|
Stejnojmenná naučná stezka je od roku 2005 obnovována v milém podkrušnohorském městečku a v jeho bezprostředním okolí. Vlastivědný „mix“, který zhruba osmikilometrový okruh s převýšením 260 metrů nabízí, je nadmíru bohatý, pestrý a svým způsobem unikátní. Na internetu jsem se dočetl, že vytyčená trasa obsahuje na 17 různorodých zastavení, které mě poučí o nevšedních přírodních, historických a kulturních krásách, jimiž zdejší kraj oplývá. Neodolal jsem tedy a pln očekávání jsem se vypravil do krušnohorských bučin. Nejen abych jako Pražák lačně nasál trochu lesního aroma, ale také kvůli profesní zvědavosti. Zajímalo mě, v jakém stavu je stezka dnes – téměř tři roky po své „renovaci“.
I stezky mají svou historii
O zřízení naučné stezky se zasloužili začátkem 80. let společnou prací dobrovolní pracovníci ochrany přírody okresu Teplice a členové Horské služby z okrsku Bouřňák.
Nové naučné tabule jsou vkusně vyrobeny z přírodních materiálů. |
Pod záštitou tehdejšího odboru kultury Okresního národního výboru v Teplicích fungovala stezka až do začátku devadesátých let. Tehdy byla kompletně obnovena členy základní organizace Českého svazu ochránců přírody v Oseku. Zřízen byl nový nástup na trasu u oseckého kláštera, který byl s mnoha dalšími zajímavostmi z ideologických důvodů v minulosti ignorován. Další významná éra naučné stezky začíná v již zmíněném roce 2005, kdy město Osek s využitím dotačních prostředků Ústeckého kraje přistupuje nejen k obnově stávající stezky, ale také k jejímu rozšíření o tzv. „městský okruh“.
Románsko-gotický skvost v barokním hávu
Obě trasy, jak „přírodní“, tak ta „městská“, začínají u oseckého kláštera. Velkolepý komplex cisterciáckého kláštera mě ohromuje svojí monumentalitou. Exteriér z přelomu 17. a 18. století je dílem význačného stavitele Octaviana Broggia a honosí se především skvělou sochařskou výzdobou. Dobře vím, že to nejcennější se skrývá uvnitř: románský portál v jižní zdi kostela, překrásná kapitulní síň z doby kolem roku 1240 s raně gotickým portálem a jedinečným kamenným pulpitem umístěným ve středu síně, studniční kaple v ambitu nebo gotická křížová chodba z první poloviny 14. století. Bohužel je únor, čas zavřených památek, takže se musím spokojit „jen“ s venkovní „barokní“ prohlídkou. Navštěvuji zdejší informační centrum, kde dostávám podrobného tištěného průvodce naučnou stezkou (který byl, jak se později ukázalo, velmi potřebný), a vyrážím na cestu.
Cisterciácká architektura oseckého kláštera je památkou |
Od manufaktury po mraveniště
Bohužel, sotva jsem opustil bránu kláštera, přišlo první rozčarování. Na ohradní zdi sice visí první informační panel, nicméně turistická značka chybí. Tápu a nevím, na jakou stranu se vydat. Pomáhá mi plánek v průvodci a já intuitivně razím kamsi mezi domky, kde teprve potkávám známý bílý čtvereček se zeleným úhlopříčným proužkem. Fajn, to se dá přežít. Těším se na první avizovanou zastávku – nejstarší manufakturu v českých zemích založenou již v roce 1697, z níž se prý dochovaly dvě budovy a retenční nádrž. Založena byla opatem Benediktem Littwerigem a sloužila k výrobě punčoch. A tu nastává druhé zklamání – absence naučné tabule. Marně pátrám ve spleti domků po nějaké industriálně vypadající budově, nakonec sklesle odcházím, ztráceje pocit smysluplnosti vysněného výletu. Prohlížím si alespoň nedalekou kaskádovitou soustavu rybníků, jež bezpochyby zajišťovala hospodářský provoz podnikavým cisterciákům. Mniši tu za staletí vybudovali důmyslný vodní systém s vrchními i spodními vodami, odvodňovacími kanály a nejrůznějšími stokami. Nádrže a rybníky sloužily k provozu zdejších manufaktur a v neposlední řadě k zavlažování okrasných zahrad a teras uvnitř klášterního areálu.
