Zatímco na jaře převládala ještě optimistická hodnocení, jak dobře nám to v turistice jde, opřená o nárůst příjezdů ve statistikách prvního čtvrtletí, kde se ovšem promítly Velikonoce, začaly posléze dominovat hlasy odborníků i rádobyodborníků o tom, že český incoming je v krizi, turisté se od nás odvracejí, najmě od Prahy, protože Praha je drahá.
Zlatý hřebíček do rakve představoval srpnový článek v hojně navštěvovaném eTN, který z poměrně dobře sebraného statistického materiálu vyústil do závěru, že Praha kvůli raketovému rozvoji návštěvnosti a komerce ztratila veškeré kouzlo a stalo se z ní přeplněné, málem tuctové město s příslovečnými negativy typu zlodějských taxikářů či podvodných směnáren, kde pro prodejní stánky a zahrádky kaváren není vidět Staroměstské náměstí a z jehož centra vymizel veškerý život krom toho turistického. Nechyběla pochopitelně kritika nekoncepčního přístupu místních úřadů, který k těmto koncům vedl. Kdyby byl článek vzal v úvahu všechna fakta včetně toho, že mnohé nešvary byly podstatně omezeny (jak ostatně v následných komentářích zaznělo i od nečeské, tedy zřejmě nezaujaté autorky), kdyby nebyl užit senzacechtivý tón a kdyby ta úvaha byla v dopise určeném jen českým (zejména magistrátním) očím, mohl být docela dobrým podnětem ke koncepčnímu zamyšlení. V této podobě a době by měl logiku spíše jako cílená akce konkurenční země; lze jen doufat, že vyznění je dílem redaktora a ne Asociace českých cestovních kanceláří a agentur, která je pod tímto gólem do vlastní branky spolupodepsána (to opravdu nešlo provést včas autorizační nápravu ani v internetovém žurnálu?).
Jak je to tedy s českým incomingem doopravdy? Trend se vskutku mění, ale je to poněkud složitější. Jakkoliv je na statistická hodnocení po sečtení pouhého pololetí přece jen trochu brzy, dle rešerší u ubytovatelů se zdá, že počet zahraničních turistů v letošním roce přinejmenším ubral na dynamice, resp. stagnuje. Až potud žádná tragédie – vysoké nárůsty minulých let nemohou pokračovat do nekonečna. Počet ubytovacích kapacit však stále roste a ještě pár let tomu zřejmě nebude jinak. Chtějí-li jejich provozovatelé dosáhnout slušné vytíženosti, respektive takové jako v předchozích letech, musí lákat hosty vem, kde vem, tedy i akčními cenami. Takže počty hostů u nich třeba neklesly, zato tržby ano. Jak si to srovnat s tvrzeními, že je Praha drahá? Všechno je relativní a není nad vlastní zkušenost. A tak jsem navštívila internetový bookovací server a hledala, zač se kde ubytuji. Vřele doporučuji, je to zajímavé surfování. Nocleh v tří- i čtyřhvězdičkových hotelích v Praze přijde zhruba na totéž co ve známých městech Rakouska, bývalého západního Německa, Francie, ale i v Malaze, levněji se ubytujete třeba v Drážďanech a na východ od našich hranic, dráže na severu a zejména ve Velké Británii či Irsku. V kavárničce u Václavského náměstí si dáte espresso asi za dvě eura stejně jako v motorestu na německé dálnici, 10 až 12 eur za oběd také není až zas tak mimořádná cena – takže celkově vzato, Praha není oproti vyspělým evropským metropolím drahá – jen není tak levná, jako bývala, což může být pro návštěvníka nemilým překvapením. Relativně vysoké vyjdou ceny přepočtené na dolary, jenže to není problém České republiky, ale americké měny, který nevyřešíme u nás. Však také návštěvnost z amerického kontinentu poklesla nejen v ČR, ale v celé EU. I s tím se lze vyrovnat bez nabourání cenové hladiny, ani to není tragédie.
