Jak se neztratit v labyrintu paragrafů – Právní problematika přeshraniční spolupráce

Tématem tohoto čísla je přeshraniční spolupráce, což je vděčná oblast i v právní rovině. Spolupráce a zejména ta mezinárodní je většinou realizována prostřednictvím smluv. Smlouva je dvou- nebo vícestranný právní úkon a v oblasti přeshraniční má svá specifika. Česká republika, stejně jako ostatní státy, má na mezinárodním poli uzavřenu celou řadu smluv s jinými státy či mezinárodními organizacemi, nejsilněji regulovanou oblastí jsou pak právní předpisy Evropské unie. Tyto mezinárodní smlouvy upravují zejména oblast spolupráce mezi státy navzájem, ale také podmínky spolupráce soukromých subjektů z jednoho státu ve druhém a naopak. Typickým představitelem těchto smluv jsou například smlouvy o ochraně investic, které jsou u nás známé i širší veřejnosti díky kauze mezinárodní arbitráže vedené CME kvůli televizi Nova.

V případě spolupráce se zahraničním partnerem doporučuji vždy si vyhledat příslušnou smlouvu o ochraně investic a zároveň smlouvu o zamezení dvojího zdanění. Kromě klasických programů s právními předpisy lze dohledat tyto smlouvy na internetu, například na portálu ministerstva zahraničních věcí. Při kontaktu se zahraničním partnerem doporučuji vždy si zjistit základní parametry právního prostředí země, z které obchodní partner pochází. Zvláště pak, pokud partner pochází z anglo-americké oblasti. Je tady totiž zásadní rozdíl mezi tzv. kontinentálním právním systémem a anglo-americkým právním prostředím. Proč? Odpověď je jednoduchá – celý základ práva je v obou systémech naprosto odlišný.

Zatímco kontinentální právní systém je založen na psaném právu a soudy jsou vázány psanými zákony a v jejich mezích nalézají spravedlnost, anglo-americký právní systém je systémem tzv. přirozeného práva, kde soudy právo nalézají a rozsudky se stávají precedenty, tedy jakýmsi zákonem pro obdobné následné případy. Smlouva je vždy zákonem mezi stranami, které ji uzavřely, ale zatímco u nás má přednost zákon (tedy co není zákonem zakázáno nebo přímo upraveno, mohou si strany libovolně dohodnout), v anglo-americkém prostředí je smlouva fundamentem všeho. Tomu také odpovídá to, že u nás v některých oblastech stačí jednostránková smlouva, zatímco v Anglii nebo v USA snadno najdete smlouvy, které mají desítky až stovky stran a každý termín, výraz je tam přesně definován. To proto, že smlouva – až na výjimky – má přednost a je tím základním, co upravuje práva a povinnosti mezi jejími účastníky. Není bez zajímavosti, a to uvádím pro fajnšmekry, že pro našince je Ústava vždy psaná, ale málokdo ví, že například Spojené království Velké Británie a Severního Irska má Ústavu také, ale nikoli psanou! Ústava této kolébky demokracie je podávána v ústní tradici! Umíte si to představit u nás? Často jsem pustil uzdu své fantazie a k čemu jsem dospěl, ani nechtějte vědět…

Tak a pokračujeme dál, ohledáním základního právního rámce. Smlouva o ochraně investic a smlouva o zamezení dvojího zdanění jsou jen začátkem. Největší oříšek u vztahu s mezinárodním právním prvkem přichází při volbě práva. To je právě specifikum mezinárodních právních vztahů, subjekty si mohou zvolit, kterým právem se jejich smlouva bude řídit. Může to být buď právo jednoho ze států, ve kterém jsou subjekty domicilované, ale klidně to může být i právo třetí země. Tady ale doporučuji, jako vždy, používat selský rozum – jistě si podnikatel z Německa a česká firma nezvolí jako rozhodné právo své smlouvy právo fidžijské nebo právo šaría. Byť je to možné, není to rozumné. Často se ale v praxi setkávám s tím, že padá volba na právo anglické. Na první pohled se to jeví jako prima nápad, s ohledem na to, že se jedná o nejkontinuálnější právní systém v Evropě, ale účastníci smlouvy netuší, že skrývá spoustu překvapení pro strany čistě kontinentální. Občas se také stane, že volí právo, které neexistuje, typicky právo USA. V takovém případě je potřeba volit právo konkrétního státu USA, kdopak si ale troufne tvrdit, že zná například právo státu Texas či Connecticut? Při náhodné volbě je pak Evropanovi nejbližší asi právo státu Luisiana, protože jako jediné v USA vychází ze základu kontinentálního práva, a to Code du Napoleon, kterýžto zákoník byl dominujícím vzorem pro oblast soukromého práva v celé Evropě právě od napoleonské doby. Volbou práva problém nekončí, je potřeba také zvolit jazyk smlouvy, resp. v případě vícejazyčných smluv určit, která jazyková verze je pro případ sporu rozhodující. Malý, ale velice důležitý detail!

A jedeme dál – je třeba ještě určit i který soud, případně arbitrážní tribunál, což je v praxi častější, bude případný spor rozhodovat. A to je opravdu otázka kruciální. Jestliže si strany smlouvy zvolí například arbitrážní soud ve Stockholmu a obě smluvní strany pocházejí z jižní Evropy, pak se jim jejich rozhodnutí v případě pře značně prodraží už jen o cestovní náklady. To samé platí o slavném londýnském arbitrážním soudu. Výhoda arbitráže je jednoznačně v rychlosti řízení a v tom, že proti rozhodnutí arbitrážního tribunálu se nelze odvolat, až na některé výjimky, ale náklady na arbitráž jsou vždy významně vyšší než na obecné soudy. V případě mezinárodních arbitráží je to pak řádově vyšší, snadno se může jednat o miliony korun! Plus cestovní náhrady. Čili i tady doporučuji vycházet z doporučení právníků, kteří se specializují na mezinárodní právo a mezinárodní soudní spory a zas a opět zapojit selský rozum. V mezinárodním právu platí dvojnásob, že je potřeba důkladně znát a umět jednací jazyk a vždy používat právní poradenství. Mezinárodní kontrakty se přece neuzavírají kvůli deseti korunám, ale většinou kvůli velkým obchodům, a na právnících se tak rozhodně nevyplatí šetřit. Přiznávám, přihřívám si tím vlastní polívčičku, ale věřte mi, že už jsem v této oblasti mnohé zažil.

Tak a konec vážných a pracovních témat, léto je tu, budou dovolené, a proto přeji všem laskavým čtenářům krásné léto, skvělou a klidnou dovolenou a po prázdninách se na stránkách tohoto periodika budu těšit!

Text: Michal Kroft,
Managing Partner NWD Legal
Foto: NWD Legal