Staroměstské náměstí nikdy neuvidíte vcelku – leda z letadla |
„Je to ten nejzajímavější lokál, lokál, kde lidé pískají nebo se perou, hlučí, koketují, odpočívají, básní nebo filozofují, chodí na stranu a užívají života a dělají vtipy nebo politiku, a shlukují se ve dvojice, nebo trojice, v rodiny, v zástupy nebo revoluce. Je to jakoby veliká hospoda nebo veřejný sad, náves, shromaždiště, hřiště a divadlo, rozšířený domov a zápraží.“ To napsal o veřejných prostranstvích, a tedy i náměstích ve svých Anglických listech Karel Čapek. Náměstí mohou být ledasjaká, čtvercová, nudloidní, nepravidelná či docela kulatá, ale jediným jejich stálým fenoménem je člověk. Bez lidí není náměstí náměstím.
Náměstí jako středobody
Ačkoli by se to nezdálo, je náměstí velice komplikovaný městský prostor. Jeho složitost je dána tím, že je utvářeno jednak formou a jednak sociálními vztahy. Náměstí jen jako prostor vymezený okolními budovami existuje leda tak na archeologických nalezištích nebo v mrtvých, opuštěných městech. Na funkčních náměstích se vždy odehrává společenský život, lidé se tu scházejí, debatují, pozorují ostatní, odpočívají, obchodují, demonstrují a tak dále.
Náměstí je především centrem svého okolí. Člověk sám sebe chápe jako střed prostoru, do kterého je zasazen, a proto zcela přirozeně vyhledává jiné středy ve svém okolí. Střed je ztělesněním něčeho známého a přátelského a je vnímán jako opak vnějšího, někdy neurčitého a nepříjemného světa. O opodstatněnosti, ba nutnosti středů v městském prostředí nepochybují ani dva vlivní teoretici, Kevin Lynch a Christopher Alexandr. První z nich je definuje jako „body, strategická místa ve městě, do kterých pozorovatel může vstoupit a která jsou intenzivními ohnisky, ke kterým směřuje“. Druhý je dokonce toho názoru, že každý celek, má-li být celkem, musí být pořádán středem. Z tohoto úhlu pohledu je naprostým unikátem náměstí v Novém Městě nad Metují: jeho pernštejnská přestavba zplodila střed bez okolí, protože na skalní ostroh vysoko nad řekou se prostě více než náměstí a hrad nevešlo.
Jejich funkce
Dá se předpokládat, že prapředchůdcem náměstí bylo prostranství mezi prvními primitivními obydlími, které sloužilo zpočátku jako kultovní místo, jakési božiště, na kterém se vzývalo, obětovalo a vůbec žilo duchovním životem. Ostatně, pro příklady nemusíme chodit daleko – i dnes je na náměstí obvyklou budovou kostel, o nejrůznějších trojičních, mariánských a morových sloupech nemluvě. Dost možná, že tyto první společné prostory sloužily také k rozdělení úlovku a později ke směnnému obchodu.
Během historie se dopravní a společenská funkce náměstí postupně měnila: z původní příjezdové cesty se stávalo tržiště, které se později dopravně propojovalo s předměstími. Náměstí se stávalo obchodním i dopravním centrem a bydlištěm městské smetánky. V dnešní době je patrná tendence funkci náměstí jako dopravního uzlu potlačit. Autobusová nádraží se přesouvají do jiných částí města a historickým náměstím se přisuzuje spíše funkce rekreační, reprezentativní a estetická. Stávají se z nich odpočinkové zóny s kašnami, zatravněnými plochami, s vydlážděnými úseky, po nichž se dobře chodí, s lavičkami a odpočívadly. Pořádají se na nich kulturní události, koncerty a po dlouhé době se na ně vrátily například i výroční trhy.
