Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sporu pozůstalých po obětech dopravního neštěstí u Nažidel s pořádající cestovní kanceláří Vlna o náhradě za nemajetkovou újmu potvrdil to, co jsme si neradi připouštěli, ale dobře věděli: cestovní kancelář nese plnou odpovědnost vůči klientům.
Konkrétně „podle § 852i odst. 1 o.z. cestovní kancelář odpovídá zákazníkovi za porušení závazků vyplývajících z uzavřené cestovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto závazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo jinými dodavateli služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu. Své odpovědnosti za škodu způsobenou porušením právní povinnosti se cestovní kancelář může zprostit jen tehdy, jestliže prokáže, že tuto škodu nezavinila ona ani jiní dodavatelé služeb cestovního ruchu poskytovaných v rámci zájezdu, a jestliže byla škoda způsobena zákazníkem, resp. třetí osobou, která není spojena s poskytováním zájezdu, pokud tuto skutečnost nebylo možné předpokládat nebo byla nevyhnutelná, nebo neodvratitelnou událostí, které nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat. Protože pak z povahy věci, z vymezení předmětu cestovní smlouvy, jímž je zájezd, mimo jiné též vyplývá, že zajišťování dopravy, ubytování, stravování, resp. dalších služeb, je často zajišťováno jinými subjekty (na základě smlouvy mezi nimi a cestovní kanceláří), je třeba vadné splnění těchto služeb přičítat cestovní kanceláři“. S tímto posouzením, proti kterému samozřejmě není odvolání, Nejvyšší soud vrátil případ k projednání soudu 1. stupně.
Přeloženo do češtiny tedy cestovní kancelář odpovídá za všechny škody, které vzniknou jejím klientům v souvislosti se službami poskytovanými během zájezdu, ledaže by si ty škody zavinili klienti sami nebo někdo zcela cizí anebo že by šlo o vyšší moc. Škody tak velkých rozsahů se naštěstí nevyskytují často, ale zato mohou mít fatální následky, nehledě na to, že i ty menší události se asi dost prodraží, zvláště když teď lidé zjistili, že se nemusí hojit na jednotlivém poskytovateli, často ještě zahraničním, že uspějí ve sporu s českou cestovní kanceláří. O tom, že na tu si dupnout dovedou, asi není pochyb. Co s tím? Utěšovat se, že mně se to nestane, já mám spolehlivé dodavatele, může zavánět hazardérstvím. I sebespolehlivější firma se někdy utne – řidiče potká srdeční příhoda, spadne lanovka. Šikovný advokát obvykle vypátrá, že prohlídky, údržba atp. měly být přece jen provedeny důkladněji, že nebylo dodrženo to či ono – a ruku na srdce, ono se také často opravdu to či ono tak nějak odbývá.
Poměrně menší riziko podstupují cestovní kanceláře, kterým dodávají služby výhradně silné a „staré dobré“ evropské firmy, protože ty dobré dbají na zminimalizování rizik a jsou-li k tomu ještě dost silné a dostatečně vysoko pojištěné, tak nějaké nešťastné zaváhání dokážou vykompenzovat. V takovém případě cestovní kancelář riskuje jen to, že bude muset klientovi plnit dřív, než vymůže peníze od dodavatele. Což může být také pěkná patálie, ale zpravidla se na ni neumírá.
Touroperátoři vypisující zájezdy do zemí s menší tradicí a etikou jsou na tom několikanásobně hůře: riziko malérů je tam podstatně vyšší a pravděpodobnost, že případnou škodu uhradí viník, klesá až k případné nule. Pravda, něco pokryje cestovní pojištění klienta, pokud je vůbec uzavřeno a pokud na rozsah škody stačí. Jenže jednak pojistná částka bývá omezená, jednak je cestovní pojištění určeno pro jiný druh škod, a nekryje proto celou řadů nároků, které by při zaviněném poškození vznikly. Jako třeba ušlý zisk, snížené společenské uplatnění, výživu rodiny atd. Za tím účelem vzniklo jiné pojištění, a sice pojištění odpovědnosti cestovní kanceláře. Zabydlelo se nejdříve v tradičních zemích EU, ale poslední léta si našlo cestu i k nám. ACK ČR o něm měla pro své členy seminář na Klubovém dnu již před více než rokem a pro všechny zájemce pořádala seminář na loňském veletrhu MADI. Mnozí pracovníci cestovních kanceláří se trochu zděsili, jiní začali počítat – a dnes již mají pojištění plně uzavřeno. Jistota je jistota – a pojistné není tak vysoké, aby ho cena zájezdu, zvláště u těch vícedenních, nevstřebala. U jiných sešlo s očí, sešlo z mysli – ale případ Nažidel znovu rozsvítil červenou kontrolku. A tak máme v ACK další Klubový den za účasti pojistitelů, aby odpověděli na dotazy, za co přesně cestovní kancelář odpovídá. Služby zařazené do zájezdu jsou celkem očividné – ale co zprostředkování doplňkových služeb, všechny ty ski pasy, fakultativní výlety pořádané zahraničními cestovními kancelářemi a podobně. Co spadá a co nespadá pod vyšší moc. Co pojištění kryje, do jaké výše – a co ne, i když by za to cestovní kancelář mohla být hnána k odpovědnosti. V době uzávěrky tohoto čísla známe otázky. Až budete tyhle řádky číst, budou členové ACK vědět i odpovědi.
Mimochodem, cestovní agentury by si neměly spokojeně oddechnout, že tohle se jich přece netýká. Pokud nejsou výlučně provizními prodejci a organizují nějaké služby svým jménem (incoming, jednotlivé služby cestovního ruchu), tak jsou na tom zhruba stejně – jen to dohadování advokátů a soudů by možná trvalo trochu déle, než by se vytvořil precedens ą la Nažidla. O tom, že ve sporu (chudáka) klienta se (zlým) podnikatelem bývá tendence fandit spotřebitelům a že v celé Evropské unii je spotřebitelská lobby jednou z nejsilnějších (a u nás ji za evropské peníze dohání plným tempem), štěbetají vrabci na střeše.