Co incoming ohrožuje doopravdy, je vražedná kombinace inflace a ekonomicky nepodloženého strmého zpevnění kurzu koruny. Ceny vstupů tím na rozdíl od výstupů vzrostly tak, že z prodejních cen nezbývá hoteliérům leckdy ani na prostou reprodukci. Incomingové cestovní kanceláře a agentury, které v našich podmínkách bohužel zcela nelogicky dostávají kontraktační ceny ještě dražší, než jsou pultové pro pasanta, a nyní už nemají ani tu „vatu“ v relativně levném stravování či kultuře, úpí již o nějaký ten čas déle – avšak jejich hlas má menší razanci, a tak trochu zanikal. Teprve teď, když došlo na celou branži a ještě k tomu i na export, je šance společným postupem přesvědčit vládu a národní banku, že proti takovému kurzu je třeba dělat více než jen kosmetická opatření. ACK spolu s AHR se v tomto směru hodlají připojit ke Svazu průmyslu a s oporou dokumentace dopadů této situace požadovat co nejrychlejší vyhlášení termínu přijetí eura. Jinak bude leckterý podnikatel v cestovním ruchu nucen zavřít krám, se všemi důsledky pro zaměstnanost a rozvoj místní ekonomiky. Ty budou blíže rozvedeny v chystaném materiálu pro vládu.
V této stati se věnujme raději tomu, jaká východiska a závěry lze ze současné situace v incomingu, zvláště v hlavním městě, najít a přijmout. Pořekadlo, že v množství je síla, nemusí platit vždy a všude – a už vůbec ne pro cestovní ruch relativně malé země, natož kouzelného hlavního města, kterému většina ostatních metropolí v duchu závidí jeho jedinečnou atmosféru. Všeho moc škodí – i turistů, v tom měl autor výše zmiňovaného článku docela pravdu. Ať mne pivovary kamenují, nelituji toho, že britské pánské jízdy odlétly do levnějších krajin. Dám přednost i méně než polovině návštěvníků za předpokladu, že jimi budou lukrativní turisté s velkým T, kteří svým chováním neodrazují další distingované zájemce. Kteří nehledají cíl své cesty podle toho, kde se za nejmenší peníz co nejvíc rozšoupnou, ale kteří jdou za jedinečnějšími zážitky a jsou za ně ochotni a schopni dát adekvátní cenu. Pak bychom měli stejné či větší tržby jako dříve, ale se zachováním koloritu města a zvýšením jeho prestiže. Zatím k nám takových našlo cestu dost málo – a ti byli často disgustováni právě těmi hlučícími davy a vylomeninami opilé mládeže v luxusních hotelích. Stávající situace se přímo nabízí k provedení selekce. Důsledně oddělit kvalitu od kvantity – a tu kvalitu držet i za cenu momentální ztráty, protože jinak dojdeme ke ztrátám trvalým. Dost na tom, co už bylo v tomto směru zanedbáno či ponecháno „neviditelné ruce trhu“. Protože ta pracuje na principu kyvadla s docela nepříjemnými krajnostmi. Jedinečnost, prodávaná masám pod cenu, prostě přestane být jedinečnou, a jakmile se cena zvýší, nemáte ani tu jedinečnost, ani ty masy.