Jejich tvary a uspořádání
Dochovaná historická náměstí našich měst vznikala vesměs až v období středověku, tedy v době, kdy už se nestavěl střed města živelně, ale podléhal jakémusi „centrálnímu plánování“. Většinou k tomu došlo tak, že náměstí (zhusta i s celým městem) vyhořelo a majitel panství se rozhodl jej obnovit. V první řadě si zpravidla řekl, že už nikdy nebude stavět ze dřeva – proto je drtivá většina oněch krásných domů s podloubími na našich náměstích zděná. A hned potom si dobře rozmyslel, jak to veřejné prostranství bude vypadat, aby dobře plnilo svoji funkci. Že to plánování bylo leckdy opravdu tuhé, dokládá například fakt, že Pernštejnové při přestavbě novoměstského náměstí nechali postavit jednotnou renesanční fasádu celé severní fronty náměstí, za kterou si pak měšťané stavěli podle své libosti. Fasáda působila i jako protihluková stěna, přes kterou nepronikal stavební ruch na veřejné prostranství. Měšťané ji Pernštejnům spláceli dalších patnáct let.
Pokud se týká uspořádání náměstí, rozlišuje německo-americký architekt Paul Zucker pět základních typů. První typ je uzavřený, v tomto případě je vlastní prostor náměstí soběstačný. Pokud jde ale o míru uzavřenosti, záleží velmi na tom, jak jsou pojaty rohy náměstí. Obecně platí, že čím více jsou rohy náměstí zastavěné, tím uzavřenější pocit prostranství vyvolává a naopak. Dalším faktorem pocitu uzavřenosti je pojetí fasády – uzavřeněji působí fasáda o stejné výšce, pokud možno co nejméně členěná a spíše lineární než plastická.
Druhým typem je náměstí s dominantou, jehož prostor je orientován k hlavní budově. Takové najdeme například v Telči. Dominantní náměstí je charakterizováno jednou nebo více stavbami, ke kterým je prostor orientován, přičemž ostatní budovy hrají podružnou roli. Dominantní náměstí může být podélné nebo hloubkové, to poznáme podle toho, když se k dominantní budově postavíme čelem. Mnohá náměstí mají dominanty dvě – například již zmíněnému náměstí v Novém Městě nad Metují dominuje diagonálně kostel a zámek. Tento typ prostranství vznikal především ve středověku, a to jako katedrální, případně kostelní náměstí, nebo jako nástupní prostor šlechtického paláce.
Několik prostorových jednotek propojených v jeden celek tvoří tzv. propojené náměstí. Za propojené náměstí by se dal považovat například komplex pražského Staroměstského náměstí, Malého náměstí a náměstí Franze Kafky nebo náměstí Malostranské. Propojené náměstí se vizuálně nedá pojmout jako celek, ale protože se skládá z několika částí, musí se vnímat postupně – chůzí, jízdou povozem nebo na kole. Každá z jeho částí je článkem určitého řetězu, ve kterém platí, že jeden jeho článek je vždy méně než celek.
Další typ představuje nukleární náměstí, jehož prostor je utvářen podle centrálního bodu – namátkou uveďme třeba náměstí v Náchodě, kterému vévodí kostel sv. Vavřince. O nukleárním typu náměstí se dá mluvit jedině tehdy, když uprostřed náměstí stojí dostatečně silná vertikála, schopná vytvářet kolem sebe centrální prostor, a to i za takových podmínek, že náměstí netvoří pevné řady budov.
A konečně pátým typem je náměstí amorfní, jehož prostor není pevně vymezen.
Nejčastějším půdorysem historických náměstí je obdélník, méně častým dokonalý čtverec. Jedno z mála čtvercových náměstí mají například v Českých Budějovicích. Jeho hrany měří 133 metrů. Osobně nevím o žádném historickém náměstí v České republice, které by bylo kulaté. Zato protáhlých náměstí se u nás najde dost, například v Třeboni, v Litomyšli nebo v Telči.
Litomyšlské náměstí je tak protáhlé, že připomíná spíše širokou ulici. Svůj původ nezapře – vzniklo totiž opravdu podél původní obchodní cesty a tržiště. Obchodní cesta byla později přesunuta blíže k řece.
