Jaroslav Martinek: Velký dluh má naše země ve službách

Na následujících řádcích se můžete seznámit s tím, co obnáší práce národního cyklokoordinátora. V rozhovoru s ­Jaroslavem Martinkem, který tuto činnost vykonává od roku 2009, se mimo jiné dočtete, kde vidí hlavní problémy bránící rychlejšímu rozvoji cykloturistiky u nás.

Jak se člověk stane národním cyklokoordinátorem a co tato práce obnáší?

V roce 2009 jsem byl jmenován od tehdejšího ministra dopravy Gustava Slamečky. Práce byla tehdy spojená s realizací Národní strategie rozvoje cyklistické dopravy. Ministerstvo tuto činnost podporovalo finančně, ale od roku 2011 se tato pomoc vytratila.

To znamená, že jste národní cyklokoordinátor a nedostáváte za to ani korunu?

Ano, tak to je. Jsem koordinátor bez financí a kompetencí. Ale nebojím se ten titul používat i nadále. Víte, hodně mě podržela města. Věděla, že ta práce má smysl, a tak byla založena Asociace měst pro cyklisty, kde jsem se stal jejím jednatelem. Plat v asociaci mám sice jen symbolický, ale kompetence jsou dané. Zároveň jsem zaměstnancem Centra dopravního výzkumu. S kolegy připravujeme strategické dokumenty, dopravní studie, územně plánovací podklady a účastníme se také řady evropských projektů. Díky evropskému projektu Central MeetBike jsem mohl pracovat jako národní koordinátor v letech 2011–2014.

Co je tedy vaším hlavním ­úkolem?

Asi nejpřesnější odpověď, která mě napadá, je, že dostávám k jednomu stolu lidi, kteří se nějakým způsobem podílejí na podpoře cyklodopravy. Druhým tématem je cykloturistika a turismus spojený s aktivním pohybem. Jde o to, jak nabídnout cizincům, ale i místním to nejlepší z České republiky. Tady spolupracujeme s celou řadou partnerů, jako jsou vysoké školy, koordinátoři jednotlivých dálkových tras, kraje i další zájmové a profesní organizace.

S kým jednáte nejčastěji?

Cyklistika spadá do několika resortů, které je potřeba spolu propojit – v první řadě je to resort dopravy, ale také životního prostředí, cestovního ruchu, který má na starosti Ministerstvo pro místní rozvoj, a některé úkoly také spadají do resortu zdravotnictví nebo školství a sportu. Část úkolů má na starosti stát, něco spadá do kompetence krajů a velkou roli mají obce a města. Najít shodu ve společných projektech nebývá vždy jednoduché.

Můžete uvést nějaký příklad?

Vezměte si například cyklotrasy, které vedou po silnicích II. třídy, jež spravuje kraj. Řada z nich prochází městy, a v určitých případech je ideální zřídit tu cyklopruh. K tomu je ale zapotřebí souhlas kraje, který ze zákona takovou silnici spravuje, má na starosti její údržbu a případně také rekonstrukce. Přesvědčit kraje, že by pro cyklisty měly vytvořit podmínky, i to je jeden z úkolů, při kterém se snažím pomáhat.

A neměl by tyto aktivity koordinovat spíš stát prostřednictvím ministerstev nebo některé ze státních organizací?

Moje práce spočívá hlavně v tom, že jezdím po České republice a naslouchám, co řeší a jaké potřeby mají města i partneři Česko jede. Přímo v terénu vidím problémy, které jsou v konkrétních místech, například co způsobuje nedostatečná legislativa. I když státní správa má nezastupitelnou roli, osobně věřím tomu, že koordinace se má dělat zdola. Je třeba začít u potřeb měst a obcí, u důvodů, které brání budování bezpečné infrastruktury.

Sousední země, konkrétně Rakousko nebo Německo, jsou mnohem dál, pokud jde o služby pro cyklisty. Copak nemůžeme jednoduše převzít fungující systém, který se osvědčil jinde?

