„Tak nám v Chorvatsku zavedli neskutečné obstrukce pro cestování dětí s kýmkoliv jiným než s rodiči!“ zazněla počátkem května poplašná zpráva. Papežštější než papež přitom byly jak obstrukce samé, tak i zvěsti o nich, protože jako vždy média a jejich hvězdy dávaly přednost rychlosti před pravdou. Co na tom, že ta pravda předtím ležela od 7. dubna nepovšimnuta v nové chorvatské Směrnici o cestovních dokladech cizinců, vízech a úředním postupu vůči cizím státním příslušníkům, o které u nás, pohříchu, nikdo včas neinformoval.
Co se stalo? Chorvatsko jako vnější nárazníkový stát Schengenu vykonalo rozkaz Evropské unie a jalo se chránit hranice proti zvrhlostem typu únosy dětí, což lze jedině schvalovat. Jako adept na přijetí do EU tak učinilo poslušně a se zaujetím pro co nejdokonalejší byrokratické řešení. Nevím ani, jak dlouho se tam ten předpis připravoval a projednával, ani zda, kam a hlavně kdy toto „úspěšné“ splnění úkolu ohlásili. Faktem je, že bouřka, kterou v turistickém světě Chorvaté rozpoutali, přesáhla naše hranice, takže pokud spaly partnerské státy, pak tedy asi všechny podobnou měrou.
Nemá cenu spekulovat, zda předání velepotřebných informací pozdržely nevědomost, trestuhodná laxnost anebo naděje, že čím více budou zájezdy rozprodány, tím méně dotčení turisté přesměrují své cesty. Prarodiče s dětmi tvoří nezanedbatelnou část klientely mimosezonních období v přímořských oblastech. A právě prarodiče nebývají nadšeni z obíhání úřadů se zcela neznámým problémem. Pokud se jim tedy taková překážka postaví do cesty, proč nevyvézt vnoučata raději do Itálie, případně Španělska či Řecka, kde žádné dokumenty nevyžadují a po takové šanci by tam ochotně vztáhli ruce? Když už si ale zájezd koupili…
O čem má cenu přemýšlet, je, proč k této poněkud kuriózní a pro leckoho infarktové situaci došlo. Proč, když v Chorvatsku mají cestovní ruch jako vlajkovou loď národního hospodářství, nikdo nemyslel na praktický dopad přijatého zákona. Mají přece samostatné ministerstvo turismu – kde byli jeho úředníci, když se směrnice rodila a projednávala? Na co mysleli? A na co vlastně myslel ten, kdo přišel na ten úžasný nápad požadovat soudněznalecké ověření překladu potvrzení, že rodič či jiný zmocněný zástupce dítěte s jeho výjezdem do Chorvatska souhlasí, a to údajně včetně překladu razítka úřadu, který podpis na souhlasu potvrzuje? Mám neodbytný dojem, že jediný, komu by taková procedura zabránila vyvézt dítě do Chorvatska, je milující stará babička, jejíž dcera může být na pár měsíců někde v zahraničí. Opravdový mafiánský únosce dětí si přece s nějakým tím sebesložitěji orazítkovaným souhlasem hravě poradí, když už si poradil s paděláním pasu dítěte.
Informace tedy přišla v hodině dvanácté a nastala mela. Telefony se vařily stejně jako krev – a jak jinak, zase navýsost chaoticky. Nápad, jak situaci vyřešit, byl nasnadě: stvořit zcela úřední vícejazyčný formulář souhlasu, který už žádný překlad nepotřebuje, a spokojit se s ověřením českého úředního místa. Na tomto nápadu začaly pracovat: Chorvatské turistické sdružení spolu s Asociací cestovních kanceláří České republiky, dále nezávisle a bez jakéhokoliv informování veřejnosti o této chvályhodné iniciativě MZV ČR, jedna velká cestovní kancelář a bůhvíkolik dalších subjektů, zatímco překladatelé hlásili svou připravenost sloužit každému jednotlivému cestujícímu do roztrhání těla. Aby ne – takový obchod snů se naskytne jednou za život!
Problém se do značné míry vyřešil, úřední dvojjazyčný formulář je nejen na světě, ale pohodlně k dosažení na webech, úřední štempl překládat netřeba, souhlas stačí od jednoho rodiče. Ve chvíli uzávěrky tohoto čísla se ještě jedná o snížení věkové hranice na 16 let. Kdyby to nevyšlo (a pro ty, kteří potřebují odjet před takovým chvályhodným rozhodnutím), bylo na naše požadavky chorvatskými zástupci sděleno řešení, které najdete spolu s eventuálními dalšími aktuálními informacemi na www.ackcr.cz – Aktuality pro veřejnost.
Co zůstává, je poučení z krizového vývoje, a to nejméně ve dvou směrech. Jednak je třeba střežit, co provede evropská legislativa, a raději předvídat u všeho ty nejneuvěřitelnější následky. Protože ve jménu ochrany občanů, spotřebitelů a dalších ušlechtilých cílů jsou byrokraté schopni vymyslet fantastické předpisy, které ty občany, spotřebitele atd. potrápí a podusí, jak se patří.
Tím druhým varováním je střežit i náš domácí dvorek. Opravdu se nemůže stát, že by u nás prošla podobná norma? Neodmyslitelnou vlastností cestovního ruchu je, že souvisí se vším. Ke cti ministerstva pro místní rozvoj, do jehož ingerence cestovní ruch patří, budiž řečeno, že návrhy většiny zákonů s dopadem na cestovní ruch sleduje a dává k připomínkám i fakultativním místům, jako je asociace cestovních kanceláří. Ale opravdu mu nemůže nic utéct? S cílem koordinovat zákonná opatření tak, aby se eliminovaly možné negativní (a posílily pozitivní) dopady na cestovní ruch, byla usnesením vlády v r. 2004 založena Meziresortní koordinační komise pro cestovní ruch, složená ze zástupců všech ministerstev, jejichž činnost by mohla přijít v úvahu. Komise měla koordinovat a prosazovat veškerá rozvojová opatření v oblasti cestovního ruchu. Kdyby fungovala tak, jak jsme si při jejím vzniku přáli, byla by to taková pojistka, že by tento apel ztratil význam. Jenže Komise byla od samého začátku do značné míry formální – a v posledních letech už po ní není ani vidu, ani slechu. V koncepci státní politiky cestovního ruchu na období 2007 až 2013 je Komise zmíněna, ale Nebylo by na čase vzkřísit její původní poslání – tedy vytvořit skutečně dělnou pojistku před neuváženými kroky? Ono je vždycky lepší debatovat, když se něco tvoří, než řešit problémy následně.
Text: ing. Eva Mráčková,
vedoucí sekretariátu ACK ČR