Pojmy etika podnikání a v poslední době společenská odpovědnost podniků se objevují i na stránkách odborného tisku. Přitom nejde, alespoň v případě etiky, o žádnou novinku. Předkřesťanští proroci či staročínský učenec Konfucius vše shrnuli do jediné věty: Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jiným. Etické poučky o obchodě obsahuje Starý zákon stejně jako Korán. Etika hledá odpověď na otázky, co je dobré, co je špatné, co je správné a co je nesprávné, neboli co je etické a co je neetické.
Etika podnikání konkretizuje odpovědi na podnikovou praxi, jak lze ukázat na příkladě smlouvy: Je předmět smlouvy etický nebo neetický? Je etické prodávat hotelové kapacity v neexistujícím hotelu? Je vyjednávání a smlouvání jako nezbytná součást obchodního jednání etické? Pravda neúplná, pokud není úplnou lží, je na hranici etičnosti, bez ní by se však žádný obchod neuskutečnil. Úplná lež je neetická a v praxi se nevyplatí. Z hlediska etiky je nejsložitější plnění smlouvy. Dohodnu-li se na něčem, uzavřel jsem smlouvu. Etičnost nebo neetičnost jsou výsledkem mého rozhodnutí. Plním-li převzatý závazek, je to pouhé plnění dřívějšího etického rozhodnutí. Neplním-li závazek, jsem neetický. Moderní, nebo současný zájem a potřeba etiky podnikání vyplynuly z toho, že mnohé firmy porušovaly závazky a důsledkem byla řada katastrof (tankery, výbuchy chemických závodů), nebo škody jako újmy na zdraví, způsobené prodejem závadných potravin nebo léků, o čemž výrobci věděli, a přesto je dali na trh. Nic z toho nelze připsat vyšší moci nebo přírodě, ale výlučně člověku. Jeho jednání bylo v první řadě neetické a velmi často trestné. To vše (a mnohé další) vyvolalo před 30–40 lety volání po morálce v podnikání – po etice v podnikání.
Společenská odpovědnost podniků
Obdobný výchozí bod – negativa způsobená člověkem – má i nové hnutí, jež dostalo český název „společenská odpovědnost podniků“. Podnětem pro vznik tohoto hnutí, jehož základem v etice byla a je vzrůstající nedůvěra spotřebitelů k praktikám a neetickému jednání firem, sledujících pouze své vlastní finanční výsledky, bez zřetele na ekologické, sociální a další problémy, na kulturní rozdíly a na okolní svět. Myšlenka společenské odpovědnosti podniků je založena na představě, že firmy by vedle povinností vůči majitelům nebo akcionářům měly nad tento rámec převzít i určité povinnosti vůči tzv. participujícím skupinám, jimiž jsou zaměstnanci, dodavatelé, zákazníci, obce, úřady v místě působení. Firmy by měly pracovat odpovědně a vyrábět výrobky a poskytovat služby, které jsou potřebné a které zákazníci požadují, a to za rozumné ceny, měly by pracovat v souladu se zákony a předpisy, jež se k jejich činnostem vztahují, jednat čestně a dodržovat zákony. Firmy by se měly považovat za „řádné občany“, což se může projevit v dobročinnosti. V řadě zemí existují velmi silná spotřebitelská hnutí nebo nevládní organizace, jež pranýřují neetické způsoby firem při zacházení se zaměstnanci, při prodeji výrobků neodpovídajících zdravotním i technickým normám, nebo vyráběných v podmínkách, které neberou zřetel na pracovní práva zaměstnanců. Zmíněné organizace mohou vyvolat akce proti firmám, jež se nechovají korektně. Mnoho velkých firem, méně již firmy střední nebo menší jsou ochotny do jisté míry vyhovět požadavkům „veřejnosti“. Činí tak částečně jako obranu např. proti možnému bojkotu nebo skandalizaci a angažují se „společensky odpovědně“ dobročinností, charitativními a humanitárními činnostmi, které ovšem představují kroky nahodilé, neboť základním hlediskem jsou zdroje.
