Další z regionálních prezentací pořádaných agenturou CzechTourism představila zájemcům krásy Mělnicka a Kokořínska. Kromě zaručených „taháků“ se mohli zástupci cestovních kanceláří a médií seznámit i s několika méně známými místy, která by mohla velmi dobře okořenit nabídku výletů pro turisty pobývající v Praze. Koneckonců metropole je odsud doslova na dohled.
Regionální prezentace CzechTourism nastartovala prohlídkou zámku v Nelahozevsi, kde podnikavý duch vane už i z prostého výčtu všech aktivit: šerm, hudba, tance, řemesla, rytířské turnaje – možné je prostě všechno, pochopitelně i ochutnávka z lobkovických vinných sklepů a to, že si na incentivy můžete pronajmout kdekterý krásný sál (o svatbě nemluvě).
Smutno bylo ze sdělení, že blízký Dvořákův rodný dům cizincům raději neukazovat, protože by moc potřeboval dát do kupy, leč peníze nejsou na obzoru. Takže zbývá jen pohled zvenčí a kostelík, kde Antonín Dvořák hrával na varhany. Cestou nelze přehlédnout technickou památku: jez a elektrárnu v Miřejovicích.
Další zastávkou byl již Mělník, kde jsme si na vyhlídce připomněli, že z ní je vidět spíš soutok Labe s plavebním kanálem – zahlédnout Vltavu skrytou pod skalou dá práci na rozdíl od známé vinice přímo pod vámi. Kostel sv. Petra a Pavla, kterému momentálně zvelebují věž, je dostatečně známý i s unikátní kostnicí. Méně známé je regionální muzeum, které hostí dvě místně i tematicky oddělené specializace: historii výroby kočárků a vinařství v zachovaných gotických sklepeních, kde samozřejmě zařídí i ochutnávku odrůdových a přívlastkových českých vín nejen z Mělníka, a co vám chutnalo, si můžete i zakoupit za příznivé ceny. Nadto je na nádvoří muzea útulná kavárnička a posedět (případně uspořádat raut či koncert aj. společenskou událost) lze i venku na historických hradbách za muzeem. Raději až po prohlídce historického centra se můžete zmínit, že jste vlastně stáli na časované mině, protože celý starý Mělník je poddolován sklepeními, z nichž větší část už dávno není udržována a již nejedna klenba se bez předchozího upozornění propadla. Před pár lety to byla dokonce část restaurace s výčepem, naštěstí někdy k ránu, kdy tam už nikdo nebyl. Takže návštěva Mělníka může patřit i k adrenalinovým sportům.
Po prohlídce hotelu Venezia, který se různorodostí pokojů hodí spíš pro obchodní klientelu než pro turistické skupiny, jsme zavítali do nedaleké Lhoty podívat se na jeden z místních skalních bytů jako příklad, jak se řešila bytová krize v minulých stoletích. Ten ukázkový, který vlastní muzeum, má v péči oddíl mládeže a rozhodně stojí za krátkou zastávku. Koneckonců, v mnohem teplejších krajinách dělají z takových bytů významnou turistickou atrakci, tak proč bychom je měli u nás opomíjet. Projeli jsme malebným Kokořínským údolím, které zve k pěší procházce (i k investicím do některých zdevastovaných, dříve vyhlášených objektů) až ke hradu Kokořín, který je, jak známo, jedním z nejfotogeničtějších hradů u nás. Prohlídka včetně vyhlídky z věže stojí za to, jen počítejte s tím, že hradní prevet je opravdu jen jeden (nepočítáme-li ten středověký, ostatně i ten novodobý už silně připomíná minulé století) a zastávku se skupinou plánujte včas jinde.
Zámek Mělník (Foto: Petr Manuel Ulrych) |
Nedaleko odtud, na křižovatce do Ráje, je sympatická rodinná farma Laka, kde se můžete ubytovat i s koněm nebo využít nabídky na projížďky na zde chovaných huculech, přičemž atraktivních tras je nepřeberně. Objekt je jak vystřižený z lákavých zahraničních katalogů, majitelé sympatičtí a ceny mírné. Kdo se chce rozhlédnout po kraji a zdolá 127 točitých schodů, ať zavítá na rozhlednu na blízké Vrátenské hoře. V okolí rozhodně nesmíte vynechat vesničku Nosálov, kde najdete v unikátním souboru lidové architektury hospůdku U nás se stylovým interiérem a zaručeně českou kuchyní. Trochu jsme se zpozdili, a tak nás předběhla americká skupina, kvůli níž jsme mohli dovnitř jenom nakouknout (vypadalo to tam lákavě) anebo si dát pivo ve formance na dvoře. Což svědčí o popularitě a vytíženosti – skupiny je radno objednat včas.
