Bylo, nebylo. Před dávnou dobou se rozhodl jeden hodný a milý pán, že by velmi rád zkultivoval prostředí škol v přírodě a přenesl i do této oblasti trochu kultury. A protože byl zároveň podnikatelem, založil si cestovní kancelář a své letité zkušenosti z oblasti cestovního ruchu do ní investoval. Nejprve objel celou Českou republiku, aby zajistil kvalitní ubytování za výhodné ceny, dobrou a pestrou stravu a hlavně dostatek vyžití pro volný čas. Pak zakoupil kvalitní autobusy, aby děti vozil bezpečně, a ne jak bylo zvykem „starou rezatou karosou pana Kačaby“, co kdysi jezdil u Dopravního podniku a teď je v důchodu a trochu si sem tam přivydělá. Nato sestavil nabídku kompletních pobytů a vytiskl krásný katalog. Pro jeho pohádkovou image mu všichni říkali „dědeček“. Dědečkova úspěšnost šla strmě vzhůru. Děti si pochvalovaly krásné prostředí, kvalitu ubytování a možnosti pro skotačení a výlety, učitelé byli také spokojeni, protože celková kvalita vzrostla. Důvod ke spokojenosti měli i rodiče mávající svým ratolestem v odjíždějícím luxusním autobuse.
A tady nám pohádka končí a vracíme se k drsné realitě dnešního světa, kde se nejlépe mají ti, kteří pro jistotu nic nedodržují a vše využívají ve svůj prospěch. Onen podnikatel pokračoval v úspěšném prodeji škol v přírodě, a to dokonce i poté, kdy se z objednávek škol v přírodě staly regulérní zájezdy s povinností pojištění proti úpadku cestovní kanceláře, a tedy i nezbytnou koncesí cestovní kanceláře. Pravda, pojištění trochu školy v přírodě zdražilo, ale stále to byl schopný a prodejný produkt, i když rodiče někdy nechápali, proč je organizuje koncesovaná cestovní kancelář. A od myšlenky k realizaci je kousek a jednoho dne napadlo nějakou schopnou paní ředitelku, že škola v přírodě je jistě lukrativní produkt, protože proč by jí jinak někdo dělal jako podnikání, a rozhodla se využít nabídky hotelu, který slíbil ubytovat ještě její dceru, pokud obejde cestovní kancelář a přiveze děti přímo. Slovo dalo slovo a první vpravdě školní cestovka byla na světě. A protože s jídlem roste chuť, začala schopná paní ředitelka nejen brát do školy v přírodě svoji dceru, ale ještě mimo to získala (doufejme, že pro školu) nějakou tu korunku. Dopravu zajišťoval pan Kačaba svojí rezavou karosou a na jednu dvousedačku se u malých žáčků vešli dokonce i tři, a tak se ušetřilo. A jak všichni víme, závist u nás funguje výborně, a tak po vzoru této podnikavé paní ředitelky začalo podnikat stále více zástupců škol i ubytovatelů. Hotel fakturu nevystaví, škola platí hotově a vždy ještě nějaká ta korunka zůstane. A že se přitom porušuje zákon? Ale to přece ne, my jsme škola a děláme to pouze pro své žáky.
Každá pohádka má svůj konec. I ta naše. Hodný dědeček, podnikatel platící daně, stáhl rolety u své kanceláře a hledá si práci. Učitelé organizující školy v přírodě sami a přivydělávající si sem tam nějakou kačku asi ani netuší, že zodpovědnost za poskytnuté služby je na jejich bedrech. Rodiče platí stále více, ale zatím jsou spokojeni. To proto, že neví, že dědečkova cestovní kancelář to měla s pojištěním a v dobré kvalitě a levněji. Školy samotné si také nestěžují, mají přece spokojené učitele organizátory. A co děti? Ty už zase jezdí rezatou karosou a možná si nemají po večerech kde hrát. Škoda jen, že celá pohádka je popisem jednoho až hrozivě reálného případu – přesně takto přišel v únoru český trh o zajímavé produkty CK Babička…
Michal Veber