Právo volby zůstává

Stát, politici, demokracie ani Bůh nemají právo zakázat kouření v restauracích.

Protože se problematika zvažovaného zákazu kouření na veřejných místech bytostně dotýká nejen našich členů, ale i všech podnikatelů, kteří provozují různá stravovací zařízení, není od věci pokusit se alespoň stručně shrnout základní fakta, která pro dané rozhodování mohla být určující.

To, že kouření škodí zdraví, vědí snad všechny děti už od mateřské školky. V poslední době se však díky kampani proti kouření, která začala od 1. června běžet ve všech televizích pětadvaceti zemí Evropské unie dozvídáme, že nikotinová vášeň zabíjí každého druhého člověka, který jí propadl. Kampaň potrvá čtyři roky, je zaměřena hlavně na mladé lidi a Evropská unie na ni dá 68 milionů eur. Jen u spotů v televizi však nezůstane. Začínají se objevovat billboardy s logem kampaně a kontaktem na místní poradny pro odvykání kouření. Předseda zdravotního výboru Evropského parlamentu Karl-Heinz Florenz nedávno dokonce navrhl úplný zákaz cigaret. Nekouřit je prý výhodné pro stát, který tak ušetří na zdravotních výdajích, a tento nesmysl opakují politici, novináři i valná část veřejnosti. Zdravotní péči však neplatí stát, ale skrze stát i sami lidé. Není nutné nikomu vyčítat kouření, pití alkoholu, přejídání se, nebezpečné sporty či jiné rizikové činnosti, které zatěžují rozpočet zdravotnictví, když jsme všichni povinni, i proti své vůli tento systém využívat. Správné řešení by bylo, kdyby se zdravotní pojišťovny staly skutečnými pojišťovnami a řekly: „Kouříte? Pijete? Necvičíte? Cpete se bůčkem a nejíte zeleninu? Potápíte se nebo lezete po skalách? Pak tedy budete mít pojištění o tolik a tolik korun za měsíc dražší.“ S kouřením lze bojovat vlastním příkladem, šířením osvěty, morálním apelem i jinými způsoby – až potud je myšlenka nekouřit správná a lze s ní souhlasit.

Kromě výše uvedených kampaní nechává Evropská unie zbytek osvěty v rukou nevládních organizací – u nás je to Česká koalice proti tabáku. Ta v parlamentu lobbuje za schválení protikuřáckého zákona, který by zakázal kouření v restauracích. A zde se dostáváme do příkrého rozporu. Na jedné straně je jistě správný názor, že kouření je zdraví škodlivé, na straně druhé se však jeho striktní zákaz v restauracích negativně dotýká určité skupiny osob – ať jsou to již kuřáci nebo podnikatelé v pohostinství – pro ty je, troufám si tvrdit, zcela diskriminační.

Bojovníci proti kouření si stěžují, že je tabákový kouř obtěžuje, známý je i onen argument, že svoboda nekuřáků končí v okamžiku, kdy jsou nuceni vdechovat tabákový kouř. Chtějí-li tito odpůrci kouření skutečně něco udělat, měli by začít chodit po našich „hospodách“ a přesvědčovat štamgasty o škodlivosti kouření. Namísto toho však bez námahy, osobního nasazení a rizika posměchu prosazují něco, co oni sami považují za správné.

Proto hlavním problémem sporu není nic jiného než svoboda jednotlivce a právo disponovat s majetkem – úspěšně lze tento spor vyřešit pouze na základě vlastnictví. A tak volba, zda se v restauraci bude kouřit či nikoli, by měla záležet výhradně na majiteli. Každý, kdo vstupuje do určitých prostor, hosté i zaměstnanci, tak činí dobrovolně a má možnost zase odejít, nesjednávat pracovní poměr nebo jej ukončit. Nikdo není vystaven násilí a neutrpí újmu. A místnosti se ze soukromých nestávají veřejnými jenom proto, že je někdo prohlásí za „hospodu“. Stát nebo obce sice mohou kouření v domech, nemocnicích, nádražích, na autobusových zastávkách a veřejných pozemcích zakázat, ale vždy pouze v případě, pokud je vlastní.

Zemí, ve kterých se zákaz kouření v restauracích dokázal prosadit, přibývá. Po vzoru Irska (kouřit v restauracích zakázalo jako první v Evropské unii, za porušení zákazu hrozí pokuta až 90 tisíc korun), Itálie (porušení přijde majitele podniku až na 60 tisíc korun, kuřáka na 8,5 tisíce korun), Norska či Bulharska se do protikuřáckého tažení zapojilo také Švédsko, Malta, Černá Hora (prodej cigaret nezletilcům je trestným činem), Bhútán (zde platí absolutní zákaz kouření i prodeje tabáku), Nový Zéland, šest států USA (jsou průkopníky kampaně, např. v Kalifornii se nesmí kouřit již od roku 1998) a šest provincií v Kanadě.

A co u nás? V návrhu zákona je kromě jiného i povinnost „hospodského“ zavolat policii na hosta, který si i přes upozornění na zákaz zapálí cigaretu, jinak by mu hrozila pokuta až 50 tisíc korun nebo zákaz činnosti až na dva roky. Tento systém, odporující liberálním podmínkám v podnikání, by si v našich podmínkách jednoznačně vynutil různé způsoby obcházení zákona z obou stran. Ze strany hostů nebo konkurence mám na mysli ještě stále nezapomenuté žalování (to je jen mírnější výraz pro slovo udávání), ze strany „hospodských“ si docela dobře dovedu přestavit nákup různých venkovních ohřívačů na předzahrádky, které by tak měly zajištěn celoroční provoz, ale i zřizování různých „open“ restaurací, střešních teras apod. – věřím, že naše česká tvořivost by se úspěšně vyrovnala i s tímto problémem. To však není cílem našeho sdružení HO.RE.KA ČR – tím by mělo být naopak zjednodušení podnikání pro naše členy. Proto je i náš návrh řešení týkající se soužití kuřáků s nekuřáky v restauracích a ponechání možnosti volby na majiteli nebo provozovateli této restaurace prostý:

• u nově budovaných restauračních objektů podmínit povolení provozu vytvořením oddělených prostor pro kuřáky a nekuřáky
• u stávajících objektů, v nichž nelze oddělení prostor vyřešit stavebními úpravami, postupovat dle stávajících hygienických předpisů s využitím vzduchotechnických zařízení odpovídajících kapacitě prostor
• zajistit u vchodu do restaurace viditelné označení, zda jsou zde návštěvníkům k dispozici oddělené prostory pro kuřáky a nekuřáky či ne
• ponechat na hostu i provozovateli „právo volby“

Stát, politici, demokracie, Bůh ani nikdo jiný nedisponuje právem zakázat nám, podnikatelům, aby naši hosté kouřili v našich podnicích, mají pouze sílu to prosadit. Nic na tom nemění ani to, že současná móda, pravidla „politické korektnosti“, velí říkat něco jiného. Varováním, ne návodem by nám měly být postupy úřadů ve výše uvedených zemích, které toto zlo již spáchaly. Znám pro život nebezpečnější věci než pasivní kouření ze vzdálenosti několika metrů. A to říkám s plnou zodpovědností nekuřáka, který si za celý svůj život nezapálil jedinou cigaretu.

Ing. Miroslava Luprichová
prezidentka HO.RE.KA ČR

HO.RE.KA ČR Sdružení podnikatelů v pohostinství a cestovním ruchu
Vinohradská 46, 120 41 Praha 2
tel./fax: 224 912 225, tel.: 221 580 418
e-mail: info@horeka.cz
www.horeka.cz