Pokračuji dál. Cesta se vine kolem hráze Oseckého rybníka, za kterým se vplíží do dubo-habrového lesa. Studuji průvodce – následovat mají zastávky „Prameniště“ a „Krušnohorská železnice“. Ačkoliv cestou míjím četná mokřiska, tvarová odbočka či cedule nikde. Na vodě tekoucí z trubky není nic až tak zajímavého, říkám si, a spěchám tedy k technické památce – železniční trase Louka u Litvínova – Moldava. Tu nelze minout, jelikož stezka vede pod železničním mostkem, nicméně jakékoliv počteníčko opět chybí. Z prastaré orezavělé tabulky se nedozvíte nic. Jediným zdrojem informací je opět můj „minibedekr“. S lehce rezignujícím výrazem ve tváři se rozhoduji vytrvat a vydávám se k dalšímu zastavení nazvaném „Pokusná plocha ochrany lesních mravenců“. A tu, hurá, sláva, první naučný panel! Sice starý, lehce zkorodovaný, stvořený patrně ještě v bolševické éře, leč čitelný. Dozvídám se, že mohutná i menší hnízda mravenců rodu Formica rozesetá po okolních dubinách byla do těchto míst převezena z bývalé rezervace Vršíček u Bíliny, která ustoupila důlní výsypce. Tito mravenečkové jsou velmi užiteční při aktivní ochraně lesa. Účinně totiž hubí některé z obávaných druhů škodlivého lesního hmyzu, například obaleče dubového, píďalku tmavoskvrnáče, bource borového nebo bekyni mnišku.
Geologické dostaveníčko
Za mravenčími kupičkami se kvalitně značená cesta obrací na sever a vede krásným zdravým bukovým lesem do skalního bludiště mezi křemencové útvary, jimž vévodí přírodní památka Salesiova výšina (422 m). Ta byla nazvána dle Salesia Krügnera, v letech 1835 – 1842 oseckého opata a velkého obdivovatele krušnohorské přírody. V křemencích jsou zachovány četné otisky skořápek a jader sladkovodních třetihorních mlžů rodu unio. Dostat se na vrchol ústředního skaliska není nijak obtížné. Je odsud hezký výhled na celé skalní město utopené mezi kmeny letitých buků. O tom, že Salesiova výšina lákala romantické duše již v minulosti, svědčí zbytky jednoduché vyhlídky s glorietem. Dokonalé místo k meditaci a odpočinku. Navíc můžu ocenit i zbrusu novou informační ceduli. Tak konečně, přeci jen se na znovuobnovení stezky trochu „maká“. Až sem nebylo po turistických inovacích takřka stopy. Asi nejde všechno naráz, určitě je málo financí, některé úseky stezky jsou teprve „ve výrobě“ – začínám v duchu omlouvat některé nedostatky a překračuji silnici číslo 13 vedoucí na Loučnou.
Horské partie v okolí Oseka jsou doslova prošpikovány |
Trasa teď ve svahu obchází po východní straně kopec Špičák (662 m). Další geologická zvláštnost na sebe nenechá dlouho čekat – hladká a šikmá rulová stěna je součástí tzv. krušnohorského zlomu. Zde se kdysi lámala zemská kůra, podél které poklesla oblast podhorské pánve a naopak vystoupila kra Krušných hor. Místo velmi působivé a naučný panel… chvilka napětí… opět chybí. Škoda. Nutno ovšem podotknout, že od této chvíle nacházím zbylá stanoviště v perfektním stavu – nové či starší (ale v dobré kvalitě) cedule jsou na svých místech.
Na hornickou aktivitu upozorňují další dvě zastávky věnující se dolování na stříbronosných žilách a lámání kamene. Zdejší kraj byl odjakživa spojen s důlními činnostmi a všude v okolí najdete stopy těžby – štoly, kutací jámy, rozrážky. Nedaleký malý spirálový lom dosahuje pravděpodobně značného stáří. Teprve podrobnější výzkum by mohl potvrdit, zda byl odběratelem vylámané suroviny hrad Rýzmburk nebo osecký klášter.
Cestou ku hradu dále
Krásná vyhlídka – zastavení číslo 7. Od horní stanice zdejšího lyžařského vleku je opravdu překrásný rozhled do kraje. Malebné panorama, v popředí s impozantní architekturou oseckého kláštera vystupující před kulisou Českého středohoří, lehce hyzdila silueta rypadla a z lesa vyčnívající „ostrůvek“ paneláků. Přesto jsem si zážitek z širokého výhledu zkazit nenechal.
Starý, ale funkční panel u zimoviště netopýrů v letité štole |
Dominantní skalisko přírodní památky Salesiova výšina zlákalo |
Tak už se tady holt komunista podepsal. Vrstevnicová pěšina pokračuje severozápadním směrem nad pravým břehem Oseckého potoka směrem k úzkému sedlu s horskou bystřinou a zimovištěm netopýrů ve staré štole. Obrovské buky s mnohdy bizarními tvary jsou v těchto místech nejmajestátnější. Mezi jejich větvemi začíná na druhé straně údolí prosvítat velká válcová věž hradu Rýzmburka. Vytahuji foťák a střílím jednu fotku za druhou… Nádhera.
