Vodáci a právo

Vodácký turismus, jak bývá běžně vymezen, používá plavidla poháněná lidskou silou pro rekreační a sportovní účely. Vodácké aktivity patří k poměrně specifickým, ale v řadě regionů ve světě a zvlášť v Česku i důležitým součástem cestovního ruchu. I u vodáctví platí, že významným praktickým aspektem je právní úprava, která není nijak jednoduchá a odborně se jí přitom věnuje jen málokdo. Vcelku jsou různé části cestovního ruchu řešeny v právním řádu až pozoruhodně odlišným způsobem, který může dokonce až zaskočit nejen odborníka z praxe, ale i právního teoretika.

Důkladnou právní úpravu opírající se o ústřední speciální zákon má třeba lázeňství nebo vinařství, pro cestovní kanceláře hraje alespoň částečně podobnou roli zákon č. 159/1999 Sb. spolu se speciální smlouvou o zájezdu v občanském zákoníku, což vychází z evropské směrnice. Jenže v řadě případů je právní úprava týkající se cestovního ruchu mnohem zamotanější. Například v podstatě neúplné normy upravující hotely jsou roztříštěny v mnoha částech právního systému, jako jsou stavební předpisy se zásadní rolí technických norem. Nejednou také právní předpisy přímo nijak nereagují na potřeby cestovního ruchu jako je tomu u památkové péče. Právě v zemích s velkým kulturním bohatstvím, jako je Česká republika, není jeden z klíčových prvků cestovního ruchu s nemalým ekonomickým významem téměř právně řešen, protože zákon o státní památkové péči č. 20/1987 Sb. – ostatně velmi zastaralý a diskutovaný – upravuje fungování ochrany památek, a to zejména organizaci a činnost příslušných úřadů, nikoli pozici turismu. Zmínit lze i velmi rozsáhlé a nepřehledné předpisy o ochraně životního prostředí, které obvykle formou různých omezení samozřejmě ovlivňují možnosti návštěvníků. Normy týkající se cestovního ruchu mají tedy z hlediska přístupu k fungování a rozvoji tohoto ekonomicky důležitého oboru až pozoruhodně různorodá pojetí.

U vodáckých aktivit je specifickým problémem právní úpravy, že je spíše jen okrajovou a leckdy nejasnou součástí obecných norem k vodní dopravě, tedy zákona o vnitrozemské plavbě č. 114/1995 Sb. (zejména s důležitou vyhláškou Ministerstva dopravy č. 334/2015 Sb., o vedení rejstříku malých plavidel a technické způsobilosti malých plavidel, převozních lodí a plovoucích zařízení k provozu na vodních cestách), dále je nutné uvést vodní zákon č. 254/2001 Sb. Jenže problémem je často odlišný charakter vodáckých aktivit – těm předpisy věnují jen zcela okrajovou pozornost – od běžné (laicky lze snad říci velké a střední) vodní plavby. Kdo by se tedy chtěl striktně řídit právem, což u „bohatýrsky“ se chovajících vodáků rozhodně nebývá zvykem, měl by se prokousat nepřehlednými a technickými pojmy přecpanými předpisy, které třeba evidenci těchto drobných plavidel sice nepožadují, ale stanoví jejich povinné vybavení. Aplikace obecných předpisů vodní plavby na vodáctví přitom může vyvolávat mnohé rozpaky a právní nejasnosti – například ohledně použitelnosti tvrdých sankcí na vodáky ohrožujících obvykle jen sebe samé (viz např. https://www.epravo.cz/top/clanky/vodacky-special-i-zvoni-vodakum-hrana-107852.html).

Praxe ale zabíhá do mnoha leckdy složitých právních otázek, kdy tradičním dlouhodobým problémem je udržení řek ve stavu přijatelném pro vodáky – zejména sjízdnost jezů a nedodržování minimálních zůstatkových průtoků majiteli malých vodních elektráren (laicky riziko nedostatku vody v ramenech řek využívaných vodáky). Před několika lety vyvolal velké obavy mezi vodáky požadavek na splouvání jezů pouze se souhlasem majitele, což bylo reálně nezvládnutelné (https://www.padler.cz/rozhovor-petr-ptacek-bojovnik-za-prava-vodaku/). Sladit potřeby vodácké turistiky a zainteresovaných subjektů – a přijatelně je právně vymezit – často není nijak jednoduché. Na podporu požadavků vodáků, kteří nejednou prosadí i změnu právních předpisů, byla založena Asociace vodní turistiky a sportu (https://avts.cz/). Citlivým problémem jsou relativně početné smrtelné nehody zejména při sjíždění nebezpečných jezů, což vede například ke snahám o umístění záchranných vybavení ale i pokusům o kontrolu požívání alkoholu považovaného přitom řadou vodáků za klíčovou součást zábavy.

U vodáckých aktivit nelze přehlížet ani složité aspekty koncepce cestovního ruchu v jednotlivých regionech. Vodáci jsou totiž v rámci turismu považováni za spíše finančně málo přínosné návštěvníky a leckdy i problémové chuligány. Zatímco mnohde – a to s pozitivním přístupem obcí – úspěšně fungují zařízení na ně zaměřená jako jsou u řek umístěné půjčovny lodí, kempy, nenáročné restaurace či drobné obchody, naopak úspěšné destinace usilující o bohatší klientelu nejsou často z vodáků nadšeny a jejich aktivitám někdy i brání, jak je patrné u Českého Krumlova nacházejícího se přímo v centru klíčové české vodácké destinace, tedy jihočeské Vltavy. Při současných snahách o rozvoj destinačního managementu v Česku může být právě začlenění vodáckých aktivit oříškem – i s ohledem na jejich mnohá specifika, která zde nelze rozebírat, jako je samozřejmá úzká vazba na konkrétní využitelné řeky a jejich bezprostřední okolí.