Dá se říci, že už předtím, než předchůdce člověka slezl ze stromu, přišel na to, že některá voda, kterou pil, byla normální a jiná nějaká divná. Minerální prameny se od vody z potoka lišily – vzhledem, vůní (někdy zápachem), chutí (občas byla opravdu odporná) a teplotou. Později přišel i na to, že existují i jiná bahna než ta, do kterých byl zvyklý zapadávat. Během vývoje člověka se začala psát i historie lázeňství – zprvu velmi primitivního, v naší době už docela sofistikovaného.
Pod tímto povrchem se skrývají tisíce tun humolitů |
Nálezy přírodních zdrojů, které člověku dělaly dobře, podporovaly vznik osídlení. Je zajímavé, že i když se takové zdroje vyskytovaly na mnoha místech Země, stalo se lázeňství tak, jak ho dnes chápeme, více či méně evropskou záležitostí. Nejbohatší evropské tradice najdeme v Itálii, Španělsku, Francii, Německu, v Rusku a Polsku. Římské legie využívaly například lázeňská místa při svých válečných taženích a zbytky římských lázní se v Evropě dají najít tu i onde.
Vodoléčbu a koupele si užívali zdraví, ale především nemocní lidé. Empiricky se přišlo na to, který neduh léčí právě tato konkrétní voda, takže do jednoho místa směřovaly davy chromých, k jinému vyhlášenému prameni se vydávaly zástupy těch, kterým to netrávilo, a revmatici se balili do prohřáté rašeliny. Léčbě koupelí předcházela důkladná příprava – pocení, podávání projímadel nebo i pouštění žilou. Vlastní koupel byla zpravidla krutě dlouhá – začínalo se za kuropění a s menší přestávkou na oběd se končilo za večerních červánků. Ke zpříjemnění koupelí se přidávaly různé přísady, minerální soli, soda, různé soli nebo bylinné extrakty a éterické oleje.
Pramen Ottovky v Luhačovicích |
Dnešní věda o lázních – balneologie – zahrnuje zejména balneoterapii jako preventivní a kurativní lékařskou disciplínu. Nutno podotknout, že současná lázeňská léčba se neomezuje jen na přírodní léčivé zdroje, ale přibírá i dietoterapii, pohybovou léčbu, masáže, jinou fyzikální léčbu a nebo léčbu medikamenty. My se teď budeme věnovat těm ryzím přírodním léčivým zdrojům – léčivým minerálním vodám a peloidům. Povíme si zejména, jak se vody dělí, jak se „odchytávají“ a konečně jakými minerálními vodami naše luhy a háje oplývají.
Věda o vodách a peloidech
Vody, které se nacházejí pod povrchem země, se dělí na vody prosté a minerální. Minerální vody se podle ČSN 86 8000 dělí na přírodní vody minerální (mají více než 1 000 mg/l rozpuštěných pevných látek nebo totéž množství rozpuštěného CO2), přírodní vody léčivé (musí mít prokázané terapeutické účinky) a přírodní minerální vody stolové (bez farmakologických účinků, s obsahem CO2 nad 1 000 mg/l a s obsahem rozpuštěných pevných látek nižším než 5 000 mg/l). Vody se potom charakterizují podle obsahu plynů na uhličité a sirné a další rozdělení existuje podle stupně mineralizace. Tradiční dělení podle obsahu iontových složek hovoří pak o vodách slaných, chlorovápenatých, glauberovských, sádrových, hořkých, zásaditých, zemitých, jodových/bromových, sirných, železnatých a radioaktivních. Termální vody se pak dělí na vlažné, teplé a horké. Tolik k rozdělení vod, doufám, že vás to neporazilo.
Pak tu máme ještě přírodní léčivé zeminy, tedy peloidy, které se třídí na humolity a bahna. Humolity se skládají z převážně organického materiálu z odumřelých rostlin, prošlých procesem humifikace, tedy rašelinění pod vodou nebo náplavou. Dělí se na rašeliny (z mechů a rašeliníků) a slatiny (z rákosí a ostřice). U bahen převažuje složka anorganická a jsou to sedimenty zvětralých hornin o průměru pod 2 mm.
Jak se chytá minerální voda
Vyvěrá-li někde přírodní minerální voda, pak zpravidla tyto prameny nejsou využitelné pro lázeňský provoz a je potřeba je technicky upravit, přičemž se značně liší způsob jímání vody, která přirozeně vystupuje na povrch od jímání z hloubky, kdy se prameny na povrchu neprojevují (jako je tomu např. v Darkově, Bohdanči nebo v Poděbradech). Jímání se skládá z odkryvných prací, z jímacího tělesa a z potrubí, které vodu odvádí tam, kam je potřeba. Většinou je to přepadová nebo výtoková váza (jako v Karlových Varech), přelivná věž (Františkovy Lázně), bazén (Janské Lázně), akumulační nádrž (Klimkovice) nebo jiné podobné zařízení. Důležité přitom je, aby se zachovaly vlastnosti minerální vody a aby se nesmíchala s prostou vodou, což je někdy pěkná dřina.
