„Už se ten tálinskej rybník nahání…“ Tak tuhle písničku měl hrozně rád můj děd, vášnivý rybář. Před cestou do estonského Tallinnu jsem si umínil, že tam rybník najdu, i kdybych ho měl ze země vydupat. Hledání rybníka ovšem nebylo hlavním důvodem mé cesty do Tallinnu – 29. dubna tam totiž ČSA slavnostně otevíraly své nové zastoupení. Informovali jsme vás o tom v červnovém čísle. Přítomnosti kupy novinářů využil Tallinnský městský touristboard a ve spolupráci s ČSA a tallinnským letištěm uspořádal fam-trip, během kterého představil své město takovým způsobem, že jsme se v něm po prvním dnu cítili jako doma.
Tallinn se ve všech propagačních materiálech důsledně profiluje jako středověké město. Má samozřejmě proč – na nic si nehraje. Území, na kterém Tallinn leží, osídlili Ugrofinové už před 3 500 lety. Samotné město se poprvé objevilo na mapě arabského zeměpisce Al-Idrisiho v roce 1154. Největší slávu zažil Tallinn od 14. do poloviny 16. století, kdy byl členem Ligy hanzovních měst. A ona středověká atmosféra mu zůstala. Dnes je to nejlépe zachované středověké historické centrum v severní Evropě a má své vysezené místečko v seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Tallinnské „horní město“ s hradem Toompea, pravoslavným chrámem Alexandra Něvského a Kostelním náměstím obepínají 2 kilometry dlouhé hradby s 26 obrannými věžemi. Z hradeb je nejkrásnější
výhled na město. „Dolní město“ svými křivolakými uličkami, průchody, pasážemi i celkovou architekturou velmi připomíná starou Prahu. Může se pochlubit i několika prvenstvími. Jedním z nich je například nejstarší funkční lékárna na světě na Radničním náměstí. Medicíny se v ní prodávají od roku 1422. Další podivuhodností je gotický kostel sv. Olafa. Špičatá střecha jeho věže je vyšší než věž samotná a do konce 19. století to byla se 159 metry nevyšší stavba na světě.
Co ovšem Praha nemá, to jsou typické hanzovní domy, které sloužily v horních patrech jako skladiště, takže jsou bez oken, zato se širokými dveřmi, které působí dojmem, že jim chybí balkon, a s ráhny a kladkami na vytahování pytlů se zbožím. Z jednoho z nich udělal majitel středověkou hospodu a pojmenoval ji Olde Hansa. Když do ní vejdete, omyje vám středověká dívka ruce vodou ze džbánu. Zasednete ke stolu, na němž se záhy začnou objevovat mísy se středověkými pokroutkami. Téměř všechny v podstatě znáte – okurky, ryby, chleba, čočku, olivy, cibuli, vepřové, pivo, víno…, jenže všechny chutnají úplně jinak, než čekáte. Obecně vzato spíše do sladka a s kořením, jehož povahu si neodvážíte ani odhadnout. Okurky jsou kořeněné, ryby vařené a přelité houbovou omáčkou, chleba je nasládlý a je v něm zapečeno sušené ovoce, čočka chutná jako něco úplně jiného, z cibule je udělán džem a vepřové je uvařené ve fíkové omáčce. Pivo si upravují sami. Mají tři druhy: s medem, bylinkami a zázvorem. Vína jsou zvláštně kořeněná. Snad jen ty olivy jsou zkrátka olivy. A budete-li mít štěstí, bude vám k jídlu hrát středověká muzika. Muzikanti mají své místo na velké kredenci v rohu místnosti. Olde Hansa vám opravdu připraví spoustu zážitků.
Následující večer můžete udělat změnu a jít na večeři do česnekové restaurace Balthasar. Místní upíři se k ní mohou přiblížit maximálně na padesát metrů, protože česnek je opravdu ve všem, i ve vodce. Po skvělé večeři jsem si dal zmrzlinu. Měla česnekový dresink.
Teď to vypadá, že v Tallinnu je nejdůležitější jídlo a pití. Což je samozřejmě nesmysl. Na každém rohu zakopnete o muzeum, koncertní prostory, výstavní síně. Nemluvě o kulturním a sportovním dění, které se vyznačuje zvláštní směsicí skandinávských, slovanských a středoevropských vlivů. Tallinn je městem festivalů, folkloru, tanečních svátků, rockových koncertů, diskoték a v noci je v centru pěkně živo.
Město má velmi dobré orientační značení s přehlednými plánky, označením místa, kde jste, a s upozorněním, co je ve vašem okolí zajímavého. Některé z měšťanských domů jsou adaptovány na hotýlky s velmi dobrým standardem. V pokoji hotelu Old Town Maestro’s, kde jsme bydleli a odkud byl obzvlášť krásný výhled na okolní střechy, bych mohl uspořádat taneční párty pro deset párů.
Litva, Lotyšsko a Estonsko mají velmi krátkou průměrnou dobu pobytu návštěvníků. Ve všech třech metropolích jsem se ptal vysokých představitelů cestovního ruchu, zda neuvažují o tom, založit společnou centrálu cestovního ruchu, která by je prezentovala v zahraničí. Všichni to odmítli jako nesmysl. „Jsme příliš, příliš odlišní,“ řekla mi ředitelka tallinnského městského touristboardu o Estonsku, které my, Středoevropané, vnímáme spíše jako součást Pobaltí. Estonci sami spíše cítí svou sounáležitost se severem, s Finskem, se kterým je spojuje i velmi příbuzný jazyk.
Estonsko samozřejmě není jen Tallinn. Na venkově naleznete farmy, které jsou zapojeny do agroturistiky, starobylá šlechtická sídla ponořená v lesích, bludné balvany, prehistorická sídliště, malá rybářská městečka a hlavně velmi málo dotčenou přírodu, která je podobná finské včetně oněch jezer.
Pokud máte chuť spolupracovat s estonskými cestovními kancelářemi, můžete se obrátit na paní Kersti Kant z Asociace turistických organizací. Funguje na mailové adrese info@etfl.ee.
Ten tallinnský rybník jsem nakonec našel, ani jsem nemusel moc dupat. Je hned za jihovýchodními hradbami v parku Toompark. Jmenuje se Šnelli tiik. Ovšem, že by při nahánění voděnka sahala až k samé hrázi, to u něj nehrozí.
Z Tallinnu Dean Valášek