Protáhlé náměstí v Telči |
Domy na náměstí…
V první řadě je třeba brát v potaz fakt, že parcely na náměstích byly i ve středověku drahé, protože prostor byl omezený. Domy se mohly rozrůstat prakticky jen ve dvou směrech – nahoru a dozadu. Ale i růst směrem vzhůru byl omezen – nejčastěji regulemi majitele panství nebo městské rady a směrem dozadu to také nebyla žádná výhra, protože tam překážela většinou už další zástavba. Z těchto důvodů představují středověké domy na náměstích skutečný příklad kompaktnosti a využití každého vhodného prostoru. Jak už bylo řečeno, po předchozích neblahých zkušenostech s ničivými požáry, stavělo se už v 16. století převážně z kamene.
U náměstí s podloubím byly vstupní prostory zpravidla sklenuty valenou klenbou. V přízemí se nacházela velká místnost, mázhaus, která většinou sloužila k provozování nejrůznějších řemesel a k prodeji produktů. Z tohoto přízemí vedla chodba do zadního traktu budovy, na dvorek nebo k hospodářskému zázemí a dvoje schody – jedny do sklepa a druhé do patra. Někde se vyskytoval i mázhaus horní. V patře byl také byt měšťana a kuchyň a vedly odtud schody na půdu.
Velký vliv na vývoj domů mělo ustanovení tzv. mílového práva z roku 1464, které zaručovalo monopol městské řemeslné výroby do okruhu jedné míle od hradeb. Tomuto ustanovení podléhalo i vaření a prodej piva a várečné právo získávaly zpravidla ty domy na náměstích, které v onom roce už stály – tak tomu bylo třeba v případě Telče. Díky tomu v zadních traktech dolních síní začaly vznikat prostory pro výrobu piva.
… a co v nich bylo
Nejvěrnější budovou a zároveň institucí, která si po staletí zuby nehty držela svoji pozici na náměstí, byla radnice. Radnice vznikaly většinou tak, že městská rada zakoupila některý z měšťanských domů a stavebně jej upravila ke svým účelům. Tento dům téměř ve všech případech shořel, i rozhodla se městská rada postavit si svůj vlastní. I ten zpravidla podlehl ohni, zejména když se ukázalo, že je například příliš studený nebo že nejde s dobou. Radnice se tak velmi často stěhovaly, některé až osmkrát (dodnes je u nás mnoho měst, která mají Starou a Novou radnici). Výsledkem vývoje jsou slovutné budovy rozmáchlé konstrukce, často velmi pěkně zdobené, opatřené zpravidla věží s hodinami. Než i z těch se v poslední době radní stěhují jinam – a zhusta už mimo náměstí. Ženou je k tomu stísněné poměry, narůstající agenda a nemožnost stavebně zasáhnout do památkově chráněných budov. Byvší radnice se tak stávají kulturními zařízeními, muzei, obřadními síněmi a podobně.
Není-li součástí náměstí kostel, bývá právě radnice nejvýraznější dominantou tohoto veřejného prostranství.
Vždycky někde poblíž radnice nebo případně ve sklepení pod ní se nacházela obecní šatlava, aby to od soudu k odsouzenému nebylo příliš daleko. V některých městech měli zvláštní tzv. Šatlavní dům. Tato instituce zmizela bez náhrady, a pokud se její historické prostory dochovaly, bývají využity jako muzea, expozice, informační střediska nebo jako restaurace a vinárny.
Další výraznou stavbou na náměstí bývá kostel, na nějž často navazuje fara. Umístění kostela na náměstí má strategický význam. V dobách dřevních sloužily často jeho masivní zdi jako poslední útočiště obyvatel před nájezdníky. V dobách pozdějších bývaly na kostelní věže umisťovány hodiny. Kostel byl odevšad pěkně vidět a sloužil tak jako obecní chronometr. A jak již bylo řečeno v úvodu, náměstí je centrum. Je vždycky lépe shromáždit se k modlitbě ve středobodu, než vylidnit tento prostor a stáhnout se někam do vedlejší ulice. Dnes se ukazuje i praktická stránka pozice kostela na náměstí – do venkovských měst se na nedělní mše sjíždějí věřící z okolních vesnic a na náměstí je kde zaparkovat.
