minulý měsíc jsem měl příležitost připojit se k pracovní cestě skupiny podnikatelů a hoteliérů do Bruselu. Zdálo se, že teď, když už jsme v Unii, nastala vhodná doba k tomu, aby se české společnosti pokusily získat nějaké obchodní kontakty s potenciálními partnery v Bruselu. Ze začátku vypadalo všechno růžově. Fakt, že Češi už mohou cestovat do zahraničí jen s občanským průkazem a nepotřebují pas, vyloudil úsměv na mnoha tvářích (ovšemže, já, jakožto Američan, jsem pas mít musel) a zřetelně jsme cítili, že členství má své výhody.
Přístup na Západ máme sice snazší, ale i když jsme teď členy klubu, některé věci se nezměnily. Chabá organizace a málo míst k sezení v místnosti, ve které se odehrávaly obchodní prezentace, akci do valné míry znehodnotily. Téměř všichni hoteliéři měli dojem, že byli necháni na holičkách. Někteří z podnikatelů, kteří se zúčastnili prezentací, řekli, že se dozvěděli asi tolik, co se kdysi před lety naučili na univerzitě. Za vynucenými úsměvy se svíjel pocit frustrace. Více viz str. 18.
Mezitím dorazil Pavel Telička, český zástupce v Evropské komisi, a začal řečnit. Dav, který se shromáždil v auditoriu rezidence, byl hladový a utahaný. Pan Telička zhruba pět minut probíral své portfolio v Evropské komisi a hrdinsky exhiboval v bruselštině, což je umění, jehož podstatou je mluvit dlouho a neříci nic. Člověk by si řekl, že když přítomní vážili tak dlouhou cestu, aby si poslechli svého zástupce, že se v době vyhrazené pro dotazy zvedne les rukou. Ale, jak už jsem řekl, jsou věci, které se nikdy nezmění – ať jsme v klubu, nebo ne. České stádo bylo pasivní jako vždycky. Nezvedla se ani ruka. Rád bych zjistil, co se těm lidem v hlavách děje, na co se opravdu chtěli zeptat, co chtěli říci, ale neřekli to, nebo cítili, že se zeptat nemohou.
Kdokoliv, kdo někdy v České republice pracoval coby učitel (stejně jako já), ví, jak těžké je přimět české studenty, aby se aktivně podíleli na vyučování. V Česku je velmi rozšířená kulturní norma neklást otázky autoritám. Problém tkví v tom, že v dnešní České republice nejenomže máme právo ptát se autorit, ale je to naše povinnost. Jakožto zodpovědní občané musíme klást otázky našim zástupcům, ptát se jich, co pro nás dělají, jak a proč.
Jednou z otázek, která vyvstala při opakovaných diskusích mezi profesionály v cestovním ruchu, je, proč průmysl cestovního ruchu selhal při lobbování v parlamentu ohledně změny zákona o DPH. Bylo to do jisté míry selhání vedení. V prostředí kultury, která nadřazuje poslušnost nad kritické myšlení, slepě následujeme své vůdce a pak brbláme, když vedení selže. Jestliže máme mít reálný hlas nejen v Evropské unii, ale i ve svých vlastních záležitostech, musí se to změnit. Zodpovídáme nejen za to, jaké si zvolíme vůdce jak v politice, tak v nejrůznějších průmyslových asociacích, ale na našich bedrech leží i povinnost činit je zodpovědnými za to, jak naším jménem jednají. Jsme povinni se jich ptát a vyžadovat odpovědi, jinak si budou dělat, co budou chtít.
V Bruselu bylo ve chvíli, o které mluvím, skličující ticho. I vykročil jsem kupředu a položil svoji otázku. Týkala se toho, jaký vliv má pan Telička na přípravu nové evropské ústavy a jestli bude prosazovat, aby do ní byl prosazen i cestovní ruch. Odpovědí byl téměř čistá bruselština, ale konečně se nám podařilo zaslechnout, že „pokud se týká cestovního ruchu, není to přímo předmět, na který bych byl orientován, protože v současné době jsem členem toho kolegia a zastávám postoje komise. Ale jakkoliv jsou věci složité, v tomto případě se domnívám, že není tak těžké říci, že v přípravě nové ústavy je to oblast zasluhující určité dohody.“ Získal jsem pocit, že o tomto tématu pan Telička v životě neuvažoval. Doufám, že teď už bude.
Kip Bauersfeld