Potěšitelné je, že na lepší časy v nabídce se již tak trochu blýská. Snaha zkultivovat městská centra je očividná – a i když boj s nepořádky se jen tak snadno nepodaří vyhrát (respektive nikdy nevyhraje), špína v doslovném i přeneseném slova smyslu je přece jen držena v mezích pomalu se blížících zvyklostem kulturního světa. Což je podmínka pro cestovní ruch nutná, nikoliv však dostačující. Momentální výpadek amerického trhu lze řešit poměrně snadno orientací na východní trhy, kde je obrovský potenciál, a to i velmi lukrativních vrstev. Chce to „jen“ umět je oslovit – a současně neotrávit složitostí vstupních procedur. Na tom posledním se už pracuje. Ostatně ani na ty americké turisty nemusíme rezignovat zcela. Orientace na luxusnější klientelu má totiž ještě jednu nespornou výhodu: daleko méně se tu uplatňuje cenová pružnost poptávky – movití turisté nepodléhají tak snadno konjunkturálním výkyvům. Zato jsou citliví na kvalitu a výkon v nejširším slova smyslu. Přitáhnout je nebude snadné, ale úsilí a prostředky tomu věnované by nesly ovoce po léta. A právě teď máme zcela mimořádný čas a příležitost začít budovat novou orientaci. Předsednictví EU přinese českému cestovnímu ruchu bezesporu jak oddechový čas ve smyslu přehršle zaručených kongresových akcí, tak i jistou publicitu. Ne na dlouho – a právě proto to chce nepromarnit nabídnutou šanci. Vymyslet a realizovat dostatečně atraktivní kulturní a společenské události, které by byly důvodem nejen k návštěvě, ale k opakovaným pobytům. Pro mládež pak nějaký ten adrenalin tam, kde se obě skupiny nestřetnou. Je známo, že každý nový program se zavádí nejméně tři roky. S předsednictvím EU v zádech by tedy stačilo překlenout asi dva – jen být připraven. Mít co nabídnout a nabízet to na správných místech.
Je ostuda, že město jako Praha není téměř vidět na veletrzích kulturního a luxusního cestovního ruchu. Namítat, že bychom tam neměli co nabízet, znamená pohybovat se v kruhu. Materiálu k nabídce má Praha i ČR dost a dost – jen se ho správně a s vervou chopit. Proč se však výstava opravdu světového formátu co do obsahu i propagace konala naposledy k rudolfinskému výročí, proč nedovedeme prodat unikáty, které máme? Nápad, že ČR propagují světově uznávané modelky, tolikrát propíraný médii, je ve své podstatě krok správným směrem. Získat lukrativní turisty předpokládá vytvořit povědomí, že kdo nebyl u nás na té či oné akci, je společenský ignorant. Vzít na pomoc světově uznávané osobnosti, jména či tituly. Proč třeba neuspořádat k otevření zimní sezony v nějakém vznosném paláci šlechtický bál pod záštitou některého domácího rodu, který by se podepsal na pozvánky (účast samozřejmě zdarma, neb je nám ctí pozvat…)? Taková akce by měla publicitu, jež by bohatě vyvážila náklady (hosté by mohli na rozloučenou dostat pozvánky na další, eventuálně již zpoplatněný ročník, nehledě na to, že prostředky lze získat i méně okatou formou typu tomboly či doprovodného programu). V poslední době se to u nás všemožnými animacemi jen hemží – šermíři, tance, jízdy králů doslova zaplavily kdejaké místo – až oči přecházejí. A možná právě proto to uniká pozornosti, protože jde o jednu akci z mnoha. Přitom by o unikáty mohlo jít – jen je postavit do toho správného světla.
Poněkud horší je to bohužel stále v kvalitě některých služeb, zejména v takzvaném lidském faktoru. V posledních letech vznikl nepřeberný počet vzdělávacích programů, které jsou díky podpoře fondů EU často zcela zdarma. A přitom je problém je obsadit! Byly tak nekvalitní, respektive pro praxi nepotřebné – nebo nikdo nepotřeboval věnovat svému zlepšování žádnou námahu? I tady by mohla současná situace maličko pomoci podívat se grantům i personálu na zoubek. Kdo to nechce dělat se zápalem pro věc, ať si raději vybere jiný obor. Jinak brzy spláče nad výdělkem – on a jeho chlebodárce ještě spíš.
Ing. Eva Mráčková,
vedoucí sekretariátu ACK ČR