Z konkrétních zpráv i méně konkrétních náznaků je zřejmé, že do terénu vyrazili kontroloři jak z živnostenských úřadů, tak z České obchodní inspekce, aby prověřili, nakolik si cestovní kanceláře – ale i agentury – vzaly ponaučení z afér loňského roku, jakož i to, zda zaregistrovaly změny v některých předpisech.
Evergreenem zůstává spor ohledně uvádění cen zájezdů. Většina cestovních kanceláří se odvolává na zákon č.159/1999 Sb., potažmo Směrnici 314/90/EHS, hovořící o tom, že cestovní smlouva (a nikoliv cena) má obsahovat všechny poplatky spojené s účastí na zájezdu. To logicky předpokládá, že kromě ceny tu jsou další poplatky, které do ceny nepatří a s nimiž musí být zákazník obeznámen. Nadto neexistuje předpis, který by ukládal uvádět cenu u služeb v jediné souhrnné částce, jak ostatně prokázal právní rozbor, který zadala ACK. ČOI trvá na svém výkladu, že jakékoliv separátní uvedení poplatků spojených s dopravou je klamáním zákazníka, a tudíž porušením zákona na ochranu spotřebitele. Pokud jsou ty poplatky u některých vykuků schované decentně malým písmem pod skoro neviditelným odkazem či desátým proklikem, má ČOI pravdu a nechť jsou pokuty výchovné. Pokud jsou ale poplatky uvedeny zcela transparentně, troufám si tvrdit, že uvedení 2 – 3 položek není klamáním spotřebitele, nýbrž výrazem důvěry, že se zákazník naučil alespoň jeden základní početní úkon, který za něj ostatně vyřeší referent prodeje nebo kalkulačka umístěná na webové stránce. Vzhledem k tomu, že žádná strana – většina cestovních kanceláří, ani ČOI – není ochotna přistoupit na stanovisko té druhé, bude spor muset rozhodnout soud – nebo naprosto jasná změna legislativy. U soudu kauzy na toto téma už nějaký čas leží, práce na legislativě má v plánu (i běhu) Ministerstvo financí ČR. Dokud nebude tak či onak rozhodnuto, lze doufat, že ČOI na základě podrobných vysvětlení a jednání sice nezměnila postoj, ale pochopila, že již vytištěné katalogy jsou příliš drahé na to, aby je cestovní kanceláře hodily do tříděného odpadu a pořídily si nové podle výkladu inspekce.
Pokud jde o případné změny legislativy, délka legislativního procesu a parlamentní prázdniny dávají šanci, že letní sezóna projde změnou nedotčena. Přesto si snaživí inspektoři mohou najít snadné loviště: letákové apod. nabídky na poslední chvíli. U těch totiž odpadá jak ohled na již vynaložené náklady, tak i hlavní argument cestovních kanceláří pro oddělené uvádění poplatků, totiž jejich proměnnost v čase. U klasických last momentů už přece změna poplatků tak nějak nepřipadá v úvahu. Máme signály, že inspekce si proto brousí zuby právě na last minuty v přesvědčení, že tady cestovním kancelářím v respektování „konečné“ = úplné ceny opravdu nic nebrání. Já vím, že počítačové programy jsou samozřejmě nastaveny jinak, že přizpůsobit se výkladu ČOI v tomto případě znamená měnit filozofii celého přístupu – a konec konců právě to optické zvýšení ceny, která je u last momentů tahákem číslo jedna – ale vykládejte to ochráncům spotřebitelů! Pokud se rozhodnete riskovat pokutu (resp. případný soud, protože odvolat se proti pokutě je jinak marné – odvolání řeší vedení ČOI, které ty inspektory s tímto zadáním vyslalo), dejte si velmi dobrý pozor na to, aby nabídka obsahovala všechno, co obsahovat má, a to nezpochybnitelným způsobem. Jinak by se asi vyplatilo zatnout zuby a ty položky radši přece jenom sečíst.
Prodejci by neměli zapomenout, že jsou povinni uvádět, kdo je organizátorem prodávaného zájezdu. Že to samozřejmě už dlouho děláte? Ovšem, ale pozor! Nestačí uvést chronicky známé logo či „bojové jméno“. Cestovní agentura je povinna označovat nepřehlédnutelným způsobem, pro kterou cestovní kancelář prodej zájezdu zprostředkovává. Dle výkladu ministerstva „bude tato povinnost splněna tím, že označení bude cestovní kancelář u zájemce o zájezd jednoznačně identifikovat. Identifikace musí být srozumitelná a uvedená v takové formě, aby byla nezaměnitelná s jiným podnikatelským subjektem. Domníváme se (tj. MMR), že označování cestovních kanceláří připojováním loga či názvu cestovní kanceláře, pokud není doplněno dalším identifikačním údajem, je nedostačující, neposkytuje informaci v souladu s povinností uloženou cit. zákonem, protože neuvádí specifikaci, o jakou cestovní kancelář se jedná. V této souvislosti není podle našeho názoru ani uvedení samotného názvu cestovní kanceláře bez dalšího údaje splněním zákonem uložené povinnosti cestovním agenturám.
Za náležitou informaci by bylo možno považovat název cestovní kanceláře v souladu se živnostenským listem, nebo zápisem v obchodním rejstříku a např. IČ. Dále je možno k základnímu identifikačnímu údaji připojovat další informace, včetně příp. loga.“ Tolik ministerstvo. Osobně si myslím, že např. logo, které je zároveň chráněnou známkou, řekne zákazníkovi o cestovní kanceláři rozhodně víc než IČ, ale když má někdo definovat jednoznačné označení obecně, je to asi svízel, protože některé cestovní kanceláře mají názvy velmi podobné, ne-li shodné.
A pro letošek jedna žhavá novinka. Kontroloři se také již vypravili zkoumat, nakolik je respektována novela obchodního zákoníku, schválená koncem minulého roku s platností od letošního 1. března. Ta mimo jiné řadí mezi obchodní listiny nově i smlouvy a informace zpřístupňované veřejnosti prostřednictvím dálkového přístupu (dále jen „internetové stránky“). Tím vznikla povinnost uvádět v zákoně vyjmenované údaje o firmě i v těchto případech, což mnoho podnikatelů ještě nevzalo na vědomí. Své členy ACK upozornila včas, ti ostatní by si měli s doplněním radši pospíšit.
Text: Ing. Eva Mráčková, vedoucí sekretariátu ACK ČR