|
Cestování a poznávání nových zemí je více jak jiné lidské činnosti spojené s tzv. kulturním šokem. Snad každý turista něco podobného zakusil nebo zakusit může. Podívejme se na něj trochu blížeji…
Kulturní šok lze vysvětlit několika způsoby. Slovníkově slovo šok znamená akutní tělesné anebo duševní poškození, vznikající na základě náhlého závažného podnětu z okolí, např. v důsledku nehody, poranění apod. V přeneseném významu je šok projevem silného rozrušení nebo duševního stresu jako následek dramatického prožitku. Spojení výrazu šok s přídavným jménem kulturní označuje nepříjemné důsledky střetu s cizími kulturami.
Podle jednoduché definice jsou kulturním šokem „psychické problémy, s nimiž se setkají osoby, které se ocitnou dlouhodoběji v zahraničí v jiném prostředí“. Složitěji to vyjádřil před více než půl stoletím jistý americký vědec zhruba takto: „Kulturní šok je psychická desorientace, s níž se setkají lidé, kteří se náhle octnou ve zcela odlišném kulturním prostředí, než ve kterém žili a pracovali. Kulturní šok se u nich projevuje obavou ze ztráty všech znaků a symbolů společenského styku, které znají a které jim jsou jinak běžné.“
Těmito znaky nebo podněty mohou být slova, gesta, výrazy obličeje, zvyklosti, normy, které postupně získali, které jsou součástí naší kultury a které jsme si většinou ani neuvědomujeme. Kulturní šok se může projevovat od mírného znepokojení až po hlubokou psychickou paniku nebo krizi.
Působení kulturního šoku je postupné a mívá několik fází:
1. Nadšení, líbánky:
Většina příchozích osob přistupuje v samém začátku nového působení ke všemu pozitivně, často s nadšením. Vše je nové, vzrušující. Postoje osoby k zemi, v níž působí, jsou nerealisticky kladné. Počáteční období může trvat několik dnů nebo týdnů, vyplňovaných zařizováním věcí vztahujících se k bydlení, k základní péči o rodinu. Ve styku s novou kulturou spíše hledá to, co je shodné s její mateřskou kulturou.
2. Podrážděnost, pocity nepřátelství:
Po určité době, když se osoba seznámí s prostředím, nastávají problémy od jazykových přes problémy v práci, doma, v běžném denním životě, při nákupech, v dopravě. Malé problémy se stávají nepřekonatelnými. Náhle se vynoří, v protikladu k dřívějším viděním věcí shodných, kulturní odlišnosti. Navíc si osoba uvědomuje, že se v daném prostředí bude pohybovat dlouhodobě.
Toto období představuje krizi, jejímiž průvodními jevy jsou symptomy a pocity zmíněné již dříve. Příchozí odsuzuje, znevažuje nebo haní jednání a chování místních obyvatel. Současně hledá se svými názory pochopení u jiných, krajanů nebo osob v podobném postavení. Toto období může trvat několik měsíců a je v přímé závislosti na době předpokládaného pobytu. Někdo krizi nevydrží, končí předčasně své působení a odchází zpět. V jeho práci ho ovšem musí nahradit někdo jiný, za cenu potíží a nákladů navíc.
3. Postupné přizpůsobení:
Tato fáze představuje ústup krize a postupné zotavování. Přechod se dostavuje tak, že si toho obvykle daný jedinec ani není vědom. Pomalu a postupně se včleňuje do nové kultury, uvědomuje si, jak má v nové kultuře postupovat. Některé prvky místní kultury začínají pro něho mít smysl, osoba vnímá způsob jednání a chování místních obyvatel, jazyk a komunikace jsou srozumitelnější a dříve nepřekonatelné problémy běžného života se stávají překonatelnými. Kultura země se stává přirozenou a zvládnutelnou.
4. Svět dvou kultur:
Poslední stadium kulturního šoku znamená úplné nebo téměř úplné zotavení. Místní zvyklosti, jež byly nebo se zdály být tak rozčilující, jsou pochopitelné. Osoba oceňuje mnohé z kultury v zemi, v níže žije. Neznamená to sice, že zmizely všechny potíže plynoucí z mezikulturního vztahu, ale zmizely obavy ze života a práce v jiném prostředí. Osoba si uvědomí, že přivykla určitým místním zvyklostem, jež bude po návratu postrádat. V tomto stadiu je zcela schopna přijímat podněty plynoucí z kulturních odlišností. Osoba žije alespoň částečně ve dvou kulturách.
Na druhé straně je ale nutno brát v úvahu, že mnoho lidí této fáze nedosáhne a celý pobyt probíhá v ovzduší spíše negativních pocitů.
