Jedním z významných legislativních návrhů týkajících se oblasti cestovního ruchu, které jsou v letošním roce projednávány v Evropském parlamentu, je bezesporu návrh Nařízení o společných pravidlech poskytování služeb letecké přepravy v EU. Toto nařízení reguluje činnost leteckých společností a zároveň se i velmi významně dotýká činnosti cestovních kanceláří, cestovních agentur a prodejců letenek a řeší některé, v poslední době v ČR tolik diskutované, otázky, např. otázku jednotného leteckého tarifu zahrnujícího všechny taxy a poplatky.
Evropská komise přijala návrh nařízení v červenci 2006 s účelem konsolidovat a modernizovat jednotný trh letectví v EU. Návrh nařízení podléhá proceduře spolu-rozhodování (tzv. co-decision), tzn. že musí být přijat jak Evropským parlamentem, tak Radou Evropy. Z pohledu činnosti cestovních kanceláří a agentur se hlavními body návrhu jeví následující:
1. Licence leteckých přepravců (čl. 3-14):
Podmínky pro získání licence jsou již upraveny v Nařízení č. 2407/92. Návrh přichází s posílením dohledu příslušných orgánů na dodržování plnění kritérií licence leteckými společnostmi a s posílením pravomocí úřadů. Návrh zavádí větší kontrolu žadatelů o leteckou licenci a kontrolu činnosti přepravců v prvních letech působení (předložení obchodního plánu žadatele na následující 3 roky místo dosud aplikovaných 2 let, ověření dodržování podmínek licence po 2 letech od obdržení licence v případě podezření jejich nedodržování či na základě žádosti Evropské komise, po dobu prvních 2 let předkládání informací o finančním hospodaření společnosti příslušným úřadům každých 6 měsíců), návrh zavádí zvýšenou kontrolu nad finanční situací leteckých přepravců (právo úřadu vydávajícího licenci vyhodnotit finanční situaci přepravce, přezkoumat statut licence a informovat Evropskou komisi) a posiluje povinnost úřadu vydávajícího licenci pečlivě sledovat dodržování všech podmínek licence přepravcem (úřad má povinnost pozastavit či odebrat licenci v případě, kdy neshledává jistotu, že letecký přepravce bude schopen v následujících 12 měsících dostát svým závazkům). Kromě toho, tento návrh umožňuje Evropské komisi odebrat přepravci licenci, je-li to nezbytné, na základě vlastní iniciativy nebo na žádost členského státu.
2. Definice leteckého tarifu (čl. 2.19)
Návrh nařízení definuje letecký tarif jako cenu zaplacenou cestujícími leteckému přepravci nebo jeho prodejci (agentuře) za přepravu a služby s ní spojené, včetně provize prodejce a dalších souvisejících služeb, včetně všech aplikovaných tax, poplatků a daní. Návrh se tak snaží zamezit stávajícím praktikám leteckých společností, které do svých tarifů nezahrnují letištní taxy, poplatky, daně a palivové příplatky. Návrh nařízení však neobsahuje žádné ustanovení specifikující publikování tarifů. Stanovuje pouze, že „letečtí přepravci operující v EU zveřejňují všechny informace o leteckých tarifech a sazbách a jejich podmínkách“ (čl. 24). Tento článek se však nevztahuje na přepravce ze třetích zemí (čl. 21).
Vyloučení přepravců z třetích zemí však omezuje užitečnost navrhovaných ustanovení. Evropská komise poznamenává, že navrhované nařízení je doplněno Směrnicí o nekalých obchodních praktikách (ustanovení z ní vyplývající začnou v členských zemích platit od 12. 12. 2007), ze které vyplývá, že obchodní informace týkající se cen musí zahrnovat daně. Směrnice o nekalých obchodních praktikách považuje obchodní praktiku za klamavou, pokud praktika uvádí nebo je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl ohledně ceny, nebo způsobu výpočtu ceny, i když informace jsou věcně správné (čl. 6), a pokud opomíná uvádět při výzvě ke koupi cenu včetně daní (čl. 7). Tato směrnice se týká obchodních transakcí mezi obchodníkem a spotřebitelem bez ohledu na to, zda je obchodník usazen v EU či ve třetí zemi. Transakce mezi přepravcem z třetí země a spotřebitelem z EU však v souladu s Římskou mezinárodní konvencí podléhá legislativě země, kde je přepravce usazen. Z tohoto důvodu se tak povinnost zahrnovat do leteckých tarifů všechny taxy, daně a poplatky nevztahuje na přepravce ze třetích zemí.
3. Odměna prodejců (agentur)
Z definice leteckého tarifu jednoznačně vyplývá, že letecký tarif zahrnuje provizi prodejce letenek (agentury). Formulace však není jasná ohledně manipulačních poplatků, které účtují prodejci letenek cestujícím. Dle sdělení EK není tato otázka v nařízení řešena vzhledem ktomu, že nařízení je určeno leteckým společnostem.