Cestovní ruch a společenská odpovědnost podniků
Konkrétní vyjádření společenské odpovědnosti podniků v oblasti cestovního ruchu obsahuje Globální etický kodex cestovního ruchu Světové organizace cestovního ruchu, platný od roku 2001. Vedle obecnějších, shora zmíněných témat, jde zejména o ochranu životního prostředí a respekt vůči jiným kulturám. V Kodexu se mj. uvádí, že „všichni účastníci rozvoje cestovního ruchu by měli chránit životní prostředí s cílem dosažení přiměřeného, nepřetržitého a udržitelného ekonomického rozvoje“. Ke kulturním odlišnostem se konstatuje: „Základem a důsledkem odpovědného cestovního rozvoje jsou porozumění a podpora etických hodnot společných všemu lidstvu, vycházejících z tolerance a respektování různých kultur.“
Hotelnictví a společenská odpovědnost podniků
Hotelnictví stojí v porovnání s jinými hospodářskými odvětvími v pozadí zájmu o problematiku společenské odpovědnosti podniků. Teorie i praxe jsou ve fázi diskuzí, zda resp. jak se s tematikou vyrovnávat. Při posouzení přístupu hotelnictví je vhodné odlišit hotely působící ve městech od hotelů v typicky turistických centrech. V prvně jmenované skupině se jejich společenská odpovědnost projevuje spíše ve sféře ekologie a styků s rozhodujícími participujícími skupinami, ve druhé skupině je tematika soustředěna na ekologické otázky, kulturní rozdíly a celkově na možné důsledky a vlivy na okolí místa působení hotelů. Zejména první skupina, ať jde o hotelové řetězce nebo velké hotely se zaměřuje na dobročinnost a na opatření týkající se úspor energie a vody, na hospodaření s odpadky s tím, že zmíněná technická opatření se primárně projeví v hospodaření firem, přičemž jde o kroky, které by hotely podnikaly, i kdyby na ně nedoléhaly vnější tlaky. Druhé skupiny hotelů se týkají zejména otázky spolupráce s obcemi, kulturní rozdíly a odlišnosti, ochrana přírody a zvláště celkový vliv na okolí.
Celá diskuze o společenské odpovědnosti podniků je součástí rozhovorů o poslání, o úloze podnikání ve společnosti. Jako dva vyhraněné protipóly stojí ultraliberální názor, podle něhož „jedinou společenskou odpovědností firmy je dosahování zisku a vše ostatní je plýtváním penězi investorů“. Proti němu stojí obavy i špatné zkušenosti z jednání a chování řady mezinárodních i národních firem, založené na nezodpovědném jednání osob, které přivedly řadu firem do zkázy. Tato druhá skupina názorů vychází z představy, že je nezbytné zahrnout do podnikatelského rozhodování morální prvky. Valná část podnikatelů a manažerů bude považovat morálku „za velmi důležitou“ nebo za „to, co potřebujeme“. Současně ale bude odmítat odpovědnost nebo spoluodpovědnost za společenské dění mimo vlastní firmu, minimálně s argumentem, že jejich povinností je starost o hospodářské výsledky firmy a další odpovědnost mají jiní. Kritika malého respektu ke společenské odpovědnosti zatím na odvětví cestovního ruchu a hotelnictví dolehla jen minimálně. Je ale nutno počítat s tím, že spotřebitelské a podobné organizace mohou stále výrazněji projevovat svou nespokojenost nejen nad nedokonalými výrobky, ale i nad službami a postoji ve sféře cestovního ruchu a hotelnictví. A k tomu by majitelé, ředitelé nebo akcionáři měli ve vlastním zájmu přihlížet. Jestliže zájmové organizace, vládní i nevládní instituce doporučují ve společenské odpovědnosti se angažovat a jestliže některé velké hotelové řetězce určitá konkrétní opatření uskutečňují, není to jistě z důvodů altruistických nebo na základě názorů teoretiků. Je to důsledek reálného přístupu, který předvídá, jaké nepříjemnosti může vyvolat zastávání názoru, že firmy pracují pro zisk, a ne proto, aby zachraňovaly společnost.
Doc. Ing. Ivan Šroněk, CSc.