Letos tomu bude, tuším, jednačtyřicet let, kdy jsem poprvé vycestoval do zahraničí. Rodičům se tehdy poštěstilo získat všechna potřebná povolení, a mohli jsme vycestovat ke známým do Holandska. Byly mi tehdy asi tři roky, takže si z pobytu samozřejmě nepamatuji prakticky nic, až na pár výjevů z návštěv tamních zábavních parků. Dodnes mám v živé paměti třeba modely letadel pohybující se po ploše letiště v parku Madurodam, který láká na zmenšeniny významných nizozemských staveb. A stejně tak si naprosto jasně vybavuji některé atrakce z pohádkového parku Efteling. Kupříkladu červené střevíčky, které samy tančily. Nebo oslíka, který – zdvihaje oháňku – vydal ze svých útrob vždy jednu zlatou minci. Dodnes ji mám někde schovanou…
Nikdo mě nepřesvědčí, že takové zážitky z dětství není možné v paměti udržet – pro tříletého kluka to byl tehdy prostě zážitek, na který se nezapomíná. A jsem přesvědčen o tom, že i dnešní děti to mají se zábavními parky podobně. Proto si myslím, že význam těchto atrakcí by neměl být podceňován. Prázdniny obohacené o návštěvu zábavního či tematického parku mohou v dětské mysli zůstat po dlouhá léta a mohou formovat i budoucí vztah malého cestovatele k příslušné destinaci. Dost možná, že tyto mé „prazážitky“ stojí i za mým současným pozitivním vztahem k zemi sýrů, tulipánů, kanálů a cyklostezek.
V této souvislosti jsem byl notně překvapen, když jsem při zpracovávání jednoho z článků do ústřední tematické rubriky tohoto vydání zjistil, že kupříkladu světoznámé americké tematické parky už pár let necílí primárně na děti, resp. na rodiny s dětmi. V hledáčku marketérů tematických parků jsou prý naopak lidé středního i vyššího věku. Nepřekvapila mě naopak informace o tom, že cestovní kanceláře mají práci vysvětlit klientům, že tematický park není „matějská“ a že si tam dosyta užijí i jinak seriózní dospěláci. To koneckonců mohu potvrdit i ze své osobní zkušenosti v Universal Studios v Orlandu. I když – jsem já vlastně vůbec seriózní dospělák? Má žena o tom prý občas pochybuje.