Do určité míry se inspirovat můžeme, ale musím říci, že Česko má opravdu svá specifika, která je potřeba respektovat. Německý nebo rakouský cykloturista je jiný, má jiná očekávání než třeba turista dánský nebo holandský. Moje zkušenosti z evropských projektů ukazují, že ne vše se dá přejmout bez přemýšlení. Ať už se těchto projektů účastnili partneři z Německa, Slovenska, Slovinska nebo Polska, prakticky vždy si závěry upravovali podle národních zvyklostí. Určitě ale v zemích kolem nás hledám inspiraci, jak Českou republiku posunout dále.

Jak jsou z vašeho pohledu české cyklotrasy připraveny pro cykloturisty ze zahraničí?

Když přemýšlím o propagaci, je tu celá řada značek cyklotras. Jen některé z nich ale už dnes mají vše, co by hotový produkt měl obnášet – od komfortní infrastruktury včetně značení přes návazné služby až po dobrý marketing. Trasy jako Labská, Ohře nebo Moravská včetně nádherné napojující se stezky podél Bečvy, ty všechny jsou připraveny pro dálkové cykloturisty ze zahraničí. Ale to jsou jen dálkové cyklotrasy, na kterých člověk může strávit několik dní putováním z místa na místo. Zároveň by si jednotlivé regiony měly klást otázku, zda nabízejí podmínky pro rodiny s dětmi, pro seniory, pro zamilované páry nebo pro dálkové cykloturisty. Velká část lidí je dnes ochotná cestovat za zážitkem, k tomu aktivní pohyb zcela jistě patří. Často lidé tráví dovolenou na jednom místě a berou si s sebou kolo třeba jen jako doplněk, který chtějí spojit s wellness aktivitami, ale také třeba s příjemným nakupováním.

Jak hodnotíte zájem o produkty typu singltreky, singltraily nebo MTB resorty, které vznikají po celé zemi?

Jejich obliba jednoznačně roste. Horská kola byla fenoménem na trhu během 90. let, v posledních osmi letech vznikla celá řada možností pro vyžití. První u nás byly singltreky pod Smrkem a traily v Rychlebských horách, dnes už jde počet produktů pro MTB do desítek.

Prakticky každý region by dnes měl přemýšlet o tom, zda nabízí podmínky také pro tuto cílovou skupinu. Pokud dojde k rozumné domluvě se správcem lesů a polních cest, nabízí se k využití hustá síť našich lesních a polních cest, která vytváří ideální podmínky jak si odpočinout od všedního shonu.

A jaká témata do budoucnosti považujete za klíčová?

Mým velkým snem je, aby si Česká republika vytvořila národní produkt aktivní turistiky Česko jede. Zatím je nabídka dost roztříštěná, i když řada věcí se už podařila.

Velký dluh má naše země ve službách. Například bezpečné ustájení jízdního kola by mělo být dnes automatické. Spíše dnes půjde o to, co nabídnou podnikatelé navíc. Nabídka tematických prohlídek na kole s průvodcem, balíčky zahrnující wellness nebo tipy na výlety po okolí a regionální zajímavosti – to je výzva pro podnikatele, kteří provozují hotely nebo jiná ubytovací zařízení. Ale možná jen úsměv servírky posune Česko dále. Asi každý tuší, kam tím mířím.

U nás v Česku máme tradiční destinace, o kterých každý ví a které nabízejí dobré podmínky pro turistiku. Patří sem například Šumava, jižní Morava nebo jižní Čechy. Je tu ale řada regionů, o kterých se ví méně, a přitom nabízejí velmi podobné podmínky. To hlavní, za čím návštěvníci přijíždějí, to jsou regionální odlišnosti, místní zajímavosti včetně jídla. To se musíme naučit prodávat. Velkou příležitostí jsou regionální slavnosti.

Co vám v poslední době udělalo největší radost

Sleduji, jak se mění podmínky pro podporu aktivní turistiky. Například u nás na Hané se teď postavila stezka Olomouc–Šternberk. Taková stezka se propaguje sama. A teď berte, kolik takových nových stezek máme? Copak to není pro nás pro všechny obrovská výzva na tomto faktu hrdě postavit propagaci i prostřednictvím Česko jede. Pro mě je to výzva; jde o vytvoření něčeho, co má smysl. Podporovat nové „skvosty“. A to je věc, která mi dělá radost asi nejvíc.

Text a foto: Jitka Vrtalová