|
Karáčí – jedno z nejrušnějších, ale hlavně nejšpinavějších měst na světě s bezmála 20 miliony obyvatel, je čtvrtým nejlidnatějším městem světa. V současné době je Karáčí hlavním městem provincie Sindh a největším městem Pákistánu. Nachází se tu obrovský přístav a mezinárodní letiště, dále galerie, knihovny, muzea, univerzita, vědeckovýzkumné ústavy, jaderná elektrárna. Od prosince 2006 mají i lanové centrum, které postavili Češi.
Chudoba v Karáčí je do oči bijící. Malé děti–žebráci, ale i jejich matky, různě zohyzdění lidé s profesionálním šklebem v obličeji: „Když mi ty nedáš peníze, tak hned teď a tady umřu!“ se na vás sbíhají ze všech stran. Stejně tak všude vidíte boháče nakupující zlato a šperky v nekonečných nákupních ulicích. Paradox východních zemí – neexistence střední třídy. Na ulicích se neuklízí, odpadky se jednoduše vyhazují. Když hromada odpadu přesáhne únosnou mez, prostě se zapálí. Po několik dní doutná, smrdí a vytváří místo pro další skládku. Jednou až dvakrát za rok přijde spása – déšť.
Kromě všech výše popsaných neduhů má město ještě jeden. Lidé nemají kam si jít odpočinout, zasportovat, kde trávit volný čas. Obří aglomerace, kde není co dělat Když nás oslovil anglický investor se záměrem vybudovat v tomto městě lanové centrum společně ještě s několika dalšími atrakcemi, nějakou dobu jsme váhali, ale nakonec jsme výzvu přijali.
|
Od začátku bylo jasné, že všechno bude probíhat úplně jinak, než jsme zvyklí. Jako nejjednodušší se nakonec ukázalo získat víza a dopravit pracovní tým na místo i s nářadím. Vše ostatní, co mělo být zajištěno z místních zdrojů, se začalo komplikovat. Dřevo představuje velký problém. Karáčí a celá oblast je polopoušť a lesy tam nerostou. Jediné místo, kde se dají sloupy sehnat, je část přístavu, kde jsou tisíce kmenů nejrůznějších průměrů a délek z pralesa z Malajsie namočeny do mořské vody a louhují se tam i několik let, než si je někdo koupí. Ceny za dřevo jsou neuvěřitelně vysoké, ze dřeva zde staví pouze opravdoví boháči. Výběr sloupů probíhá tak, že skáčete z jednoho plovoucího kmene na druhý a říkáte „ten chci“ a „ten nechci“. To se dá dělat pouze, když je dostatečný odliv, a to je jednou za týden. Potom se zase musí počkat týden na dostatečný příliv, aby voda kmeny zvedla a bylo možné je pomocí lodí a jeřábů přeplavit ke břehu k nakládce. Sloupy na sobě pochopitelně nesou všechny známky pobytu v mořské vodě, jako jsou různí korýši, koráli, mušle a sůl. Zemní práce při stavbě lanového centra se v Karáčí provádějí ručně, bez pomoci strojů. Stroje jsou příliš drahé, lidské pracovní síly je díky obrovské populaci dostatek a je velmi levná. Práci bagru na 3 dny obstará v pohodě 30 místních kopáčů, které najdeme každé ráno na trhu s prací. Beton se míchá také ručně. Lopaty, hrábě a už se jede. 80 m3, což odpovídá cca 20 domíchávačům Tatra za cca 3 dny. Doprava betonu na nedostupná místa se zajišťuje lidským řetězem a několika miskami, ve kterých si místní pracanti hmotu posílají. Při samotné stavbě sloupů ale investor „vyměkne“ a nakonec objedná jeřáb. Jediný opravdový stroj, který při této stavbě pomáhal. Vše ostatní jde celkem hladce, až na to, že slovo zítra v místním jazyce i mentalitě znamená za 14 dní, plus mínus.
Vše se nakonec vydařilo, první lanové centrum v pákistánském Karáčí bylo vybudováno českou firmou Project Outdoor s.r.o. a od ledna tohoto roku slouží místním obyvatelům i turistům. Informace o celém areálu najdete na stránce www.goaish.com .
Text a foto: Mgr. Michal Paulíček