Na spropitné je možné hledět z různých hledisek, včetně hlediska etického. V dalším půjde pouze o etické aspekty spropitného v gastronomických zařízeních (převážně z domácího pohledu), i když se vyskytuje i v jiných sférách – v taxislužbě, v lázních a v poslední době i v menších obchodech.
Zajímavá je jazyková stránka. Ve slovnících jazyka českého se vedle výrazu spropitné uvádí jako lidové nebo expresivní pojmenování tusér nebo tuzér, všimné, dýško. Etymologický slovník jazyka českého z roku 1971 a z roku 1997 heslo spropitné nezahrnuje, u tuséru (nebo tuzéru) uvádí, že základem je francouzské douceur – laskavost. Ve francouzštině, němčině a ruštině existující výrazy Trinkgeld, pourboir a čajenyje jsou jednoznačně spojeny s odměnou personálu určenou k pořízení nápoje. Nakonec i v českém „spropitném“ lze nalézt základ v pití. Naproti tomu v angličtině, italštině nebo španělštině je odpovídající výraz z hlediska účelu nebo použití neutrální.
Spropitné můžeme obecně definovat jako odměnu personálu v restauraci nebo podobném zařízení za poskytnutí kvalitní služby, kterou platí host po poskytnutí služby, teoreticky v závislosti na její kvalitě.
Etické hledisko tohoto druhu spropitného můžeme posuzovat z několika úhlů: pohled národohospodářský, pohled vztahu mezi hostem a personálem a pohled na rozdělení přijatého spropitného.
Národohospodářský pohled vidí spropitné jako příjem osoby, která jej má přihlásit ke zdanění, ale nečiní tak, stejně jako neplatí sociální dávky nebo nemocenské pojištění. Konstatujme, že nedávný pokus v sousedním Rakousku o zdaňování těchto položek ztroskotal. Za těchto okolností je nutné považovat spropitné za součást šedé ekonomiky. Příjmy sice nepocházejí z nezákonné činnosti, nejsou ale zdaněny a stát o nezdaněné částky přichází. Z tohoto hlediska je spropitné neetické.
Jiným hlediskem je vztah hosta a personálu a postoj zaměstnavatele ke spropitnému jako takovému. Položme si nejprve několik otázek, proč host platí spropitné. Bylo již uvedeno, že teoreticky je to v závislosti od kvality poskytnuté služby, v praxi to ale tak nebývá. Stálý host spíše spropitné zaplatí, aby si naklonil personál pro případ další návštěvy. Důvodem pro spropitné může být představa hosta, že personál je placen málo, host prokazuje před jinými i před personálem, že má dost peněz aj. Mezi důvody na straně hosta nelze zahrnout charitu vůči personálu. Personál nemá zábrany přijímat spropitné z těchto důvodů: vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem je zcela neosobní, zaměstnanec má pocit, že na zaměstnavatele vydělává a že není dostatečně ohodnocen, a nemá proto důvod si nevydělat navíc, zaměstnanec je pod tlakem zaměstnavatele, který snižuje náklady a požaduje práci navíc. Postoj zaměstnavatele ke spropitnému nelze nazvat jinak než neutrální. Jako specifický přístup ke spropitnému je dilema hosta v malém rodinném podniku (cukrárna) o němž ví, že všichni tam pracující jsou rodinnými příslušníky.
Posouzení spropitného z etického hlediska lze hledat v odpovědi na tyto otázky:
– Je spropitné placené hostem personálu v souladu se zákonem? Není v rozporu
– Existuje právní povinnost platit spropitné? NE
– Porušuji placením nějaký právní závazek? NE
– Porušuji firemní politiku restauratéra? Pokud výslovně neupozorní hosty, že si nepřeje, aby platili spropitné, je odpověď NE
– Jde o porušení rovnováhy vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem? V oblasti mezd ANO
– Je poctivé dávat spropitné? ???
– Je poctivé brát spropitné? ???
– Je dávání spropitného dobrý skutek nebo charita? NE
– Působím placením spropitného škodu někomu jinému než sobě? Nepřímo státu, pokud personál příjem nezdaní, jinak NE
– Jak vypadám v očích jiných, když dávám nebo nedávám spropitné? ???
Z „dotazníku“ je zřejmé, že značná část odpovědí je vysoce subjektivní. Navíc v různých kulturách, i těch nám nejbližších, se budou odpovědi lišit.
Závěrem této části, která hledala posouzení etičnosti placení spropitného hostem personálu, je zřejmé, že placení spropitného není neetické, ale také na něm není nic etického.
Konečně třetí pohled na etičnost spropitného vychází ze skutečnosti, že host platí spropitné, ať hotově nebo bezhotovostně, jiným osobám než těm, které jej přímo obsluhovaly. Otázkou je, jak příjemce spropitného s těmito prostředky zachází, resp. zda a jak je rozděluje. Odpověď ať kladná, nebo záporná má výlučně etický charakter.
Doc. Ing. Ivan Šroněk, CSc.
Vysoká škola hotelová v Praze 8