Koncem května zavedl CzechTourism novináře pro inspiraci do trojúhelníku památek na Vysočině, zapsaných v seznamu UNESCO, který tvoří zjednodušeně řečeno „Santini“ ve Žďáru nad Sázavou, Třebíči a Telči.
Na jednodenní výlet to byl nadmíru obsáhlý záběr – člověk stačí sotva poznat, co všechno by mohl vidět, kdyby na to měl kdy – jenže o to koneckonců při regionálních trasách přece jde. A zatímco Praha praská permanentně ve švech, tady se to onoho dne turisty příliš nehemžilo, snad leda trochu v Telči, což je škoda. Nejen pro ta místa, ale ještě víc pro ty turisty. Památky jsou to vskutku unikátní, jen najít správnou cestu, jak to „roztroubit“ do světa (i do domácích uší, protože mnoho našinců jezdí obdivovat za hranice kolikrát velmi slabý odvar toho, o čem netuší, že má doma za humny). Díky fondům EU je k dispozici i sada překrásných informačních materiálů, jenže k popularitě je zřejmě potřeba ještě jiný kalibr, a to jak pro doma, tak zejména pro cizinu.
Nejpopulárnější je zřejmě Telč, ať už proto, že se začala dávat do krásy a slávy nejdříve, kdy bylo méně konkurentů, že se tu konaly letní divadelní a country festivaly již v době, kdy měly příchuť zakázaného ovoce nebo že Telč a její zámek hrály v tolika filmech. Marná sláva, kdo dřív přijde, ten líp mele, zvlášť v cestovním ruchu, kde zavedení nového produktu stojí léta času a námahy. Ta krása i ty návštěvnicky vděčné akce se v Telči ještě rozhojnily, a to i o pár mezinárodních festivalů, v zámku mají kromě uměleckých a historických památek vystaven i Popelčin střevíček za nejpoetičtější zámek – prostě je proč přijet, je co ukázat. Dobré jídlo najdete také – my jsme si pochutnali v neobvyklé restauraci Lihovar hotelu Antoň, který vznikl rekonstrukcí lihovaru v pěkném místě poblíž centrálního parkoviště, se zahrádkou a výhledem na zámek. Na prohlídku pokojů bohužel nezbyl čas, jiné ubytovací kapacity se nám nepředstavily vůbec, takže jim tady ani nemůžu dělat reklamu.
Třebíčští se dali zapsat do památek UNESCO hned dvakrát: jednak unikátní židovskou čtvrtí se dvěma synagogami, hřbitovem a hlavně pitoreskními domky a uličkami v úzkém prostoru vymezeném kopcem a řekou. Nedaleko odtud najdete zámek a hlavně další skvost UNESCO – baziliku sv. Prokopa z 13. století, která je přes dávné poškození uherským vojskem i světskými účely prostě Něco – to velké N není překlep, ale stavební unikát, kde jste zejména v kryptě prostě přeneseni do jiného světa – světa harmonie a úchvatné krásy, která by se nemusela stydět ani ve společnosti francouzských a anglických katedrál. Za povšimnutí (a následování) stojí, že se dovnitř dostanou i handicapovaní zájemci. K tomu mají v Třebíči speciální rampu na překlenutí schodů – jen se musíte ohlásit včas, protože zatím mají jen jednu a tak ji stěhují podle potřeby mezi bazilikou a synagogou. Třebíč je větší město – a bylo jím i v minulosti, proto tam turista najde víc významných až „nej“ památek, jako je 3. největší náměstí u nás, městská věž s hodinami s největším ciferníkem v Evropě a další. Najde i krásné renesanční domy, některé s neméně krásnými restauracemi, takže o blaho návštěvníka je postaráno. Různé akce se pořádají prakticky každý měsíc, kulturně historicky nejatraktivnější se zdají být festival židovské kultury Šamajim a Valdštejnské historické slavnosti, turisticky vděčné je Třebíčské bramborobraní, kde návštěvníci kromě folkloru okusí i všemožná jídla z brambor.
Třebíčská bazilika sv. Prokopa je prostě „Něco“ |
Největší klenoty Žďáru nad Sázavou se nalézají až na jeho okraji, což je mimochodem dobře, protože střed města je co do vábnosti vzhledu ještě dost nevyrovnaný a úplná náprava nevypadá v blízké době příliš reálně. Takže špitněte něco o pozůstatcích socialismu – a vydejte se na pouť do kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Ten se sice také ještě restauruje, ale jen zevnitř – kopule s dřevěnou plastikou jazyka – a i ta by měla být v příštím roce hotova. Pohled zvenku je natolik bezchybný, že zde zavedli i noční osvícení objektu, což je jistě velmi efektní. Kostel slouží častěji turistům než bohoslužbám – mše se koná na sv. Jana Nepomuckého, o dušičkách a půlnoční. Kousek pod Zelenou horou, v ulici s příznačným názvem Santiniho, najdete původní základ města Žďáru – cisterciácký klášter s kostelem Nanebevzetí Panny Marie, vše přestavěno do dnešní podoby zámku především J. B. Santinim. Ten chrám se ještě rekonstruuje za finančních injekcí z vnějšku, ale hlavně s pomocí ochotných a pracovitých rukou místních farníků, bývalý klášter přestavěný na zámek je v plné kráse – je tam toho tolik k obdivování a navštívení, že by se to sem prostě nevešlo – k tomu je lepší návštěva osobně nebo aspoň po internetu (www.zamekzdar.cz ) a lze předpokládat, že cestovní kanceláře o zámku a četných aktivitách i možnostech pro incentivy vědí. Méně se možná ví, že ve zvonici vedle školy jsou 3 apartmány – jenže ty obhospodařuje přímo majitel (a čilý podnikatel – bez toho to nejde) hrabě Dr. Kinský, který se v době naší návštěvy bohužel musel účastnit vědecké konference, takže interiér nám zůstal utajen; víme jen, že host musí (pochopitelně) zdolávat točité schodiště. Ale romantika to musí být! Pro fajnšmekry je také hned vedle zámku k dispozici nově zrekonstruovaný penzion V Kapli – v historické budově bývalé kaple sv. Markéty. V přízemí osmiboké stavby je útulná kavárna s rozkošnou zahrádkou s výhledy na zámek. Díky půdorysu vypadá menší než ve skutečnosti, takže tu host cítí intimitu prostředí – a přitom se sem v případě potřeby vejde docela velká svatební hostina či raut. V patrech pak jsou čtyři pokoje, z toho dvě studia jak stvořená pro romantiky toužící po ubytování jako na zámku – točité schody však musí zvládnout taky, ale to je jediná překážka, protože jinak pan Hendrych, majitel a ředitel v jedné osobě, je velmi příjemný a zřejmě flexibilní. Pokud nechcete bližší informace k uvedeným místům hledat sami, rádi vám poradíme na sekretariátu ACK ČR (www.ackcr.cz ).
Ing. Eva Mráčková
Foto: CzechTourism