Neřízení cestovního ruchu není cesta

V České republice neexistuje zákon o cestovním ruchu. To je holý fakt. Aktuálně neexistuje kromě několika knih a metodik nic, podle čeho by v Česku fungovalo řízení cestovního ruchu. A tak si tu fungujeme, nebo spíš nefungujeme. Následující řádky jsou reakcí na článek doc. RNDr. Jiřího Vaníčka, CSc., s názvem Toulava – prototyp nové generace řízení cestovního ruchu (I.), který vyšel v minulém vydání COT – Celý o turismu.

V Jihočeském kraji jsme si vymysleli systém, který definoval alespoň základní rámce činnosti a funkcí destinačního managementu a shrnutý do Manuálu turistické oblasti jsme jej uvedli v život v roce 2015. Je to systém, který vznikl odspodu a funguje na základě motivačních nástrojů. Jsem rád, že se podařilo vytvořit Kategorizaci destinačních managementů na národní úrovni, která od minulého roku přinesla první certifikované subjekty. Hned na prvním jednání 28. 6. 2018 bylo certifikováno 6 krajských a 2 oblastní organizace destinačního managementu (DMO) – včetně Toulavy.

Bohužel ačkoliv se daří dílčími kroky posouvat systém, a prakticky se podařilo otevřít otázku rajonizace cestovního ruchu, stále někteří mají v hlavě rajonizaci z 90. let minulého století. Hlavním benefitem nového nastavení je to, že se na rozdíl od dříve používaných turistických regionů a turistických oblastí zavádí čtyřstupňový model organizací destinačního managementu. Z turistických regionů se tak stávají krajské DMO, z turistických oblastí oblastní DMO. Kromě nich na centrální úrovni funguje agentura CzechTourism jako národní DMO a na nejnižší úrovni (tam kde to dává smysl a po dohodě s oblastním DMO) lokální DMO. Bude jistě chvíli trvat, než se nový systém vžije a než se podaří ho dostat i na akademickou půdu tak, aby se tento systém mohl dále posunout. A přestanou se tak používat „staré mapy“ oblastí a regionů. Navíc jsou tyto mapy jen pro odbornou veřejnost – turistu nikdy zajímat hranice krajů, oblastí (a pro ty ze vzdálených trhů ani států) nebudou.

Úkolem krajské a národní úrovně DMO však není jen „spolufinancovat činnost oblastních DMO“, ale v souladu s Kategorizací destinačního managementu rozvíjet cestovní ruch a vykonávat samotný destinační management. A v tomto bodě výrazně narážíme na limity absence zákona o cestovním ruchu – neexistuje totiž dostatečně pevná právní forma, která by definovala, kdo má co konkrétně dělat a kdo má co financovat. Chybí tedy pevné nastavení rolí a dlouhodobého systematického financování řízení cestovního ruchu. Přesně to, díky čemu Rakousko o tolik odskakuje České republice. A dávání za příklad Slovensko není šťastné, proč se raději nedívat někam, kde to funguje? Měli bychom táhnout za jeden provaz a pokusit se po více než 20 letech konečně systém doopravdy dotáhnout.

Jsem rád, že se nám podařilo v Jihočeském kraji systémové změny odstartovat. Poukazování na to, že když se to podařilo na Toulavě, tak to funguje všude, je krátkozraké. Cestovní ruch jako odvětví hospodářství potřebuje systémově financovat a pokud ročně dokáže do veřejných rozpočtů vygenerovat 120 mld. Kč, pak musí jít alespoň 10 procent zpět na reinvestici do budoucího rozvoje. A nemusí jít jen o prostředky z veřejných rozpočtů – stále můžeme část prostředků, které pro veřejné rozpočty generují jen a pouze podnikatelé, nechat v území a financovat tím další rozvoj.

Pana doc. Vaníčka si velmi vážím, ale pokud chceme systém posunout dále a neustrnout, pak je nutné podívat se na fungující destinace mimo Českou republiku, a nezastavit se, pokud úřady tvrdí, že něco nejde. Toulava byla sice pilotní, nedovolil bych si však tvrdit, že je prototypem, protože každé území v České republice má jiný potenciál a jiné možnosti.

Ing. Jaromír Polášekředitel Jihočeské centrály cestovního ruchu
polasek@jccr.cz
www.jccr.cz, www.jiznicechy.cz