Přírodní vývěr odváděný korýtkem z dlabaných kmenů |
Pravděpodobně nejstarší technikou je jímání vody do cylindrických jímek. Leckde funkční jsou ještě jímky v podobě vydlabaných kmenů (např. ve Slavkovském lese), dřevěného nebo kamenného pažení (granitové pažení z r. 1648 je např. dochováno v Kyseleckém Hamru u Chebu) a jímání otvorem v kamenných deskách (ještě v r. 1864 se tak získávala minerální voda z Mlýnského pramene). Ve velmi starých lázeňských městech se leckdy používaly tzv. pisciny, což jsou otevřené vodní nádrže zbudované přímo nad přírodním vývěrem (Janské Lázně).
Typickým jímáním minerálních vod s vyšším obsahem CO2 (kyselek) je jímání do zvonů nebo trychtýřů různého tvaru, které zachycují vodu z rozptýlených vývěrů (Františkovy Lázně, Konstantinovy Lázně). Zvony byly původně dřevěné, až od poloviny 19. století se začaly používat odolnější materiály, jako je bronz, litina, cihly nebo železobeton. Pomocí trychtýřů se zachycovaly i vody starých pramenů Alois a Amanda v Luhačovicích. Dalším způsobem bylo jímání studňové, které dosud přežívá při jímání vod mělkého původu (např. hořké vody) a drobných vývěrů minerálek. Dnes se používají většinou betonové skruže.
Hlubší jímání minerální vody se děje tzv. jímacími vrty. Takový způsob je doložen už ze starověké Číny, u nás se vrtání do vřídelní desky v Karlových Varech datuje již před rokem 1638. Vrty představují téměř optimální jímací objekty, protože omezují vydatnost postranních vývěrů a zpravidla nenarušují režim okolních zdrojů minerální nebo prosté vody. Nevýhodou je to, že ve srovnání s jímkovým nebo šachticovým způsobem jímání mají nižší životnost, spojenou s poklesem vydatnosti vody, plynu nebo se změnami jejich parametrů. Příklady takového stárnutí vrtů se dají nalézt ve Františkových Lázních, v Poděbradech, Karlových Varech i jinde.
Úprava rašeliny ve Velichovkách |
Jak se těží peloidy
Hlavní léčebnou indikací peloidů jsou revmatické choroby, přičemž u peloidů byly dokázány jak účinky mechanické a fyzikální, tak chemické a biochemické. Ložisek rašelin je v České republice dost a dost, až na výjimky (Mariánské Lázně, Františkovy Lázně, Bechyně a Třeboň) se ale nacházejí na jiných místech, než kde se využívají k léčbě. Těžba a prvotní zpracování rašeliny se dobře pozoruje například v Třeboni, protože probíhá v těsném sousedství značené turistické cesty na jihovýchod od obce.
Dříve se těžilo ručním pícháním borků nebo se ručně těžilo na vozíky, dnes je praxe založena na metodách skrývky a bagrování. I přesto je těžba náročná – probíhá často pod hladinou podzemní vody, protože předchozí odvodnění není přípustné z hlediska ochrany přírody. Po těžbě následuje první úprava rašeliny, která se drtí a mísí do homogenní podoby. Pak se dopravuje na místo spotřeby buď potrubím, nebo v plastových obalech. Skladuje se ve speciálních místnostech pokud možno bez přístupu světla a hlavně tak, aby nevysychala.
Ze skladů se směs vede do přípravny, kde se mísí s minerální nebo prostou vodou a zhruba po dvouhodinovém bobtnání se ohřívá na požadovanou teplotu. Pro koupele se používá kašovitá konzistence, pro zábaly konzistence těstovitá. Použitý peloid se skladuje v sedimentačních nádržích, a pokud je to možné, odváží se zpět do ložiska k regeneraci.
Minerální vody, se kterými se v České republice můžeme setkat
V Českém masivu se minerální vody vyskytují převážně ve významných poruchových pásmech, vzniklých jako reakce na vrásnění alpsko-karpatské soustavy. V Západních Karpatech jsou tektonické poruchy doprovázené výskytem minerálních vod mladší a jsou rovnoměrněji rozšířeny. Významné zlomy Českého masivu se dělí do tří hlavních směrových systémů: zlomy krušnohorské orientace, zlomy sudetské orientace a zlomy jizerského systému.