V horní části doliny, u netopýřího „bivaku“, překračuji dravý potok a směle šplhám do nejvyššího bodu naučné stezky. Tím je přírodní památka Vrása. Skalní útvar je dokladem neuvěřitelně silných bočních tlaků na vrstvu horniny, která se pak stane plastickou a zvrásní se. A ještě něčím je toto místo pozoruhodné: sejdete-li od Vrásy asi 30 metrů níže, ocitnete se rázem na fantastické přírodní vyhlídce. Na úchvatném místě s nádhernými rozhledy na přírodní rezervaci Vlčí důl, ruiny Rýzmburku i na hmotu oseckého konventu v dálce. Odtud nejlépe oceníte strategickou polohu hradu a stavitelského „fištróna“ středověkých budovatelů. Přiznám se, že tenhle metr čtvereční mě naprosto okouzlil a odcházelo se mi jen velmi těžko.
Zmírající vznešenost
Rozsáhlý hrad Rýzmburk patří nepochybně mezi nejzajímavější a největší hrady v České republice. Jeho významu a roli, jakou hrál v dějinách našeho státu, bohužel ani trochu neodpovídá jeho současný stav. Od března 2003 se jedná o jeho záchraně, jsou snad vypracované nějaké základní studie, ale jinak skutek utek. Hrad se doslova drolí před očima a neopatrný pobyt v jeho zdech je životu nebezpečný. Na druhou stranu působí zpustlý Rýzmburk, utopený v horských bučinách, neskutečně romantickým dojmem. Nicméně při pohledu na rozpadající se zdi je jasné, že přinejmenším základní konzervace a odstranění náletových dřevin jsou nutné. Už teď je, tuším, pět minut po dvanácté.
Vzájemná poloha kláštera pod horami (v pozadí) a zříceniny |
Se stavbou hradu započal s největší pravděpodobností král, který zde mínil vystavět velkolepý a pevný objekt. Z rozměrné čtyřdílné dispozice byly okolo poloviny 13. století zbudovány obvodové hradby, brány a věže včetně dvou hranolových obytných ve vnitřním hradě. V tomto stavu získal hrad mocný šlechtic Boreš. Přestože šlo o velmi bohatého pána, nebylo v jeho možnostech pokračovat v králově velkolepém projektu. Došlo tak ke kuriózní situaci (podobně jako na Lichnici, viz COT business/únor/str. 37), kdy hrad získal velmi netypickou, jakoby „prázdnou“ podobu. Velmi cenné jsou především dochované výtvarné projevy hradních stavitelů, zbytky konzol a výběhů kleneb, portálů nebo raně gotických okének v nejvýše položené palácové věži. Do areálu zříceniny je vstup z důvodu narušené statiky zakázán, nicméně málokdo si z toho něco dělá. Ani já jsem se zvlášť nerozpakoval, natož tři mladíci, kteří si na hrad vyběhli bezstarostně vykouřit „jointa“.
Hlavní útočištná věž (bergfrit) |
Památník obětem katastrofy na dole |
Údolím k tragédii
Poslední část stezky vede kolem barokní kaple z roku 1721 a dále po úzké silničce podél Oseckého potoka zpátky do města. Posledním zastavením naučné stezky je památník katastrofy na dole Nelson III, při níž v roce 1934 zahynulo 144 lidí. Přesné příčiny důlního neštěstí nebyly nikdy plně objasněny, zcela jistě však měly obecnější charakter: snižování stavu zaměstnanců spojené s maximálně úsporným režimem včetně nedodržování základních bezpečnostních předpisů. Autorem pomníku odhaleného o rok později je akademický sochař Karel Pokorný. Náhrobek se stal symbolem největší hornické tragédie v Čechách a roku 1978 byl zařazen mezi národní kulturní památky. V těchto místech naučná stezka končí, ale já osobně bych si ji, být vámi, prodloužil ještě o cca 500 metrů (přes koleje silnicí dolů) do restaurace Černý orel – pivo jako křen, dobré jídlo a vkusné prostředí.
Naučná stezka v okolí Oseka očividně prožívá porodní bolesti. Přesto je znát, že se pomaličku blýská na lepší časy, i když zdejší území není z turistického hlediska zcela doceněno. Stezce chybí především výraznější propagace jako celku a zlepšení stavu některých zastavení. Velkou devízou by pak byla i záchrana Rýzmburku, který je absolutní jedničkou mezi hradními zříceninami minimálně v severních Čechách. To nic ovšem nemění na faktu, že tak velkou koncentrací jedinečných přírodních a historických hodnot se může pochlubit jen málokterý naučný okruh.
Text a foto: Jan Pomykal
(Zdroj: IC Osek)