešení řady jeho zcela zásadních potíží:
1. Přestože veřejná zakázka českému zdravotnictví nebyla zatím jasně formulována, takže chyběla i českému lázeňství, podařilo se mu globálně odhadnout veřejnou poptávku a ve velké většině lázeňských organizací se dohodnout se zdravotními pojišťovnami a vytvořit si i další podmínky pro existenci, reprodukci a rozvoj. Lázeňství těží z výhody větší konkretizace vlastníků, respektive zřizovatelů. Nižší míra anonymity u právnických osob a méně negativního vlivu zájmových skupin, než je tomu v dalších segmentech veřejného zdravotnictví, přispívá kvalitě rozhodovacího procesu a hospodaření. Je to podnět k zamyšlení nad odstartovanou reformou veřejné správy a reformou zdravotnictví včetně perspektivy odstátnění.
To, k čemu došlo v lázeňství, je zatím diametrálně odlišné od záměrů, do kterých se nedávno pustila některá krajská zastupitelstva v transformaci nemocnic na obchodní společnosti. Proč nelze okopírovat vývoj lázeňství v nemocničním sektoru?
Lázeňství není sektorem síťovým, kdy velkou roli hraje územní či časová dostupnost služeb jako v případě akutní přednemocniční a nemocniční zdravotní péče. Lázně jsou vázány místem na přírodní léčivý zdroj a patří do skupiny následné zdravotní péče a lázeňské pobyty lze plánovat a můžeme považovat za štěstí, že naše země oplývá přírodními léčivými zdroji v hojnosti, byť nejsou pravidelně rozmístěny na celém území ČR, každopádně ne co se týče jednotlivých druhů léčivých přírodních zdrojů, a tedy i příslušných indikací.
Zcela jiná je situace v nemocničním sektoru. Rozhodující je geografická, respektive časová dostupnost zejména akutní péče v jednotlivých oborech v kapacitě odpovídající demografické situaci, zdravotním charakteristikám obyvatel a hrozícím rizikům v regionu. Navíc je třeba brát v potaz, že všeobecné nemocnice jsou regionálními či místními monopoly se všemi klady a zápory chování takového ekonomického subjektu. Složitost zadání pro nemocniční sektor tkví v tom, že v něm soupeří efektivita samotného subjektu nemocnice s efektivitou systému poskytování zdravotní péče, v našem českém případě s efektivitou v systému zdravotního pojištění. Souvisí to s vysokou mírou fixních nákladů subjektů poskytujících akutní lůžkovou péči. Dobrý je pak pouze takový zdravotní systém, který je schopen správně vybalancovat efektivitu plátců – zdravotních pojišťoven a efektivitu poskytovatelů ve smluvním vztahu k pojišťovnám. U nás tomu tak není, o čemž svědčí zadlužování pojišťoven i poskytovatelů. U nás problém tkví i v tom, že pojišťovnám a poskytovatelům do prostoru vnitřní regulace v systému zasahuje neadekvátně stát.
Dalším problémem, který nedovoluje přenést zkušenosti z lázeňství do nemocničního sektoru a svádí ke snaze řešit transformaci pouze převodem příspěvkových organizací na obchodní společnosti, je rigidnost rozpočtových pravidel a nepříznivé zdanění příspěvkových organizací. Solí v očích některých zřizovatelů je rovněž jejich povinnost vyplácet platy podle státem nastaveného tarifního systému, přestože i cena práce nastavená státem je nízká. Jsem přesvědčen, že při odstranění ostatních negativ by do budoucnosti vyšší cena práce nemusela být závažným problémem.
Z následného procesu transformace nemocnic jasně vyplývá, že chyběly motivy vlastní skutečným odpovědným vlastníkům a že transformace na obchodní společnosti byla změnou více formální než skutečnou. Zástupci zřizovatele obsadili orgány obchodních společností bez ohledu na své profesionální schopnosti řídit či dohlížet na činnost společnosti, ředitelům byly okleštěny pravomoci namísto toho, aby byla zvýšena jejich odpovědnost a byla podpořena motivačními impulzy, nezměnil se styl podnikového řízení, nezměnila se organizace práce. Namísto socialismu státního existuje socialismus krajský, byť zahalený do roušky změny hospodářsko-právní formy.
2. Lázně svojí nabídkou standardní i nadstandardní péče nejen zahraniční, ale i české klientele zprostředkují vstup soukromých financí ve prospěch jednoho ze segmentů veřejného zdravotnictví. Pochopitelně, že ve značné míře je tento proces vstupu soukromých financí do veřejného zdravotnictví zmnožen investováním samotných vlastníků privatizovaných lázní. Prostřednictvím přímých úhrad a připojištění nadstandardní péče tvoří soukromé finance další zdroj veřejného zdravotnictví a další prostředek solidarity bohatých s chudými, jako je tomu ve většině západoevropských zemí. Nevyužitím této možnosti v jiných segmentech zdravotní péče sami okrádáme české veřejné zdravotnictví, platí to zejména pro instituce ústavní zdravotní péče. Mix veřejných a soukromých financí je pro jakýkoliv segment zdravotnictví jednoznačným pozitivem.