Málokdo si „kulturní šok“ mohl dovolit
Jestliže bylo uvedeno, že samotný výraz kulturní šok vznikl před několika desítkami let, je možné si položit otázku, zda novodobý je jen výraz, nebo zda jde pouze o pojmenování jevu existujícího mnohem déle. Odpověď nalezneme spíše ve druhé části otázky. Středověcí kupci, cestující ze země do země, křižáci, kolonizátoři 19. století nebo obchodníci a podnikatelé z první poloviny 20. století cestovali pracovali, kolonizovali i dobývali po staletí. Prvotní pro ně byl cíl, ať více či méně ušlechtilý, za nímž se pachtili, trpěli, a vše ostatní se muselo podřídit. Zřejmě málokdo si „kulturní šok“ mohl dovolit. Ostatně představitelé českých firem působících dlouhodoběji v zahraničí do druhé světové války, baťováci, škodováci či zbrojováci, byli vystaveni velkým změnám, pracovali ve zcela odlišném než středoevropském kulturním prostředí. Měli doma jistě velmi dobrou odbornou technickou a jazykovou přípravu pro svou činnost v zahraničí. V první polovině 20. století však o nějakých kulturních odlišnostech nebyla vůbec řeč. Ti, kteří reprezentovali své české firmy v zahraničí, se museli, v zájmu své firmy i ve svém osobním, co nejlépe přizpůsobit novému prostředí, jinak by neobstáli. Pro ně to znamenalo buď a nebo, nikdo si nemohl dovolit naříkat nad „kulturním šokem“ nebo jeho důsledky.
Kulturní šok současnosti
Moderní pojetí kulturního šoku včetně jeho pojmenování vzniklo v souvislosti s expanzí velkých amerických firem do zahraničí v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Američané byli zvyklí pracovat na ohromném domácím trhu, který však z hlediska úrovně žití, bydlení, stravování, společenských styků a zvyklostí je jednotný. Z tohoto prostředí – a jiné vlastně neznali – byli vytrženi jinam, kde je vše jinak. Snahy o přenášení vlastního prostředí do jiných zemí spíše neuspěly. Příslušníci evropských národů byli na dlouhodobější přesuny lépe vybaveni v důsledku historických zkušeností – pozitivních i negativních. Navíc příslušníci menších národů vždy věděli lépe než velcí na základě zkušeností a znalostí, že v cizích zemích jsou jiné podmínky než v jejich domově.
Pro kulturní šok ve shora uvedeném pojetí je charakteristické, že se dostavuje při dlouhodobějším pobytu v odlišném kulturním prostředí. Lze namítat, že snad každý turista něco podobného zakusil nebo zakusit může. To je sice pravda, ale pobyt běžného turisty je krátkodobý, má svůj viditelný konec. Kulturní šok může jedinec zažít i při krátkodobé pracovní cestě. Člověk se ovšem může rychle uchýlit do svého hotelu nebo do restaurace. Představa brzkého návratu do vlastního kulturního prostředí vyrovná nebo vyváží negativa naprosto odlišných kultur.
Podle amerických výzkumů 25 – 30 % osob, které pracovně cestují poprvé do zahraničí, nejsou schopny se přizpůsobit nové, neznámé kultuře. Většina lidí se ale přizpůsobí změněným okolnostem a podmínkám.
Kulturní šok může nastat u některých osob i po návratu z delšího zahraničního působení. Není pouze důsledkem zidealizovaných poměrů doma, které si člověk při delší absenci vytvoří. V institucích a podnicích, odkud byli vysláni do zahraničí, nastanou často organizační a personální změny, zahraniční ohodnocení a výhody končí a výsledkem může být kulturní šok opačným směrem.
Důležitá je důkladná příprava
Lékem na kulturní šok není lékárna. Hlavním prostředkem, jak se mu vyhnout nebo minimalizovat jeho účinky, je příprava před odjezdem do zahraničí. Zde platí jednoznačně – čím důkladnější je příprava, tím lépe se vyrovnáváme se změnami. Příprava znamená především nutnost důkladně se seznámit se zemí nebo oblastí, kde má osoba pracovat, a to ze všech možných hledisek včetně zvyklostí a maličkostí. Znalost jiné kultury umožňuje přizpůsobení a chrání před nerealistickým očekáváním. Současně chrání před představou, že kultura, z níž osoba pochází nebo přichází, nemusí být nejdokonalejší a že druzí mohou mít k jiným kulturám vlastní názory, ne vždy totožné nebo často zcela protichůdné než osoba, jež z ní přichází.
Závěrem je možné konstatovat, že kulturní šok je průvodním jevem ohromného rozvoje světové ekonomiky, zejména mezinárodních investic a mezinárodního obchodu. Na jedné straně na něj můžeme nahlížet jako na součást intenzifikace styků osob různých kultur, je možné jej považovat za „civilizační chorobu“, za projev změkčilosti. Současně je ale nutno vzít v úvahu, že nejde o jev nový, že jistě existoval minimálně již v 19. století. Nové je poznání jevu, jeho identifikace. Nové je ale také, že ti, kteří mu mohou být vystaveni, jsou, mohou být nebo by měli být o jeho existenci informováni a že mohou být vnitřně podstatně lépe vybaveni pro konfrontaci se zcela novým a odlišným prostředím.
Text: Doc. Ing. Ivan Šroněk, CSc.
Foto: Petr M. Ulrych