Tabu je kulturní norma, která má povahu přísného zákazu vztahujícího se k jakékoliv oblasti lidské činnosti nebo společenského zvyku, prohlášeného společností za posvátné, nedotknutelné, zakázané, nečisté, nebezpečné. Porušení tabu je obvykle považováno danou společností za nežádoucí až trestuhodné. Výraz tabu přišel do světových jazyků prostřednictvím anglických mořeplavců – objevitelů neznámých zemí, kteří s ním přišli do styku v Polynésii. U obyvatel polynéských ostrovů měl význam náboženský. Postupně se slovo a význam rozšířil do jiný kultur a do jiných sfér a postupně i do oblasti mezinárodního podnikání, zejména mezinárodního obchodu a mezinárodního cestovního ruchu.
Předmětem tabu může být zejména chování, objekt, slova i další činy. Přeneseně může být tabu jakýkoliv čin, který je zakázán veřejným orgánem nebo společenským tlakem. Tabu znamená i zákaz ochrany tabuizovaného předmětu, osoby, činu nebo činnosti. Pro existenci tabu není jednoznačné vysvětlení. Obecně lze konstatovat, že tabu, běžné v určité konkrétní společnosti, obvykle vychází z jejího společenského pořádku. Celosvětově jednotný tabuizovaný názor je na kanibalismus a na krvesmilstvo (incest). Naopak v některých sférách je postoj k tabu zcela protichůdný. V Evropě je tabu např. dotaz jedné osoby jiné osobě o výši jejích příjmů, naopak ve Spojených státech je takový dotaz zcela běžný. Porušení zákazu tabu vyvolává hluboké opovržení a je automaticky trestáno, původně nábožensky, později trestněprávně.
Rozdíl mezi tabu a právní normou
Jaký je vztah nebo rozdíl mezi něčím, co je považováno za tabu, a mezi právní úpravou podstaty tabu? Právní předpis (zákon, nařízení) je aktem státu nebo veřejného orgánu, je výsledkem zákonodárné činnosti shora a veřejnost nebo společnost k němu může mít různý postoj a může nebo nemusí se s ním ztotožnit. Právní úprava se mění podle okolností a je možno ji považovat nejspíše za střednědobé opatření. Naproti tomu tabu vzniká postupně a zdola jako důsledek dlouhodobého postoje určité společnosti a úzce souvisí s jejím historickým vývojem a tradicemi. Nejpodstatnějším rozdílem mezi tabu a právní úpravou je, že se s ním ztotožňuje celá společnost, která se sama brání jeho porušování, a toho, kdo tak činí, ona sama morálně postihuje.
Rozdíl mezi tabu a společenskýmprohřeškem
Přístup společnosti, v níž konkrétní tabu platí, k jeho porušení je jednoznačně negativní a neomluvitelný. V tom je základní odlišnost tabu od společenského prohřešku, společenské chyby, chybného kroku (faux pas) v jednání, nedorozumění, omylu, které mohou být omluvitelné. Budiž současně konstatováno, že v některých případech může být hranice mezi tabu a tím, „co se nedělá“, velmi jemná. Navíc postoje a názory na to, co je a co není tabu, se značně liší podle etnických, náboženských nebo jiných skupin a mění se v čase. Názory na tabu se liší i podle generací.
Významnou oblastí z hlediska tabu je jazyk, a to z několika hledisek. Jednak jsou v každém jazyce slova, jež jsou tabu. Mohou to být slova ve spojení s náboženstvím, např. v hebrejštině zákaz slova Bůh, nebo slova nevhodná z důvodů pověr či víry nebo slova, jež mohou být vnímána jako urážlivá pro jinou společenskou skupinu. Některá slova běžná v jednom jazyce mají jiný význam v jazyce druhém.
V mezinárodním podnikání je nutné brát zřetel na to, že i výběr jazyka pro komunikaci s jinými může mít tabuizovaný charakter. Po druhé světové válce byla němčina po mnoho let jazykem tabu v řadě dříve okupovaných zemích i jiných zemích (tehdejší Československo, Polsko nebo Izrael). Dnes může být tabu někde ruština, španělština nebo francouzština.
Přechod osoby z jedné společenské skupiny do jiné může vést k porušování zákazu tabuizovaných slov. Literárním příkladem je divadelní hra J. B. Shawa Pygmalion a její muzikálová verze My fair lady. Osoba přecházející do jiné společenské skupiny nebo do jiné kultury se musí seznámit s tím, která slova jsou nevhodná či naopak vhodná.
V určitých společnostech jsou tabu jakékoliv anekdoty, historky k některým tématům náboženským nebo společenským (ženy).
V praxi může vzniknout problém při hledání náhrady za tabuizovaný jazyk, za tabuizovaná slova nebo výrazy.
Případy tabu, jež se z různých sfér přímo nebo nepřímo dotýkají mezinárodních podnikatelských aktivit:
Jídlo: nábožensky založené zákazy požívání masa hovězího pro hinduisty, vepřového pro muslimy a židy, nábožensky motivované vegetariánství – obecný zákaz požívání jakéhokoliv masa (zejména Indie, ale i jiné země).