3. Přestože v lázeňství nemá síťový charakter, neexistují regionální a lokální monopoly jako například v nemocniční péči a panuje v něm skutečná konkurence, funguje v něm čilá komunikace. Bohužel nikoliv napříč celým segmentem. Protože Svaz léčebných lázní jako zájmové sdružení působí velmi autonomně až osamoceně a neetabluje se jako svaz zaměstnavatelský, nedaří se završit sektorový sociální dialog a v důsledku toho je tento významný segment zdravotní péče a cestovního ruchu společensky poškozen. Zájmy lázeňství nejsou totiž reprezentovány v Radě hospodářské a sociální dohody, na rozdíl od zájmů zaměstnavatelů v jiných, lobbisticky čilejších odvětvích.
Předpokládali jsme, že s pokračováním a završením privatizačního procesu se zvýrazní dialog odborů se samotnými vlastníky lázní. Proto jsme již v uplynulých letech na konferencích lázeňství iniciovali témata sekcí zaměřená na sociální dialog: byla to témata sekcí „Lázeňství – regiony – zaměstnanost“, „Lázeňství a vzdělávání“, „Lázeňství a Evropská unie“, kde jsme se věnovali změnám v pracovním právu a zdravotnické kvalifikaci v souvislosti se vstupem ČR do EU. Bohužel naše iniciativa zatím nepadla na úrodnou půdu.
Zcela jiná situace z pohledu našeho odborového svazu je ve vztahu k reprezentaci samosprávy v lázeňství. Sdružení lázeňských míst ČR intenzivně spolupracuje s reprezentativním sdružením odborových organizací v lázeňství – Odborovým svazem zdravotnictví a sociální péče ČR, čehož projevem je i opakované angažmá našeho svazu na této konferenci pořádané každoročně sdružením.
4. Od roku 1993 se financování zdravotní péče poskytované pojištěncům v léčebných lázních postupně měnilo jak pro složku tzv. hotelovou, tak pro poskytované léčebné výkony. Byly zavedeny standardy vybavení a výkonů, a tím je vztah obsahu a kvality péče a ceny zcela transparentní a kontrolovatelný. Tím se lázeňství odlišuje od ostatních segmentů veřejného zdravotnictví, které zřejmě změna úhradových systémů, a tím i motivace, teprve čeká.
5. Na příkladu lázeňství se ověřuje, že podnikatelské subjekty (obchodní společnosti, státní podniky) v českém podnikatelském prostředí (právní prostředí, pravidla hospodaření, daňový systém aj.), mají šanci, byť není ideální, svojí činností nejen zajistit prostou reprodukci, ale vytvářet zisk a směřovat samostatně či zprostředkovaně bez ingerence státu k vlastnímu rozvoji. Tyto předpoklady nejsou vinou státu vtěleny obecně neziskovému sektoru. Ten v důsledku špatně nastaveného daňového systému bude zřejmě dále strádat svojí závislostí na doposud netransparentních přerozdělovacích procesech státu, odborně nepodložených a nekompetentních rozhodnutích a jeho neefektivní byrokracii. Protože neprofitní organizace tvoří páteř některých segmentů zdravotní péče, trpí těmito obecnými nedostatky podstatné součásti zdravotních služeb.
Bylo by proto dobře, kdyby se kormidelníci českého zdravotnictví poučili z vývoje v lázeňství tím, co lze aplikovat obecně nebo alespoň v některých segmentech, jak se to pokusím na závěr shrnout:
* Lázně plní přiměřeně veřejnou zakázku a doplnily ji dalšími poskytovanými službami tak, že prostřednictvím výnosů z veřejných a soukromých financí dosáhly nejen zachování kapacit, ale i rozvoje, přičemž samy nesou veškerá rizika svého podnikání.
* Lázně nabízejí služby plně i částečně hrazené a nehrazené ze zdravotního pojištění.
* Při plnění veřejné zakázky se lázně s pojišťovnami dohodly na úhradovém systému, který svojí tvorbou (neříkám výší) odpovídá standardům poskytované zdravotní péče a ubytovacích služeb. Vyrovnání cen a úhrad bude souviset s další ekonomickou integrací ČR do Evropy a vstupem ČR do eurozóny.
Zdravotní pojištění a lázeňství
MVDr. Antonín Plachý, předseda představenstva, Svazu léčebných lázní ČR
Česká republika patří nejen svou tradicí, ale i současností mezi významná evropská lázeňská impéria. K lázním, které po staletí zdobí evropské lázeňství, jako jsou Karlovy Vary, Teplice v Čechách, Mariánské Lázně nebo Františkovy Lázně, přibyly i další, jako jsou Luhačovice, Třeboň, Jeseník a mnoho dalších, které se svým bohatstvím přírodních léčivých zdrojů a klimatickými podmínkami řadí k nejlepším v Evropě. Významnou roli zde hraje i lidský potenciál a tradice lázeňství, které byly studovány po desítky či stovky let.
