Zcela zaplněný největší sál letňanského výstaviště během semináře ACK ČR při veletrhu MADI Travel Market svědčil o tom, jak mnozí účastníci veletrhu pochopili, že novela zákona č. 159/1999 Sb. vstoupila v účinnost od 1. srpna letošního roku a že by se s ní tedy měl každý podnikatel v cestovním ruchu nějak vyrovnat.
O tom, kde jsou meze povoleného a kde by se naopak uzda povolovat neměla, se jednalo i následně u „kulatého stolu“ mezi zástupci Ministerstva pro místní rozvoj, Asociace cestovních kanceláří České republiky, Asociace hotelů a restaurací, Svazu obchodu a cestovního ruchu a Asociace českých cestovních kanceláří a agentur za přítomnosti České obchodní inspekce a Sdružení obrany spotřebitele, aby byly zastoupeny i kontrolní orgány a strážci zájmů spotřebitelů. Jednání organizovala ACK ČR jako druhý díl schůzky, která se uskutečnila na Ministerstvu pro místní rozvoj již 23. 10., kdy se strany v podobném složení sešly ještě pod taktovkou bývalého ředitele bývalého odboru práva a státního dohledu v cestovním ruchu Mgr. Jahůdky, ale již i za bedlivého sledování nového ředitele legislativně právního odboru MMR JUDr. Horálka, který tuto problematiku právě převzal pod svá křídla a netajil se s tím, že do ní potřebuje nejprve hlouběji proniknout, jakkoliv mu zákon 159 vůbec není cizí.
Zatímco hlas veřejnosti na semináři volal jednoznačně především po kontrole, která by zajistila, aby si podnikavci dále nemnuli ruce a ti poctiví nebyli za hlupáky, u kulatého stolu platila dohoda, že otázky kontroly patří na jiná jednání s jinými (k tomu povolanými a hlavně oprávněnými) subjekty – totiž s živnostenskými úřady, resp. orgány je řídícími. Tomu ovšem musí nutně předcházet debata na téma, podle čeho kontrolovat, co je a co není zájezd a kdo, co a za jakých podmínek vlastně smí nabízet a organizovat. Příslovečný kulatý stůl sice v sálku chyběl, zato nechyběla dobrá vůle se nějak dohodnout. V zásadě se většina zúčastněných shodovala na tom, že není v zájmu nikoho zbytečně svazovat podnikání a prosazovat do předpisů podmínky, které by se nadbytečně tříštily s dosavadní praxí, podmínky, které se nedodržují ani v žádné jiné zemi EU a které by stejně většina podnikatelů nedodržovala. Na druhé straně ředitel legislativně právního odboru MMR JUDr. Horálek podpořil stanovisko ACK ČR, že při tom všem není možné bezbřeze nastolovat dvojí pravidla – jiná pro hotely + lázně a jiná pro cestovní kanceláře + agentury. Prostě podle práva i podle selského rozumu: když dva dělají totéž, mělo by to být totéž. Aspoň v zásadě.
Teambuilding + PR
Celkem bez problémů se všichni shodli na tom, že není důvodu, aby nejrůznější teambuildingové a PR agentury byly posuzovány jinak než cestovní agentury. Teambuilding či incentiva zahrnuje vždy kombinace více služeb, přičemž podstatné pro klienta je právě to prokombinování služeb, takže není co řešit. Komplexní akce pro firmu je tedy zájezdem vždy, když trvá déle než 24 hodin nebo zahrnuje ubytování. Nevelký počet dotčených agentur, které se již transformovaly na cestovní kanceláře nebo tento proces přinejmenším započaly, svědčí o tom, že ne všichni tito podnikatelé tuto pravdu pochopili – nebo pochopit chtěli. V kuloárech jdou totiž zvěsti, že někteří si chtějí pomoci prostým rozložením objednávek a fakturací v čase. Otázkou je, nakolik budou chtít seriózní objednavatelé takovýchto akcí přistoupit na takovou nečistou hru a pro případnou nevelkou slevu ze sebe dělat kašpary, objednávat co den to službu a vědět, že tak seriózně jako k zákonu může takový dodavatel jednou přistoupit i k celé zakázce. Další otázkou samozřejmě bude, jak by k takovým vykukům přistoupily kontroly, protože „oddělené účtování za jednotlivé položky téhož zájezdu nezprošťuje subjekt… závazků podle tohoto zákona“ (§ 1 odst.1 zákona 159/1999 Sb.).
Těm seriózním agenturám, které nevědí co a jak, nabízí ACK ČR metodickou pomoc. Stejně ji však nabídne i MPO a živnostenským úřadům, aby si uměly na ty nepoctivé chytráky posvítit.