Na závěr regionální prezentace se představila vesnička Kadlín se svým projektem 7 kadlínských zastavení, který je natolik dojemný, že si zaslouží podrobnější popis. Vždyť to může být i inspirace k tomu, jak z prakticky ničeho uvařit docela zajímavou krmi. Kadlín (nejde o překlep, ta vesnička se tak opravdu jmenuje, a sice kvůli nedbalé výslovnosti nikoliv po nějakém Karlovi, ale po místních tkalcích – /T/kadlín) je malá obec v rovině s vlnícími se obilnými lány, které dříve byly jejím bohatstvím, ale za dnešních poměrů bohužel neuživí ani polovinu obyvatel, přestože jich ubývá. A tak si místní starosta pan Zdeněk Šesták řekl, že když se všude hovoří o turistice jako nosném „průmyslu“, na jehož rozvoj se vypisují granty, proč to nezkusit také, a to s tím, co taková vesnice může nabídnout. Historie Kadlína sahá do dávnověku, z kterého se arci zachovalo pramálo, ze středověku zase pochází nejen kostel sv. Jakuba většího, ale i staletá lípa. Jenže to mají u nás kde všude, s tím dneska díru do turistického světa sotva naděláš. A tak zřídili naučnou stezku od kovárny přes sbírku starší zemědělské techniky atp., vedoucí dále mezi poli s popisem kytiček k nově postavené rozhledně, která má výšku běžných triangulačních bodů a je z ní vidět nejen docela daleko do okolí, ale hlavně na ta vlnící se pole, což je pohled celkem neobvyklý. Na její stavbě se účastnil kdekdo, v podezdívce jsou kameny donátorů z širokého okolí. V době naší návštěvy bylo otevřeno permanentně, vstupné dobrovolné do přidrátované kasičky, bez hlídačů – kéž by zde tu víru v lidskou slušnost mohli prezentovat dlouho!
Unikátní muzeum – nebo soubor menších muzeí je přímo ve vsi, kterou prezentuje tak, jak to bývalo. Starší generace si tam nostalgicky vzpomene na své dětství. Je tu muzeum kovářství, sbírka kdejakých zastaralých zemědělských strojů, muzeum, kde si můžete osahat a přivonět ke všem druhům obilovin, připomenout, jak vypadalo povříslo, a prohlédnout sbírku desítek druhů nejrůznějších motyček. Prostě něco samo o sobě úplně obyčejného, co někde zahálelo po stodolách a půdách, ale co je dnes pro ty mladší naprosté novum a co voní po starých dobrých časech, kdy řemeslo a rolnictví nejen mělo zlaté dno, ale připomene také ty, kdo je dělali s fortelem a láskou. Pan starosta patří bezpochyby do stejného soudku, a tak s nemenším fortelem a zápalem vymýšlí, jak tohle všechno zatraktivnit, správně podat a prodat. Takže k těm motyčkám patří i nějaké to pokusné pole, kde si zájemce bude moci okopávání vyzkoušet v praxi – a třeba i soutěžit s kolegy, podzimní pečení brambor v to samozřejmě počítaje. Tenhle program samozřejmě není ani pro konvenční rekreační pobyty ani pro turisty typu „jestliže je úterý, musíme být v Belgii“. Ale je to výborný tip pro školní zájezdy, a to nejen z Čech, a určitě i pro nějakou tu zelenou či zážitkovou turistiku. Zkusit si dneska žně, kde se seká kosou, vážou snopy, stavějí panáci a mlátí cepem – to je vlastně už skoro středoevropská rarita – a vymýšlejí se pořád další.
„Ty, kdo nejsi kůže líná, opět spěchej do Kadlína“ je hezké místní motto – a já bych kadlínským nadšencům moc přála, aby si k nim učitelé či vedoucí mládeže cestu brzy našli. Dětem se to určitě bude líbit a třeba se tam o životě naučí víc než ve virtuální realitě těch svých věčných počítačů. A protože učitelé asi COT business moc nečtou, tak tu mají příslušně zaměřené cestovní kanceláře příležitost, jak školy zaujmout něčím naprosto novým, neotřelým. Ale pospěšte si, než tam na to přijdou nebo než vás Kadlínští předběhnou a osloví je sami. Zdá se, že by na to mohli být dost podnikaví. Pokud nechcete bližší informace hledat sami, rádi vám poradíme na sekretariátu ACK ČR (www.ackcr.cz ).
Ing. Eva Mráčková,
vedoucí sekretariátu ACK ČR