Poutní místo Homol patří bezesporu k vyhledávaným turistickým zajímavostem Orlických hor a je architektonickou raritou evropského formátu. Přesně 310 let dominuje kraji chrám zasvěcený Bolestné panně Marii vystavěný z popudu hraběnky Terezie Eleonory z Ugartu. Schodiště vedoucí k chrámu je unikátní středoevropskou stavební památkou. Tomu, kdo po širokých pískovcových schodech vystoupá k samému vrcholu, se naskytne nádherný pohled do kraje ohraničený na obzoru štíty Krkonoš a Orlických hor. Znát Karel Hynek Mácha toto malebné místo zamilovaných, opředené množstvím bájí a legend, předávaných za dlouhých zimních večerů z pokolení na pokolení, napsal svůj „Máj“ zde.
Raně barokní kostel, zasvěcený Bolestné panně Marii, byl postaven jako součást rozsáhlého projektu v letech 1692 – 1696 hraběnkou Terezií Eleonorou z Ugartu, rozené Žďárské ze Žďáru. Kostel měl, po vzoru egyptských faraónů, sloužit jako místo hraběnčina posledního odpočinku. Ta také po své smrti byla roku 1705 v kostele pohřbena. Interiér kostela je zařízen převážně rokokově, doplněný sérií olejomaleb křížové cesty. Na kostelní věži byl zavěšen zvon vážící cca 700 kg, jenž ulil roku 1693 Jan Prikovey, zvonařský mistr z Mladé Boleslavi, a nesl znak pánů z Ugartu. Ovšem v průběhu druhé světové války byl německým wehrmachtem sejmut a pro slávu velkoněmecké říše roztaven pro zbrojní účely. „Inter arma silent muse.“
Do hřbitovní zdi jsou včleněny dvě kaple a celek doplňuje kostnice z roku 1778. U zadní brány stojí sochy svatého Jana Nepomuckého a svatého Václava. Za zdí dala hraběnka současně s výstavbou kostela postavit dřevěnou roubenou přízemní budovu, která se stala první českou školou pro široké okolí.
Středoevropským unikátem je již zmíněné kamenné schodiště, táhnoucí se od úpatí kopce až k jeho samému vrcholu. Boky schodiště, stejně jako schody a kamenné vázy jsou v rokokovém stylu. Spodní průčelí schodů tvoří dva mohutné pískovcové pilíře se dvěma sochami v nadživotní velikosti.
Schodiště nejlépe popsal farář Bohuslav Matyáš v roce 1703 v rozhovoru s hraběnkou Terezií Eleonorou z Ugartu a jejím hostem, hrabětem Dubeckým. „Urozenosti, schodů je právě tolik, kolik je zdrávasů ve třech růžencích, radostném, bolestném a slavném s úvodem, tedy 153. V mezischodí jsou široká odpočívadla, jak ráčíte, urozenosti, viděti již ze zdola a těch je tolik, kolik je velkých zrn v těchto růžencích. Zajisté to byl přesně vyměřený plán urozené paní hraběnky, který se propočtem a stavbou zdařil. Schody byly v tomto slohu postaveny s přáním, aby se zbožní poutníci při pozvolném výstupu na strmý svah mohli pomodliti a rozjímati před vstupem do chrámu Páně.“
Jenom pro doplnění uvádím, že odpočívadel je stejný počet jako velkých zrn v těchto růžencích, tedy 16, a samotné schodiště zdobí 10 velkých pískovcových soch, 14 menších soch a 20 váz pocházejících z dílny litomyšlských sochařů Heindrichů. Na samém vrcholu schodiště je mohutné zábradlí nesoucí v pískovcovém valu latinský nápis: „Ó vy zbožní poutníci, pojďte a zastavte se, neboť stála pod křížem spasitele služebnice Páně.“
Po roce 1989 byl kostel a jeho okolí devastováno nájezdy „vandalů“, byl mnohokrát vykraden a tomuto pustošení se neubránilo ani schodiště, kde dnes nalezneme jen zlomek z původního počtu pískovcových soch a ostatní jsou značně poničeny. Proč? Pro mzdu Jidášovu se dnes drancují památná místa sloužící odnepaměti jako místo pokory, lásky a posledního odpočinku. Škoda jen, že postavy z místních legend nemohou tyto nezvané vetřelce spoutat na rukou a uličkou hanby je hnát do náruče spravedlnosti. Ale to je patrně pouze mé zbožné přání.
Doporučuji každému, kdo má světabol dnešních dní, ať navštíví toto krásné místo. Pak se posadí na posledním schodu monumentální stavby a pocítí, jak břemena, která ho tížila, pomalu padají z jeho srdce a valí se po schodišti k úpatí kopce, kde se mu budou zdát o mnoho menší, než když je jako bájný Sisyfos nesl na svých bedrech k vrcholu.
-LGS–