Hotelové a lázeňské služby
Diskuse o tom, kde a jak nastavit hranice mezi činnostmi spadajícími do živnostenského oprávnění „hostinské a ubytovací služby“ a mezi pojem zájezd, byla pochopitelně mnohem obtížnější a pohybovala se od extrémů typu „hotel se musí prodávat sám, protože cestovní kanceláře ho nebudou obsazovat“ (za pultové ceny bez provizí, jak si to leckde v regionech představují asi opravdu ne) přes rigorózní „kombinace hotelové + nehotelové služby je prostě kombinace, a tedy zájezd“ až po laxní „nechat to všechno na novelizaci evropské Směrnice 314/EHS/90. Když si to tam vymysleli, ať se to tam vyřeší, tentokrát už s našimi připomínkami“. Jenže evropská legislativa sice pracuje důkladně až hrůza, ale zato rychlostí božích mlýnů, takže to by mezitím české cestovní kanceláře vyhynuly na úbytě z nerovných konkurenčních podmínek, o možném zaplakání nejdříve oklamaného spotřebitele a následně státu v případě krachu ani nemluvě. A tak se nakonec dohodl jediný celkem přijatelný postup: definicí zájezdu nemá cenu hýbat a ani to není možné. Opřít se o praxi v jiných zemích EU není možné taky, protože tam se rovněž postupuje nejednotně a bez legislativně psané podpory a ani sama Evropská komise žádný použitelný návrh Ministerstvu pro místní rozvoj přes jeho žádost neposkytla. Nezbývá proto, než vytvořit vlastní nikoliv definici, ale praktickou příručku pro výklad, které z nejčastějších situací v praxi hotelů, resp. lázní budou a které nebudou pokládány za zájezd. Takováto „kuchařka“ pak bude poskytnuta jak podnikatelům, tak kontrolním orgánům. Kulatý stůl tedy skončil výzvou MMR, aby podnikatelské svazy připravily návrh takového výkladu jako základ – v lepším případě přímo pro oficiální použití, v tom druhém jako podklad pro další diskusi a upřesňování. Vzhledem k tomu, že ACK ČR i AHR jsou členy SOCR, dohodly se, že připraví společné stanovisko na této platformě.
Cílem předloženého návrhu, jehož zásady v kostce představujeme, je vytvořit na trhu cestovního ruchu takové podmínky, aby všechny složky – ubytovací zařízení, lázeňská zařízení i cestovní kanceláře – měly prostor pro rozvíjení své podnikatelské činnosti maximálně efektivním způsobem. K tomu patří rovné příležitosti a podmínky a dobrá vzájemná spolupráce. Pro ubytovací ani lázeňské zařízení nemůže být efektivnější vytvářet si vlastní cestovní kancelář (ať již s oficiální koncesí nebo obcházením podmínek) než spolupracovat s již etablovanou kanceláří, která má širší záběr produktu, vytváří nabídkové materiály s rozsevem do zahraničí a má již vybudovanou síť partnerů. Cílem obou stran je dosažení maximálních objemů za optimální cenu. Vzájemná cenová konkurence mezi ubytovateli a cestovními kancelářemi (která by při nerovných podmínkách podnikání nutně vynikla) nejenže neprospívá ani jedné straně, ale poškozuje i image podnikatelů v České republice, protože tento fenomén nemá v klasických turistických zemích obdoby. I proto se tam na dotazy po výkladu definic dívají s rozpaky. Návrh výkladu, co je a co nemá být posuzováno jako zájezd, se opírá i o další zákonné normy, jako je definice ve Standardní klasifikaci produkce, z níž vychází i zákon o DPH.
Prvním východiskem je sama definice, že zájezd je předem sestavená kombinace služeb. Předem sestavenou kombinací služeb se proto rozumí kombinace závazně sestavená před začátkem čerpání první služby. Služby zakoupené až během pobytu se posuzují samostatně, ať jsou předem inzerovány na webech, nebo ne.
Kombinací služeb ve smyslu zájezdu není ani poskytnutí služeb ubytovacích zařízení zařazených v SKP 55, pokud tyto služby tvoří součást ceny za ubytování (tj. není-li v příslušné kategorii či třídě ubytovacího zařízení či jeho vyčleněné části možné zakoupení ubytování nezahrnující tyto služby za odlišnou/nižší cenu). Tak to posuzuje zákon o DPH a není důvodu to posuzovat jinak.
Zdravý rozum velí, aby se za zájezd nepokládala ani kombinace ubytování+transfer z nejbližšího dopravního uzlu bez ohledu na to, jestli ho ubytovatel nabídne svým nebo smluvním vozem. Taková služba je přece doplňkem pobytu hosta – a v některých případech horských kapacit doplňkem naprosto nezbytným. Zrovna tak lze jako doplněk ubytování chápat i to, že ubytovací zařízení nabídne hostu možnost využití hotelových zařízení typu wellness či sportovních zařízení, pokud toto použití je doplňkem, a ne motivem návštěvy hosta. Takže pobyt s možností použití bazénu by neměl být zájezdem, zatímco sportovní týden s pevným programem zájezdem určitě je. Podobný princip platí i pro prohlídky města s průvodcem nebo jednodenní výlety. Proč by ubytovací či lázeňské zařízení nemělo ve svých materiálech a na webech potenciální klienty informovat, že všechny tyto možnosti jsou k dispozici a host si je může obstarat?! Na druhé straně pobytu s pevným programem typu: v pondělí okružka Prahou a večer divadlo, v úterý Konopiště, ve středu Karlštejn a ve čtvrtek třeba Dětenice atd. se prostě odjakživa říká hvězdicový zájezd, kde program je cílem, a ne doplňkem pobytu.
Zaručeně nelogické by bylo neumožnit ubytovatelům pořádat i nadále svatby či nejrůznější abiturientské aj. srazy s následným přenocováním. Úplně na hlavu postavené by pak bylo, kdyby se lázeňská zařízení musela předělávat na cestovní kanceláře jen kvůli tomu, že lázeňská léčba (ať už na pojišťovnu nebo samoplátecká), kombinuje ubytování, stravování a léčebné procedury. Odvažme se doufat, že zdravotní pojišťovny (které stále dodávají většinu pacientů) solventnost léčebných zařízení pohlídají a že o nějakém tunelu či krachu by se v oboru šuškalo přece jen dostatečně předem. Na druhé straně nejrůznější wellnes pobyty pořádá kdekdo a nehlídá žádná pojišťovna. Takže tady je žádoucí zájem spotřebitele jistit.
Ing. Eva Mráčková
vedoucí sekretariátu ACK ČR