Ne všude, ale v mnohých městech ano, stával na náměstí pivovar. (Dokládá to i hanácká veršovánka „Vede Jano vede krávo přes námesťó k pivováro…“). Totiž, po nějaké době přišli měšťané na to, že várečné právo jim sice dává právo každému vařit pivo, ale dá to práci, dělat to takhle v malém. Navíc pivo bylo jiné u Truněčků a jiné u Paďourů, kvalita pokulhávala, a tak se právovárečníci rozhodli tuto činnost zkolektivizovat. Založili měšťanské pivovary a výrobu piva nechali na někom, kdo tomu rozuměl. Drtivá většina městských pivovarů během času podlehla konkurenci a zanikla.
Další velmi obvyklou budovou na náměstích byl zájezdní hostinec. Sloužil jako osvěžovna a nocovna pro obchodníky, kteří přijeli do města se zbožím buď jako dodavatelé, nebo se účastnili trhů. Někde tady lze nalézt kořeny našeho pohostinského průmyslu. V zadních traktech těchto hostinců bývaly i prostory k ustájení koní, případně jiného dobytka. Mnohé hostince byly vyhlášené svými specialitami, zato ubytování bylo poněkud monotónní, většinou stačil nějaký ten věchet slámy nebo porce sena vyhozená ze stáje do patra.
Pak tu byly samozřejmě dílny řemeslníků a krámky obchodníků s nejrůznějším zbožím, od ševce po kováře, od výrobce syrečků až po hokynáře. Ale slušelo se, aby na náměstí bydleli důležití lidé. Notář, poštmistr, lékárník, členové městské rady. Co je zajímavé, je fakt, že na málokterém historickém náměstí najdete školu. Původně tam zpravidla byly, ale jak už jsem řekl, ceny pozemků na náměstích byly vysoké, školy potřebovaly poměrně velký plošný prostor a přitom nebyly ekonomicky činné. Dnes bychom řekli, že je vytlačila „neviditelná ruka trhu“ někam mimo centrum, na místo, které se pak pojmenovalo jako Školní náměstí, Školská ulice nebo Komenského třída. Přesto byl pan řídící i nadále muž velmi vážený a patříval do místní honorace.
Součástí náměstí bývaly i městské brány. Některé z nich doposud stojí, jiné musely ustoupit rozvoji dopravy nebo zanikly vlastním stářím či chabou údržbou. O městských branách se tu ale šířit nebudu, věnovali jsme se jim na stránkách COT Businessu v květnu tohoto roku.
Staroměstské náměstí nikdy neuvidíte vcelku – leda z letadlaProtáhlé náměstí v Telči Letecký pohled na centrum Litomyšle |
Co s náměstím?
Historická náměstí jakožto „pulsující srdce města“ v pojetí předminulého a minulého století dohrála svou úlohu. Přišlo se na to, že těžká doprava poškozuje statiku památkově chráněných i nechráněných budov a že autobusové nádraží na takovém místě není zrovna ideální. Dopravní uzly se přemisťovaly na vhodnější místa, na některá náměstí je povolen vjezd pouze dopravní obsluze a celkově převládá tendence přetvořit je na pěší zóny.
Centra obchodu se už dávno přesunula někam jinam – do místních obchodů v přilehlých ulicích nebo ještě spíše do nejrůznějších Albertů a Penny Marketů na okrajích měst.
Městští radní se snaží historická náměstí zrestaurovat, zklidnit, přiblížit je spíše lázeňské atmosféře a zatraktivnit pro tuzemské i zahraniční návštěvníky. Nezřídkakdy k těmto účelům využívají různé podpůrné fondy nebo zdroje získané z Evropské unie. Historické náměstí se stává čím dál tím více komoditou v průmyslu cestovního ruchu.
Změna funkce náměstí se mimo jiné projevuje i v tom, co dnes v původních krámcích historických domů najdete. Většinou je to turistické informační středisko, cestovní kancelář, prodejna suvenýrů, dvě či tři restaurace, vinárna, kavárna, trafika a muzeum. A znám jistou osobu, které se nádherné historické náměstí jednoho půvabného města scvrklo na jeden jediný objekt: cukrárnu, kde dělají fantastickou zmrzlinu.
Dean Valášek
Foto: CzechTourism a Dean Valášek