Kraj s nejvyšším počtem návštěvníků mezi „nejhoršími" v pěti ze sedmi oblastí?

Statistická data a výsledky anket a průzkumů dávají zasvěceným adresátům do rukou argumenty k řízení, investování a k dalším aktivitám. To je ostatně důvod, proč tak často voláme po lepší zpětné vazbě z turistických cílů. Čísla mohou být však ošidná, zejména pokud jsou použita bez znalosti konkrétní situace a jsou interpretována „co možná jednoduše".

Přesvědčila jsem se o tom nad lednovým číslem COT business, které přineslo interpretaci nedávno zveřejněných výsledků cyklického průzkumu společnosti Ipsos Tambor, týkajících se loňské letní sezony cestovního ruchu v regionech. Jižní Morava, kterou loni navštívilo 1,06 milionu turistů – nejvíce po Praze – se v tabulce sedmi hodnocených oblastí cestovního ruchu ocitla pětkrát mezi „nejhoršími regiony". Je to hodnocení, které přinejmenším vyvolává řadu otazníků v kraji, kde je – podle téhož průzkumu – 53 dotázaných ze 100 velmi spokojeno, 45 spíš spokojeno, 39 jej navštívilo vícekrát opakovaně, o další jeho návštěvě uvažuje 76 ze sta.

Nezbylo mi, než podrobněji prozkoumat jednotlivé oblasti, v nichž se region zařadil mezi „nejhorší" a podívat se, jak jsou získaná data interpretována. Tím spíše, že i v samotném průzkumu zveřejněném agenturou CzechTourism najdeme formulace typu „nejhorší hodnocení dostaly Hustopeče" či jiné město, obec, místo. Přitom při kritickém zvážení takto interpretovaných dat musíme nutně dojít k velkým pochybnostem o jejich přímém vztahu dat k místu, kde byla získána. Zvláště když například nákupní možnosti (prodejní síť) v Čížově – osadě na rakouské hranici s jediným obchodem ve tři kilometry vzdáleném Horním Břečkově – jsou hodnoceny číslem 76, zatímco na vcelku rušné pohraniční město Valtice s množstvím obchodů připadlo v hodnocení číslo 4, za které musí před Čížovem rudnout studem. Obec Křtiny s poutním kostelem je na tom s číslem 92 o dva stupínky lépe než Brno!

Ještě lepší je to s hodnocením dopravní infrastruktury, tedy dostupnosti místa po silnici, včetně možností parkování. Tam Černého Petra dostaly údajně od turistů Hustopeče s číslem 10. Město sice leží přímo na sjezdu z dálnice D2, přesto však může jen závistivě pošilhávat po Vranovské přehradě. Kdo tam byl, ví, čemu se divím. Vranovsko, volající alespoň po základních opravách komunikací, má totiž podle průzkumu báječné hodnocení dopravní infrastruktury s číslem 86. Stejně by se dalo pochybovat o rozsahu a dostupnosti ubytovacích kapacit, kde Jihomoravský kraj rovněž skončil mezi nejhoršími. Pohlédneme-li přitom na detail, je na tom Brno s desítkami hotelů, hostelů, penzionů a privátů zhruba (číslo 60) hůř než již zmíněný Čížov, kde se jediný penzion s 12 lůžky postaral o hodnocení číslem 66.

Tak bych mohla pokračovat v citování dalších čísel i v rozpacích nad jejich interpretací. Má například odpověď „nemohu posoudit" stejnou platnost jako záporné nebo převážně záporné hodnocení? Nebo jde jen o skutečnost, že dotazovaný prostě danou službu nevyužil, nevyužívá, nezajímá se o ni? Takové otázky si nutně kladou i kolegové v mnoha dalších regionech. Bez ohledu na to, zda byli v průzkumu častěji mezi „nejlepšími" nebo „nejhoršími", stejně to v únoru schytali v komentářích odborníků k statistickým údajům ČSÚ o cestovním ruchu v loňském roce. Z jedné vody načisto je spláchl třeba Tomio Okamura, viceprezident Asociace českých cestovních kanceláří a agentur, který regiony označil za „brzdu celkového rozvoje cestovního ruchu" v naší zemi a přidal jim, alespoň podle ČTK, nálepku „nevyspělé". Regiony České republiky prý „nejsou schopné nabídnout skutečně atraktivní vysoký standard služeb a společensko-kulturního vyžití". Proto do nich turisté údajně nejezdí a nůžky mezi Prahou a regiony se rozevírají.

Věru jednoduchá odpověď na mnoho nevyřčených otázek. Je to však opravdu jenom vina nevyspělých regionů, nebo se na daném stavu podílejí svým přístupem také cestovní kanceláře? Tuto otázku si oprávněně kladou na mnoha místech republiky, zvláště když se dočítají, že to, co je v Praze nebo Českém Krumlově, prostě „nikde jinde není". Všechna čest nejbohatším rodům království českého, které v Praze nashromáždily poklady země a v jejichž činnosti pak pokračoval i československý stát. Všechna čest lidem, kteří dokázali vytvořit kolem majestátního sídla Rožmberků skutečně fungující a lákavý turistický produkt Český Krumlov. Jenže jiné regiony mají také své unikáty. Jsou však trochu z ruky…

Třeba brněnský augustiniánský klášter, ve kterém působil otec učení o genetice Gregor Johann Mendel – postava vzbuzující zájem vědeckého světa. Do zdejšího Mendelova muzea se ovšem dostanou jen ti, kdo do České republiky nejedou s cestovními kancelářemi, jejichž pracovníci se telefonicky informují, zda lze kolem muzea autobusem projet tak, aby bylo možno fotografovat z oken a přitom se nezdržet. Nebo těch, kteří vyženou své klienty z autobusu na pár okamžiků k fotografování před Mendelovu sochu s hlasitým voláním „rychle, rychle, máme na to jen 20 minut, dalších 30 máme na vilu Tugendhat, abychom stihli oběd v Praze…" Takové cestovky zahraniční turisty na cestě z Vídně do Prahy spolehlivě ochrání nejen před neatraktivní nabídkou nerozvinutých regionů, ale také před obědem v místních hotelech nebo restauracích.

Proč to všechno v reakci na zveřejněná statistická data a na jejich sporné interpretace připomínám? Abychom nad nimi kriticky přemýšleli. A abychom také nezapomínali, že k místu mezi turisticky vyspělými regiony Evropy Českou republiku dovede jen skutečná spolupráce všech, kdo mají konat. Jinak se budou nůžky dále rozevírat…

Mgr. Zuzana Vojtová, ředitelka CCRJM
a předsedkyně Asociace organizací cestovního ruchu