Specifikem České republiky, které se v diskuzích o počtu lůžek léčebné rehabilitace vždy zmiňuje, je široká základna odborných lázeňských zařízení. Všichni kritici systému lázeňské péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění zcela opomíjejí fakt, že v současné době téměř polovinu kapacity klientů našich lázní tvoří samoplátci, ať už tuzemští či zahraniční, a že kvalita a objem léčebné rehabilitační péče v lázních jsou minimálně srovnatelné, nebo dokonce převyšují péči v řadě tzv. rehabilitačních zařízení. Vysoká kvalita odborné péče spojená s aplikací přírodních léčivých zdrojů v důstojném a esteticky přínosném prostředí vede k enormní poptávce našich a zahraničních pacientů po této formě terapie. Často kritizované lázně mají totiž jako jedny z mála zařízení následné rehabilitace jasně daný Indikační seznam pro příjem pacientů a přesně stanovená pravidla – dobu léčení a minimální objem poskytované péče.
Vysílání pacientů do lázní prošlo též významnými změnami. Odpadla role odborů a poukaz na lázeňskou léčbu vystavuje obvodní lékař či specialista a potvrzuje jej revizní lékař pojišťovny, a to na základě zdravotního stavu pacienta a Indikačního seznamu. Úhradu nákladů na lázeňskou léčbu převzaly od Správy sociálního zabezpečení pojišťovny, a to jak VZP, tak oborové zdravotní pojišťovny.
V krátkosti bych se také zmínil o tom, jaké místo zaujímá lázeňská péče v současném zdravotním systému. Z celkového počtu 246 odborných léčebných ústavů, v nichž se nachází celkem 48 093 lůžek, představují lázeňské léčebny pro dospělé kapacitu 24 267 lůžek v 77 zařízeních a dětské lázeňské léčebny 791 lůžek v 5 zařízeních (viz příloha – strana 1 až 7).
Lázeňská zdravotní péče je plně hrazena z veřejného zdravotního pojištění dle zákona č. 48/1997 Sb. u komplexní lázeňské péče (hradí se ubytování, stravování, léčení), u příspěvkové a ambulantní lázeňské péče je hrazeno pouze léčení. Cena lázeňské péče se určuje smluvním ujednáním jednotlivých poskytovatelů lázeňské zdravotní péče s jednotlivými zdravotními pojišťovnami na základě zásad dohodnutých zdravotními pojišťovnami se zástupci profesních sdružení poskytovatelů lázeňské zdravotní péče s přihlédnutím k cenovému výměru Ministerstva financí, v platném znění, zveřejněnému v Cenovém věstníku Ministerstva financí 12/2003.
Úhrada za lázeňskou zdravotní péči dle Indikačního seznamu Vyhlášky č. 58/1997 Sb. je pro poskytovatele lázeňské zdravotní péče jednotná u největší zdravotní pojišťovny VZP pro všechny lázeňské subjekty v ČR (ubytování, stravování, léčení kromě přírodních léčivých zdrojů), u ostatních zdravotních pojišťoven je prozatím individuálně dohodnutá mezi poskytovatelem lázeňské péče a oborovou zdravotní pojišťovnou.
Ministerstvo zdravotnictví podle § 17 odst. 9 zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 459/2000 Sb. vyhlašuje výsledek dohodovacího řízení o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění.
I když je Ministerstvo zdravotnictví garantem za dohodovací řízení, jeví se nám, že v nejbližších měsících výrazně ovlivní ekonomický chod zdravotnictví bez rozdílu v segmentu poskytovatelů zdravotní péče a majetkoprávním uspořádání zdravotnických zařízení zákon 438/2004 Sb., kterým se upravuje a novelizuje zákon č. 551 o VZP a č. 280 o oborových zdravotních pojišťovnách. Správní rady pojišťoven podle nového zákona jsou vyšší právní normou, než je výsledek dohodovacího řízení. Jednání mezi zdravotními pojišťovnami a poskytovateli lázeňské zdravotní péče bude pak jednostrannou záležitostí.
Zatímco průměrný nárůst nákladů za období 2003–2004 představuje 8,96 %, nárůst cen za lázeňskou péči byl 0-1,9 % dle zdravotních pojišťoven.
Aby byla zachována dobrá úroveň lázeňské péče ve všech oblastech, je nutné získávat stále více samoplátců, jak domácích, tak zahraničních, kteří nám pak pokryjí deficit vzniklý mezi náklady a výnosy za lázeňskou péči hrazenou pojišťovnami.
Je nutné si uvědomit, že v českém lázeňství, podobně jako v lázeňství na Slovensku či v Německu, převažují prvky medicínské s využitím přírodních léčivých zdrojů.
Je třeba, aby představitelé státní moci, pojišťoven a odborných lékařských společností pochopili přínos lázeňské léčby pro zdraví obyvatelstva jako následné péče včetně léčebné rehabilitace nemocných po odeznění akutní fáze onemocnění a chronicky nemocných.
–red-