Spotřebitelům i cestovním kancelářím svítá naděje na zlepšení pozice vůči prodejcům nejrůzněji nazývaných pobytů na bázi timesharingu. Jak známo, zatímco zájezdy cestovních kanceláří podléhají dosti přesné a přísné legislativě, timesharing, v úřední mluvě dlouhodobý pronájem nemovitostí nebo jejich části na stanovené časové úseky, což přeloženo do normální řeči znamená předplatné na zpravidla týdenní ubytování v rekreační oblasti na několik let dopředu, se těšil dlouhá léta naprosté volnosti.
Když Evropská unie konečně usoudila, že v této oblasti jde o mnohem větší částky a rizika, překračující vesele hranice i možnosti efektivních soudních postihů, zrodila se evropská norma a v návaznosti na ni v naší legislativě i zákon č. 135/2002 Sb., kterým se doplnil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a sice v § 58 až 65 o Zvláštní ustanovení o ochraně spotřebitele při uzavírání smlouvy o užívání budovy nebo její části na časový úsek. Obchodníkům s timesharem tím přibyly informační povinnosti, jejichž nedodržení má za následek možnost klienta od smlouvy bez sankcí odstoupit. Pokud si toho klient všimne dřív, než vyprší lhůta, ale to už je jeho problém.
Tato chvályhodná legislativa má ovšem v praxi dva zcela podstatné háčky. Jednak se definice timesharu odvíjí od smluv delších než tři roky. Klasický solidní timeshare je tím pokryt. Jenže rázem se po přijetí zákonné úpravy přímo vyrojily společnosti nabízející produkty pod touto časovou hranicí a slibující velmi propracovanou marketingovou masáží včetně tzv. výher za hubičku modré z nebe, s tichým zamlčením nejedné záludnosti. Třeba že klienti vlastně vůbec nemají zajištěn pro ně vhodný termín, že se dovolená prodraží o dopravu a případný transfer z letiště, stravování a program, že je třeba platit další poplatky, o kterých nikdo nemluvil. Když zákazníci vystřízliví z kouzla okamžiku, případně se setkají s neplněním naslibovaných předností a chtějí smlouvu uzavřenou na předváděcí akci zrušit, zjistí, že stornovací podmínky jsou nastaveny tak, že se svými zaplacenými penězi se již nesetkají, a to ani v tom lepším případě, kdy dotyčná firma mezitím nezměnila adresu. A tu ony mění často.
Druhým obrovským zádrhelem je skutečnost, že při uzavírání smlouvy jsou vybírány nemalé zálohy – a jejich získání zpět při odstoupení od smlouvy je víc než diskutabilní, ba na hranici snů. Timesharové produkty většinou nabízejí a smlouvy uzavírají zprostředkovatelé zahraničních společností, k vracení se mají málokteré a dohonit je by stálo mnohem víc, než činí již zaplacená částka.
V podobné situaci jsou zřejmě spotřebitelé i v ostatních zemích EU, a proto se Evropská komise rozhodla zpracovat a k diskusi členským státům předložit návrh novely směrnice, která by tyto nešvary potlačila, a sice na harmonizované bázi tak, aby podvodníkům nekvetla pšenka ve všech členských státech stejně – respektive, jak tomu u směrnic EU bývá, každý stát může ještě libovolně přitvrdit – ale u produktu tak překračujícího hranice způsobem nabídky a uzavírání smluv, jako je timesharing, by odlišná národní legislativa asi fakticky ani neměla v praxi smysl. Návrh novely je právě čile diskutován a připomínkován všemi členskými státy, aby mohl být předložen a bohdá schválen co nejdříve. Dlužno říci, že je složitý a komplikovaný jako evropská byrokracie a způsob zajištění chvályhodného záměru bude možná stát tuny papíru. Jeho nesporným kladem, kvůli kterému stojí za to ho schválit snad i za cenu zamhouření oka nad přebujelou administrativní zátěží, je, že se má nově vztahovat na všechny produkty podobné timesharingu, které jsou na období delší jednoho roku, a dále, což je neméně důležité, že obchodník nemá mít právo vybírat zálohy před uplynutím lhůty pro odstoupení spotřebitele od smlouvy. Tím by nejspíš ubylo „supervýhodných“ výher a jiných lákavých seancí, z nichž druhý den spotřebitele bolívá hlava i peněženka, a je naděje, že by na trhu zůstal jen poctivý pronájem, proti němuž nelze nic namítat.
Potvrzení zájezdu (1) Pořadatel vydá cestujícímu při uzavření smlouvy či bezprostředně po jejím uzavření doklad o smlouvě (potvrzení o zájezdu). Potvrzení o zájezdu vyžaduje písemnou formu. V náležitostech potvrzení zájezdu je pak vyjmenováno zhruba to co v zákoně 159/1999 o cestovní smlouvě. Jenže proč to dělat jednoduše, když lze místo jednoho papíru mít papíry (nebo aspoň názvy) dva. Zákon tak sice samozřejmě umožňuje zůstat u obvyklé cestovní smlouvy, pardon, smlouvy o obstarání zájezdu, ale kdyby ho klienti četli (což nejspíš naštěstí nebudou), tak by se mnozí cítili ošizeni či zmateni, že při koupi zájezdu dostali smlouvu, a ne potvrzení – nebo potvrzení, a ne smlouvu, protože podle tohoto textu by si vlastně pořadatel mohl vybrat, co na ten formulář napíše, každá cestovní kancelář by to mohla udělat jinak – a nastala by mela. Nejzávažnější změnou je však rozsah odpovědnosti
|
Pokud se návrh v těchto intencích podaří schválit v Evropském parlamentu, bude to významný krok ke kultivaci trhu a pomoc jak pro spotřebitele, kterého už nebude tak snadné vodit za nos, tak i pro cestovní kanceláře, které nebudou muset čelit nekalé konkurenci různých obchodníků se sny. Dost na tom, že se do cestovních kanceláří velmi nevybíravě strefují média, přenášejí se na ně hříchy leteckých společností a že produkt obdobný zájezdům, ovšem bez povinností daných zákonem č. 159/1999 Sb., v platném znění, nabízejí a prodávají kdejaké subjekty, o internetovém prodeji ze zahraničí ani nemluvě.
Ing. Eva Mráčková,
vedoucí sekretariátu ACK ČR