4. Nediskriminační přístup k tarifům
(čl. 24.2)
Návrh nařízení ukládá, že „letečtí přepravci stanovují letecké tarify bez jakékoli diskriminace založené na národnosti nebo místě trvalého pobytu cestujícího nebo místě usazení prodejce letenek (agentury) v EU“. Toto ustanovení však nebrání přepravcům uveřejnit odlišné tarify, pokud jsou odlišnosti založeny na objektivních rozdílech mezi lety nebo trhy. Cílem nařízení, dle bodu 14 zdůvodnění nařízení, je, aby „cestující měli přístup ke stejným tarifům na stejných letech bez ohledu na místo jejich trvalého bydliště v EU nebo jejich národnosti a bez ohledu na místo usazení prodejce letenek v EU“. Navrhovaná formulace zajišťuje nediskriminaci ve stanovení tarifu, ale nijak neřeší přístup k tarifům (dostupnost). Použitá formulace tak nenaplňuje zcela svůj účel.
5. Platnost nařízení
Nařízení vstoupí v platnost okamžitě po přijetí a zveřejnění finálního znění v Úředním věstníku EU.
Návrh nařízení je momentálně projednáván Evropským parlamentem v rámci prvního čtení, kdy vzniká prostor pro pozměňovací návrhy. ECTAA se na přípravě návrhu nařízení podílí již od roku 2003. V návrhu nařízení shledává ECTAA jisté nedostatky, a proto přichází sřadou pozměňovacích návrhů týkajících se především ochrany cestujících vpřípadě úpadku leteckého přepravce a dostupnosti a transparentnosti leteckých tarifů:
1. Ochrana cestujících v případě úpadku leteckého přepravce nebo odebrání licence
Návrh nařízení postrádá jakýkoliv účinný systém, který by v případě úpadku letecké společnosti zajistil ochranu cestujících proti nenavrácení uhrazených finančních prostředků (viz případ Air Madrid z prosince 2006) nebo zanechání cestujících v cizině (dle studie Evropské komise byl v letech 2000-2005 zaznamenán úpadek padesáti leteckých přepravců). Kromě toho, návrh nařízení se vztahuje jen na přepravce z Evropské unie, nikoli i na přepravce z třetích zemí. Cestující, kteří zakupují pouze samostatnou letenku, nejsou, na rozdíl od cestujících, jejichž let je součástí zájezdu (ochrana je v tomto případě zajištěna ve smyslu Směrnice č. 314/90 – PTD), nikterak chráněni pro případ úpadku letecké společnosti. Zatímco však cestovní kanceláře musí splnit povinné finanční garance pro případ své insolvence, žádná podobná opatření na trhu leteckých společností neexistují. Toto vytváří neakceptovatelné narušení konkurenčního prostředí. ECTAA vyzývá k zavedení povinného mechanismu na ochranu cestujících proti důsledkům úpadku leteckých společností na náklady leteckých přepravců.
2. Transparentnost a dostupnost leteckých tarifů
A: Publikování tarifů „vše zahrnuto“
ECTAA vyzývá k ukončení praktiky leteckých společností, které uveřejňují ceny letenek bez tax, poplatků, daní a obzvláště příplatků, neboť tato praxe vede k nepřímému navyšování leteckých tarifů pod rouškou zvyšování tax a poplatků. ECTAA se domnívá, že povinnost přepravců publikovat letecké tarify „vše zahrnuto“ není v návrhu nařízení řešena způsobem zcela jasným. Doporučuje tudíž dodat specifické ustanovení zajišťující, aby „letecké tarify publikované v komunikačních a sdělovacích prostředcích a adresované přímo či nepřímo cestující veřejnosti obsahovaly všechny taxy, poplatky, daně a příplatky“.
B: Nediskriminační přístup k tarifům
Nařízení by nemělo řešit jen stanovení leteckých tarifů, ale také přístup k tarifům. Letecké společnosti mají ve skutečnosti možnost omezit přístup k některým tarifům na svých webových stránkách nebo v centrálních rezervačních systémech, které jsou používány prodejci letenek. ECTAA proto doporučuje, aby letecké společnosti umožnily přístup k leteckým tarifům bez diskriminace a aby nepraktikovaly ve vztahu kcestujícím a prodejcům letenek pravidla, která vpodstatě omezují přístup k leteckým tarifům.
C: Zavedení opatření k ochraně cestujících
Návrh nařízení ve stávající podobě by byl aplikován pouze na přepravce z EU a na přepravní služby uskutečněné uvnitř EU. Tento rozsah je příliš omezený z pohledu ochrany cestujících, neboť cestující by neměli stejné záruky na letech poskytovaných přepravci z EU a přepravci ztřetích zemí, nebo na letech uvnitř EU a na letech s odletem či příletem v EU. ECTAA proto doporučuje rozšířit rozsah působnosti tarifních ustanovení na 1) lety s odletem z letiště na území členského státu EU, 2) na lety kontrahované přepravcem z EU s odletem z letiště na území třetí země a příletem na letiště na území členského státu EU.
3. Sankce za nedodržení ustanovení
Návrh nařízení nestanovuje žádné sankce pro případ, že ustanovení nařízení nejsou dodržována. Jiné legislativní nástroje EU na ochranu cestujících, jako např. Nařízení č. 261/2004 týkající se práv cestujících v letecké přepravě nebo Nařízení č. 2111/2005 o identitě skutečného leteckého přepravce, obsahují ustanovení, které povinuje členský stát EU stanovit sankce za nedodržování ustanovení z nařízení vyplývajících. ECTAA proto doporučuje zakotvit do tarifních ustanovení povinnost členských zemí dohlížet na dodržování pravidel a povinnost stanovit sankce za jejich porušování.
Ing. Roman Škrabánek
viceprezident ECTAA