Alkohol: úplný zákaz pro muslimy, zákaz pití alkoholu na veřejnosti pro nemuslimy v muslimských zemích, jinak je abstinence spíše spojena s názory (nebo zdravím) jednotlivce nebo s kulturními odlišnostmi.
Kouření: silná averze mající charakter překročení tabu v řadě ekonomicky nejvyspělejších zemích (Kanada, USA).
Chování: přísné dodržování sjednaných termínů zejména začátků jednání – severní Evropa, Kanada. Poukaz na nepřesnost nesmí být spojována s určitým etnikem („Afričané jsou nepřesní“).
Emoce: hněv na veřejnosti, netrpělivost nebo hlasitá mluva – v zemích jihovýchodní Asie jsou nepřijatelné a jsou odsuzovány.
Dárky: postoje k dárku jsou naprosto různorodé, od samozřejmostí v Japonsku po úplné odsuzování ve Velké Británii („byzantismus“) nebo v Argentině.
Vlastní ego: zdůrazňování, přeceňování a vyzvedávání vlastní osobnosti je možné pouze v arabských zemích, jinde je odsuzováno a považováno za směšné.
Oblékání: ženy: v islámských společnostech musí mít všechny ženy zahalené tělo, islámské ženy mají ve větší nebo menší míře zahalen i obličej.
Boty: v islámských zemích a v jihovýchodní Asii nesmí osoba sedět tak, aby byl vidět spodek boty.
Tělo: v islámských zemích, v Indii, v Izraeli (u ortodoxních židů) nepřipadá v úvahu dotknout se ženy (ani při pozdravu) nebo si ji prohlížet, v arabských zemích je zakázáno fotografovat arabské ženy.
Ruce: V islámských zemích se používá pouze pravá ruka pro jídlo nebo pro podávání čehokoliv, levá ruka je považována za nečistou. Podávání pravé ruky při pozdravu platí pro všechny islámské země (tj. včetně Indonésie).
Přímý pohled: v některých afrických zemích je pohled z očí do očí považován za dotěrný a nezdvořilý.
Politické otázky: v obchodním styku, a to osobním i písemném, musí být uváděny oficiální názvy států, nikoliv podle novinářské hantýrky (tedy ne komunistická nebo pevninská Čína, nýbrž Čínská lidová republika nebo v němčině pro Českou republiku Tschechien, a ne Tschechei).
– V obchodním styku nesmí být komentován společenský, politický nebo náboženský systém země (včetně veřejných osobností, s nimiž jednáme, leda že se tak děje vědomě a s vědomím důsledků), stejně nelze komentovat historii země.
– V případě etnické nebo náboženské různorodosti státu nebo regionu se nesmí používat nesprávné názvy, např. zaměňovat v Belgii Vlámy a Valony, Slováky za Čechy, považovat Slovinsko za Balkán atd.
Některé nevhodné činy, které sice nepatří do kategorie tabu, tedy úplného zákazu, jsou však v osobním styku krajně nevhodné:
Vlastenectví: v mnoha zemích se pojímá zcela jinak než v České republice (USA, Polsko, Dánsko) a je zcela nevhodné se k tomu ve styku s obchodním partnerem jakkoliv vyjadřovat.
Ztráta tváře: je situace, s níž je možné se setkat v zemích jihovýchodní Asie, a její vysvětlení by vyžadovalo větší prostor.
Vychvalování předností vlastní země, systému hodnot, k nimž se kdo hlásí: je to nevhodné vůči partnerům z jakékoliv země, ať jde o vztah západ-západ, východ-východ, západ-východ, sever-jih.
Nezdvořilost v obchodním styku:
– nevědomá je omluvitelná, vědomá je neomluvitelná;
– v obchodním styku nelze komentovat nebo se vyjadřovat k zahraniční politice země obchodního partnera a zaujímat případná stanoviska k jejím sporným otázkám;
– respektovat názvy pro osoby černé pleti a vyvarovat se nevhodných názvů (negr, černoch).
Náboženství: v žádném případě nekomentovat náboženství a náboženské cítění jiných a nepřesvědčovat je o nesprávnosti jejich názorů a o správnosti názorů vlastních. Zdržet se jakýchkoliv prohřešků proti náboženství ve světě, v zemích nebo v regionu s etnickými nebo náboženskými konflikty nelze zaměstnávat současně osoby znepřátelských etnik (Židé a Arabové, Srbové a Albánci atd.)
Pro oblast mezinárodního podnikání lze v souvislosti s tabu učinit některé závěry a současně uvést některá doporučení:
– jako součást přípravy na jakékoliv kontakty, a zejména jednání s představiteli jiných kultur se seznámit také s tím, co je v dané kultuře považováno za tabu;
– respektovat kulturní odlišnosti včetně tabuizovaných předmětů a témat. Respektování neznamená souhlas ani nesouhlas, nýbrž snahu o minimalizaci možných konfliktů nebo problémů s osobami odlišných kultur a pramenících z vlastní neznalosti jiných;
– vyvarovat se možných kulturních konfliktů vznikajících často z představy, že „moje“ je správnější než „jejich“. To ovšem platí nebo by mělo platit pro všechny;
– tabu je možné považovat za vyjádření morálního postoje členů určitého společenství ke konkrétnímu problému.
Doc. Ing. Ivan Šroněk CSc.