Albánie, jedna z nejchudších zemí Evropy, která je často přirovnávána k nejchudším zemím Afriky či Jižní Ameriky, je stále vnímána jako země Evropě velmi vzdálená, přestože sousedí na jihu s Řeckem a na severu s balkánskými státy a od Itálie je vzdálena pouze několik desítek kilometrů po moři. V zemi panoval až donedávna po dobu 40 let tuhý komunistický režim, který ji izoloval od zbytku světa. Tento fakt dodnes ztěžuje přechod země ke svobodné tržní ekonomice.
Albánci sami svoji zemi nazývají „Shqipëria“, což je chybně překládáno jako „země orlů“. Vzhledem k divokosti krajiny a mentalitě Albánců by tento překlad jistě mohl mít své opodstatnění. Toto označení však vzniklo pravděpodobně mylným výkladem slova „Shqiptar“ (Albánec) ze slova „shqiponja“ (orel). Slovo „Shqiptar“ je ovšem nutno odvozovat od slovesa „shqiptoj“ – vyslovovat. Albáncem je tedy ten, kdo umí mluvit. Název Albánie, který pochází ze středověku, lze odvodit z latinského „albus“ – bílý, snad popisuje bílé vrcholky albánských Alp nebo velmi rozšířené vápencové útvary. Také by název „Albánie“ mohl být odvozen od jména jednoho z Ilyrských kmenů, Albanů – původního obyvatelstva.
Na jihu Albánie, především v hlavním městě a ve velkých městech, se tradice již tak striktně nedodržují. Zejména mladí lidé se snaží vyrovnat svým západoevropským vrstevníkům a i přes zjevnou chudobu se např. rádi strojí. K mladému muži patří naleštěné boty, vyžehlené kalhoty, bílá košile, gel na vlasy a tlustý zlatý náramek a dle možnosti i automobil, nejlépe „dobré značky“. I dívky chodí moderně oblečené a velmi pečlivě upravené, na svůj „image“ si nesmírně potrpí. Oblíbenou společenskou událostí obyvatel této země všech generací jsou večerní korza v centru albánských měst, která ožijí po polední siestě, tj. po 16. hodině. Okolo poledne se ulice vylidní, obchody i většina barů zavírá. V této době, kolem 11. do 15. hodiny, se také většinou vypíná elektrický proud. Elektrická síť je v Albánii přetížená, zastaralá a nevyhovující. Obrovský nedostatek elektrické energie je velkým problémem v rozvoji země. Po 16. hodině se ženy, muži i malé děti učešou, navoní a obléknou do toho nejlepšího, co mají, a vyrazí na korzo. Lidé se procházejí, zdraví se se známými a kamarády. Často vidíme skupinky mužů či chlapců a pak děvčat zvlášť. Své budoucí partnery si totiž nevybírají mladí sami. Velký vliv na výběr budoucího partnera mají rodiče. Muži (mladí i starší) se drží za ruce nebo alespoň v podpaží. Děti si užívají nejrůznějších atrakcí – kolotočů, autíček apod. Zaplňují se bary, kavárny, restaurace i oblíbené kulečníkové herny. Starší muži ve stínu pod stromy hrají domino či karty. Mladší se předvádějí ve svých autech či na svých motocyklech. Za nejprestižnější značku aut i u obchodníků a podnikatelů je považován Mercedes. Raději si koupí starší Mercedes než nové auto jiné značky. V deset hodin se ulice začnou vylidňovat a v jedenáct už města spí.
Důležitým jevem albánské společnosti zůstává loajálnost k rodině. Rodina je zde chápána široce, představuje několik generací a několik desítek lidí. Je to dáno jak historicky, kdy celý klan představoval jakoby jednu rodinu, a jednak z dob komunismu, kdy lidé byli nuceni pracovat v kolektivu, ale příliš si navzájem nedůvěřovali, naopak důvěřovat mohli pouze své rodině.
Úředním jazykem je albánština. Je to indoevropský jazyk, gramaticky nejblíže má albánština možná k rumunštině. Existují dva základní dialekty albánštiny, a to dialekt ghegský (na severu země) a dialekt toskický (na jihu), který se stal základem dnešního spisovného jazyka. Znalost alespoň několika slov Albánci u cizinců velmi ocení, na svůj jazyk jsou velmi pyšní.
Text: Ing. Soňa Gullová, VŠE Praha
Foto: Daniel Fickenscher, Wikimedia