Minerální vody Českého masivu jsou nejčastěji uhličité (kyselky), které se vyskytují pouze v jeho severní části, dále tzv. teplice, což jsou prameny minerálních vod s teplotou vyšší než 25 stupňů Celsia (ty mohou být prosté nebo radioaktivní) a minerální vody mělkého původu. Po celém území Českého masivu se vyskytuje také spousta pramenů se slabě mineralizovanou prostou vodou.
Pokud jde o kyselky Českého masivu, její vydatné prameny se vyskytují pod Krušnými horami ve známém západočeském lázeňském trojúhelníku, vymezeném Karlovými Vary, Mariánskými Lázněmi a Františkovými Lázněmi. Na tomto území převládají síranové kyselky s různou mineralizací a o různých teplotách od studených prostých kyselek až po hypertermální zřídla. Krom těchto lázeňských míst je množství uhličitých minerálních pramenů také v chebské pánvi (Soos, Paseky, Mostek, Částkov), v širším okolí Mariánských Lázní a ve Slavkovském lese (Kynžvart, Louka, Prameny, Konstantinovy Lázně), v Tepelské vrchovině (Hoštec, Číhaná aj.) a v pásmu pod Krušnými horami (Kyselka, Dolní Lomnice, Korunní, Klášterec). Do této oblasti kyselek se počítají i termální prameny v Karlových Varech, jejichž teplota dosahuje až 73,4 stupně Celsia.
Lázně Mšené |
V české křídové pánvi je nejbohatší výskytiště alkalických kyselek v okolí Poděbrad (Poděbrady, Sadská, Nymburk, Velký Osek, Houštka aj.) a dále v Břvanech, Bělovsi u Náchoda, Hronově a Bohdanči. V sudetské oblasti, která zahrnuje Lužické a Jizerské hory, Krkonoše a Hrubý a Nízký Jeseník najdeme známé prameny alkalických kyselek u Nového Města pod Smrkem, v Libverdě a ve Vratislavicích u Liberce, v Jeseníkách u Ondrášova, v Karlově Studánce a u Domášova u Moravského Berouna. Na styku Českého masivu s karpatským systémem vyvěrají kyselky v Horní Moštěnici u Přerova, v Teplicích nad Bečvou a u Nového Jičína.
Jak už bylo řečeno, v Českém masivu se najdou i teplice, tedy geotermální zřídla. Nejznámější vyvěrají v Karlových Varech, teplice silně radioaktivní, ale téměř bez minerálů byly navrtány v Jáchymově. Prosté i radioaktivní teplé vody najdeme v Teplicích a alkalické teplice se vyskytují v okolí Ústí nad Labem a Děčína. V oblasti Krkonoš vyvěrá prostá teplice v Janských Lázních, v sudetské oblasti najdeme již zmíněnou teplou kyselku v Teplicích nad Bečvou, prostou teplici v Bludově a sirnou ve Velkých Losinách.
Český masiv oplývá také minerálními vodami mělkého původu. Jsou to hořké a slané síranové prameny, které se mineralizují v třetihorních sedimentech, a prameny prostých železnatých vod. Hořké prameny se vyskytují například v Zaječicích u Mostu a slané v nedalekých Bylanech. Podobné jsou prameny v Lenešicích u Loun a v Kobylisích u Nového Bydžova. Prosté železnaté prameny vznikají vyluhováním oxidů a hydroxidů železa v různých horninách K tomuto typu vod náležejí prameny v Bechyni, Budyni nad Ohří, ve Mšeném i jinde.
Karpatská oblast a její minerální vody
Možná, že byste si řekli, že Karpaty je záležitost od našich hranic na východ, ale ve skutečnosti například jihovýchodní Morava už náleží k tzv. flyšovému pásmu Karpat. Je charakteristické velkým počtem rozptýlených drobných pramenů, mezi nimiž najdeme studené prameny slané, hořké, sirovodíkové, jódové, železnaté a také různé typy kyselek. Mezi nejznámější hořké vody patří prameny v okolí Šaratice a Židlochovic u Brna. Slané jódobromové vody se vyskytují na severní Moravě v Darkově.
Pro karpatskou oblast jsou charakteristické sirovodíkové minerální vody – najdeme je například v Luhačovicích, Buchlovicích, ve Slatinicích u Olomouce, v Ostrožské Nové Vsi nebo ve Skalce u Přerova. Z uhličitých vod (kyselek) jsou nejvýznamnější prameny v Luhačovicích, u Uherského Brodu, u Nového Jičína, u Hodslavic a v Horní Moštěnici (Hanácká kyselka). Železnaté vody podobného původu jako v Českém masivu vystupují např. v Tršicích u Olomouce a v Bochoři u Přerova, kde mají také nejvyšší počet iontů železa z celé ČR.
Zdroje: VUT Brno – Ústav vodního hospodářství obcí
Encyklopedie lázní a léčivých pramenů Čech a Moravy