Zimní rodinná dovolená je často spojena s lyžováním, snowboardováním či zkrátka s pobytem v lyžařském areálu. Díky mé profesní deformaci advokátky, specializující se vedle cestovního práva především na náhradu škody, mi ihned naskočí rizika náhrady škody spojená s lyžařskými radovánkami. Riziko zde existuje minimálně pro lyžaře a pro provozovatele lyžařských areálů, respektive pro provozovatele vleku. V dnešním článku se proto zaměřím na to, zda existují právně závazná pravidla, která je třeba při lyžování dodržovat, a jaké následky právo spojuje s jejich porušením. Upozorním také na speciální odpovědnost provozovatele lyžařského areálu, vleku apod.
Věřím, že v roce 2016 již žádnému lyžaři neunikla existence 10 pravidel Mezinárodní lyžařské federace (FIS) pro pohyb na lyžařských tratích.
Pravidla FIS pro pohyb na lyžařských tratích
- Lyžař se musí chovat tak, aby nikoho neohrozil nebo nepoškodil.
- Lyžař musí jet na dohled; musí svou rychlost a způsob jízdy přizpůsobit svým schopnostem a terénním, sněhovým a povětrnostním podmínkám, jakož i hustotě provozu.
- Lyžař přijíždějící zezadu musí svou jízdní stopu zvolit tak, aby neohrozil lyžaře jedoucího před ním.
- Předjíždět se smí seshora nebo zdola, zprava nebo zleva, ale vždy jen s odstupem, který předjížděnému lyžaři nechá dostatečný prostor pro jeho pohyb.
- Lyžař, který chce vjet na lyžařskou dráhu nebo se po zastávce znovu rozjet, se musí pohledem nahoru a dolů přesvědčit, že tak může učinit bez nebezpečí pro sebe nebo ostatní.
- Lyžař se musí vyvarovat toho, aby se bez nutnosti zastavoval na úzkých nebo nepřehledných místech; lyžař, který upadl, musí takové místo uvolnit tak rychle, jak je to možné.
- Lyžař, který stoupá nahoru nebo sestupuje, musí použít okraj prostoru.
- Lyžař musí dbát značení a signalizace.
- Při nehodě je každý lyžař povinen poskytnout pomoc.
- Lyžař, lhostejno, zda jako svědek nebo účastník, lhostejno, zda za nehodu odpovídá, nebo ne, musí v případě nehody uvést své osobní údaje.
Pravidla platí i pro snowboardisty. V praxi zdokumentované např. německými soudy je k nehodám způsobeným snowboardisty dokonce přihlíženo přísněji, jelikož snowboard je těžší než běžné lyže, je schopen vytvořit větší dynamiku nárazu a snowboardista si musí být vědom mrtvého úhlu při zpětné otáčce.
Pravidla FIS nejsou obecně závazným právním předpisem. Nenajdete je v žádném zákoně, nařízení nebo vyhlášce. Podle rozsudků soudů ČR – a obdobný názor na věc mají také soudy v jiných evropských státech – jsou ale tato pravidla pro uživatele lyžařských tratí závazná. Cílem pravidel FIS je zajistit bezpečnost uživatelů sjezdovky. Pravidla FIS tedy slouží k předcházení vzniku škod. Jejich porušení proto představuje porušení právní povinnosti vyjádřené v ustanovení § 2900 občanského zákoníku „počínat si při svém konání tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného“ (tzv. obecná prevenční povinnost).
Jelikož tématem tohoto čísla COT business jsou také zábavní parky, je na místě uvést, že o porušení prevenční povinnosti podle § 2900 občanského zákoníku může jít všude tam, kde jsou návštěvníkem porušena pravidla stanovená (sportovním) zařízením nebo (sportovním) klubem a přijatá právě k zajištění bezpečnosti návštěvníků.
Následkem porušení § 2900 občanského zákoníku je povinnost škůdce (lyžaře nebo také návštěvníka zábavního parku) nahradit poškozenému škodu.
Jelikož za lyžováním často vyrážíme za hranice, je vhodné připomenout, že pokud občan České republiky způsobí škodu v zahraničí, bude se uplatněný nárok na náhradu škody řídit právem státu, kde ke škodě došlo, a to včetně rozsahu náhrady. To platí, i kdyby žaloba proti občanovi České republiky byla cizincem podána v Česku.
Lyžařský areál je podle mého názoru „provozem“ ve smyslu § 2924 občanského zákoníku, obdobně jako například bobová dráha, lanový park, akvapark nebo lunapark. Podle uvedeného ustanovení je ten, kdo provozuje závod nebo „jiné zařízení sloužící k výdělečné činnosti“ povinen k náhradě škody vzniklé z provozu, ať již byla způsobena vlastní provozní činností, věcí při ní použitou, nebo vlivem činnosti na okolí. Provozovatel zařízení odpovídá za vzniklou škodu bez ohledu na zavinění. To je rozdíl například od výše zmíněné odpovědnosti lyžaře. Provozovatel by se měl v rámci nastavení provozu soustředit na to, aby v případě nehody mohl prokázat, že vynaložil veškerou péči, kterou lze po něm rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo. Jedině tak se může povinnosti k náhradě škody zprostit.
Lyžařský vlek je ještě specifičtější. Jedná se o dopravní technické zařízení podle zákona o drahách. Proto se na jeho provozovatele vztahuje odpovědnost způsobená provozem dopravního prostředku podle § 2927 občanského zákoníku. I tady se jedná o odpovědnost nezávislou na zavinění.
Přes veškerou snahu nelze riziko vzniku povinnosti k náhradě škody obzvláště v delším časovém horizontu zcela vyloučit. To platí obzvláště pro provozovatele. Řešením by mělo být pojištění odpovědnosti, za předpokladu, že je vhodně nastaveno.