Orava a Kysuce: Podbiel, Oblazy, Keltové a jiné podivuhodnosti
Vzpomínám-li si dobře, skončili jsme minule na sedle, které od sebe odděluje Kysuce a Oravu. Výhled je to náramný – nalevo k vám sbíhají úbočí Slovenských Beskyd, napravo ční do výšky 1040 metrů Mrvova Kykula, před sebou spíš cítíte než vidíte obrovské masy Oravské přehrady. Tedy, vzhůru dolů!
Sjedete tedy do údolí, kterým si to kdysi hasila Kysucko-oravská lesní železnice, a projíždíte Oravskou Lesnou, Krušetnicou a dalšími vesnicemi, ve kterých je lidová architektura ještě živá – tu a tam. Plocha vodní nádrže Orava na vás zapůsobí, jako by sem ani nepatřila, a není se v podstatě čemu divit – zmizelo pod ní několik vesnic, jen kostelík na Slanickém ostrově to přežil. Objedete Oravskou Maguru a přes Tvrdošín se dostanete do Podbielu. Tady na vás čeká pořádné překvápko – zachovaná dřevěná vesnická zástavba, složená z hákových usedlostí podél celé jedné strany silnice. Ne, nejste ve skanzenu, jste prostě ve vesnici, která si vlastní architektury hledí. A když se na té straně ulice staví něco nového, je to ve stejném stylu, z týchž materiálů. Dělat to takhle všude, žádné skanzeny by nebyly zapotřebí.
Odbočíte-li pak z hlavní silnice vedoucí na Liptov do osady Huty a na Velké Borové, odstavte na parkovišti auto a udělejte si procházku. Kvačianská dolina patří k nejmalebnějším na Slovensku, a navíc skrývá jedno velké překvapení. Cesta se vine pohodlně podél živého potoka, pak stoupá, traverzuje úbočím a spouští se opět k vodě v místech, kde stojí dřevěné vodní mlýny a pila ze začátku 19. století. Dřevěné stavby by dozajista spadly, nebýt party nadšenců, kteří je postupně renovují. Klasickými způsoby – elektřina tu není. Organizují brigády a za svitu svíček hlídají mlýny před nenechavci a sami sebe před medvědy, vlky a rysy. Vstupné se tu neplatí.
Tak na své pouti na Liptov narazíte na nesmírnost Liptovské Mary. V jejím okolí je spousta podivuhodných míst, ale snad nejtajuplnější je keltská osada Havránok. Osada prvních obyvatel Liptova pochází z mladší doby železné (300-100 př. n. l.) a musíte k ní vyšplhat do prudkého kopce při západním břehu Mary – inu, Keltové chtěli mít přehled. Najdete tu obytný dům z kmenů a proutí, hrnčířskou dílnu s funkční vypalovací pecí, zásobárnu na potraviny, ale také laténskou hradbu s branou, pozůstatky pozdějšího slovanského osídlení, středověký kostel. Nalezly se tu i kostry sedmi lidí, kteří byli podle historiků obětováni při keltských náboženských rituálech. No, a krom toho je odtud nádherný výhled na Liptovskou Maru a okolní hory.
Od Liptovské Mary si odskočte po proudu Váhu do Ružomberka, tam uhněte na jih a za Bielym Potokem odbočte napravo – směr Vlkolínec. Nevyjdete z úžasu. Za prvé: Vlkolínec je živoucí skanzen s více než 40 domečky ze 16. až 19. století. Za druhé: žijí v nich normálně lidé. Za třetí: Vlkolínec je zapsán do seznamu světového dědictví UNESCO. Za čtvrté: původně to byla jedna z ulic města Ružomberka. Za páté: Vlkolínec stojí na tak příšerně strmém kopci, že se k usnadnění přístupu uvažuje o stavbě lanovky. Zato je odsud krásný výhled na samy počátky Nízkých Tater. Resumé: Ve Vlkolínci si fotbálek nezahrajete – není tam rovný plácek ani 3×3 metry. Nikde.
Když na cestě zpět na východ pohrdnete pohodlnou dálnicí kolem Mary a zvolíte okresku přes Partizánskou Ľupču, budete mít příležitost spatřit vítězství pevné vůle nad pustou šikanou. Ve vesnici Svätý Kríž totiž stojí celodřevěný artikulární kostel, jeden z největších ve střední Evropě. Vejde se do něj 6 000 lidí. Původně stával v Paludzi, která zmizela pod vodami Liptovské Mary. To je v této chvíli vedlejší. Důležité je to slovo „artikulární“. Evangelíci to v minulosti měli nelehké. Až v roce 1681 povolil šopronský sněm zákonným článkem, tedy artikulí, stavbu evangelických kostelů. A to ještě jen někde a za následujících podmínek: Artikulární kostely musely stát mimo městské nebo obecní hranice, nesměly mít věže a zvony, vchody musely být odvrácené od obce, ke stavbě se mohlo použít jen dřevo (tedy žádné hřebíky) a stavba nesměla trvat déle než rok. Poněkud vražedné stavební podmínky, že? Tento kostel vznikl v roce 1774 a po vydání Tolerančního patentu dostal v roce 1781 i zvonici.
Odskočme si teď na chvíli do nejvýchodnějšího koutu Liptova, a to sice do Važce. Važec je známý Važeckou jeskyní, galerií Jana Hály (českého malíře, který kdysi do Važce zabloudil a tak se mu tam zalíbilo, že v něm nadlouho zůstal a maloval jeho folklor) a svérázným nářečím. Méně se ví o tamějším soukromém muzeu, které založil a s nulovou podporou státu neustále buduje dobrý člověk jménem Ján Kováč. Možná vám přijde nápadné, že Važec je celý kamenný. V roce 1931 totiž kompletně vyhořel. A dostáváme se k pointě: Ján Kováč sbírá všechno, co zbylo ze starého Važce. V expozicích muzea najdete i kompletní řemeslnické dílny, kroje, zemědělské náčiní a spoustu věcí, jejichž účel seznáte, až když se zeptáte. V současné době pan Kováč buduje v přízemí i malou restauraci, takže se u něj i občerstvíte.
Doporučení: Při toulkách po Liptově velmi příjemně spočinete v Holiday Village Tatralandia, kde si také můžete vyzkoušet všechny radovánky aquaparku: www.hvt.sk
Text a foto Dean Valášek
Ve Vlkolínci je všechno buď s kopce, nebo do kopce |
Takový výhled by měli Keltové od své studně, kdyby měli Liptovskou Maru |
Dřevěná zástavba v Podbielu: roubenky s lomenou střechou a kabřincem |
Kompletní tesařská dílna ve sbírkách muzea Jána Kováče ve Važci |
Tesařský mistr Jozef Lang postavil tento kostel v době od 5. 3. do 11. 11. 1774 bez jakéhokoliv projektu – neuměl číst ani psát |
V této pile v Oblazech se už brzy rozběhne katr poháněný vodním kolem |