Řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi. Inu, já jsem tak trochu profesní úchyl, protože s oblibou čtu jídelní lístky i v těch gastronomických zařízeních, kde si v tu chvíli – nebo vůbec – nehodlám nic objednat. Samozřejmě tak činím decentně a selektivně, neokukuji vývěsky na každém rohu ani se neplížím po lokálech – má četba se koncentruje prakticky pouze na ta zařízení, která se chtějí prezentovat cestovním kancelářím, novinářům, průvodcům a podobným profesím, jež by tam mohli přivést kýžené davy turistů, nejlépe movitých a zahraničních. Skvělou příležitostí k tomu jsou zvláště studijní trasy agentury CzechTourism mimo Prahu. A věřte, že taková četba může být objevná.
Smutným poznatkem je až nudná kosmopolitnost takového čtení. Být zahraničním návštěvníkem, odejdu třeba dobře nasycena, leč s přesvědčením, že česká kuchyně = steak či kuře pečené na nejrůzněji nazvaný způsob s hranolky či americkým bramborem, jako desert pak štrúdl s teplým přelivem anebo šlehačkou, případně francouzské palačinky. Možná za to můžou právě rušené předpisy hygieničtější než všichni byrokrati EU dohromady, ale najít jinou opravdu českou specialitu, než je svíčková, nanejvýš ještě uzené+(bramborový) knedlík+zelí není dnes žádná samozřejmost. I to vepřo-knedlo-zelo se tak nějak vytrácí. Ještě tak bramboráky byly občas vzaty na milost. Nabídnout turistické skupině pestrou stravu, v lepších podnicích i vegetariánskou, tak není až takový problém. Nabídnout jim víc než jednou něco typického krom piva – to už může být pro cestovku kumšt. Jakáž pomoc. Španělům stejně nemůžete dát knedlíky a Američané tak jako tak zůstanou u těch steaků a vůbec jim nenapadne, že to kuchař pokládá za svoji vrcholnou specialitu. Pro ty ostatní – babo, raď – nebo spíš, babičko, vař jídla našeho dětství.
„Bílí tramín“ nebo „Kühlwein“ – i takové speciality můžete najít |
Na posledních cestách jsem dokonce objevila i nové přísloví: ukaž mi, jak píšeš – a já si o tobě pomyslím svoje. Od jídelního lístku pochopitelně nečekám skvost krásné literatury ani slovník spisovného jazyka. Naopak, zahřeje mne u srdce krkonošský pozdrav „Přijďte pobejt“ a sádlo se škvarky chutná tak krásně podomácku. Co si ale mám myslet, když mi v hotelu aspirujícím na kongresové služby nápojový lístek vážně nabídne něco jako „bílí tramín“? Nebylo divu, že tam obsluha pokulhávala, když těm děvčatům nestálo za to si ten lístek aspoň přečíst – nebo že by byla tak světová, že se nenaučila česky? Největší perla ale čekala v jiném objektu, shodou okolností se stejnými kongresovými ambicemi. Představte si úžas německého hosta, když si z nápojového lístku objedná nezvykle chladivý Kühlwein – a přinesou mu svařák! Na jména hotelů radši nevzpomenu. Oba byly přebujelé stavby z konce minulého režimu. Že by genius loci? Jen by mne zajímalo, jestlipak to po našem upozornění opravili.
-emr-
Foto: © isifa/Ablestock