Dominik Duka: Poutníci stojí za zrodem Evropy

S pražským arcibiskupem o svatovítské katedrále, o cestě a umění jí rozumět, o významu křesťanských poutí nebo o roli duchovního života v čase krize.

Pane arcibiskupe, společně s prezidentem Václavem Klausem jste ukončili spor o Svatovítskou katedrálu dohodou o jejím společném užívání. Jaký význam, podle vás, má pro český národ toto místo?

Pražská katedrála je pro náš národ velkým darem, který nemá žádný z našich sousedů. Od počátku dějin mají Češi stále jedno hlavní město a v něm je stále stejný „první svatostánek“. Je to opravdová rarita, kterou nemají ani v Polsku, ani v Německu nebo ve Francii, dokonce ani ve Španělsku, vůbec už ne v Itálii. Když slyším lidi říkat, „je to naše katedrála“, vůbec se nezlobím a neříkám „to je moje“ nebo „ta není vaše“; chrám svatého Víta, Vojtěcha a Václava je skutečně každého, kdo v této zemi žije svůj život a má k ní vztah. Ať už se místo prosadilo jako biskupský kostel, rotunda nebo katedrála, vždy se zde odehrávaly všechny důležité náboženské úkony. Byli zde korunováni čeští králové a většina z nich tu i odpočívá, v Korunní komoře tu jsou uložené i české korunovační klenoty, včetně svatováclavské koruny, která ve středověku měla ohromný význam. Podle dávných zvyklostí se proto o katedrálu mají v nebi starat všichni tři svatí, kterým je zasvěcena a na zemi zase světský panovník a arcibiskup. Tato dávná „úmluva“ nás přivedla k oné dohodě, kdy jsme si s prezidentem řekli: „Nebudeme debatovat, komu patří, budeme se o ni starat společně ve prospěch všech.“

K dávným náboženským zvyklostem patřilo poutnictví, jehož nejvyšším cílem bývala duchovní proměna, naplnění či odpuštění. Ona očišťující skromnost se však z dnešního putování vytratila, moderní poutníci, ať již věřící či ne, cestují téměř bezstarostně. Mohou je takové poutě ještě měnit či naplňovat?

Jistě, protože určité podobenství nezaniklo. To podstatné naznačuje Johann Wolfgang Goethe v krásné větě, kterou poutníkům připomínám: „Evropa se zrodila na pouti a její mateřskou řečí je křesťanství”. Toto se málo cituje, snad že od autora Fausta je to pro mnohé nečekané. Goethe tím poukazuje na skutečnosti, že vedle náboženského momentu, měly poutě obrovský kulturní a civilizační aspekt, neboť poutník se na cestě seznamoval a konfrontoval s jinou kulturou, objevoval i nová technická zařízení, způsob života… Jedete-li dnes autobusem, vlakem, nebo letíte letadlem, tak znovuobjevování jiných kultur nebo i jiných projevů náboženského života přetrvává. A přece jen, i když je dnešní pouť mnohem více spojena s církevní turistikou, pro nás, lidi ne středověké, má stále své nároky, horko i určité nepohodlí.

Absolvoval jste vy osobně delší poutní cestu?

Ano, absolvoval, ale taktéž se musím přiznat, že velmi často letecky. Přesto jsem prý na své první cestě do španělského Santiago de Compostela ušel 45 kilometrů. Podruhé jsem k cíli svatojakubské cesty putoval v květnu 2004 před vstupem České republiky do Evropské unie, ale protože to bylo po madridském atentátu, biskupové, politici, studenti šli spíš v jakémsi vojenském útvaru nebo jako vězni − před námi policie, za námi policie, a kilometrů jsme moc neušli.

Slovo cesta má mnoho konotací, nicméně se zdá, že vnímání fyzického významu převažuje nad duchovním. Co se musí stát, abychom se stali vnímavějšími k nemateriálnímu rozměru cest, které si v životě volíme?

Odpověď je obsažena už v samotném slově cesta. Cesta je spojnice, má bod A, ze kterého se někam vydáváme, i další body, které míjíme, ke kterým míříme a nad kterými se už musíme zamýšlet. To potřebuje vnitřně vědět každý člověk; teprve když si je alespoň obrysů svého směřování vědom, má jeho život smysl. Goethův citát nás tak navádí i k chápání smyslu celé civilizace. V momentě, kdy ztratíme základní body úsečky, začne se nám hroutit. Rád bych připomněl, že právě křesťané sami sebe nazývali „lidé cesty“, než jim společnost přiřkla jméno křesťané.

Má současná krize „civilizovaného“ světa duchovní rozměr? Respektive, může duchovno být jednou z cest, jak tlak krize vyrovnávat?

Tato krize je z mnoha důvodů podivná a je na ní patrné, jak odlišné vnímání hodnot na světě existuje. Mluvíme totiž o krizi prvního světa, o severní polokouli, která není trýzněna hladem, kde máme střechu nad hlavou a potřebné teplo nebo chlad jsme si schopni zajistit. A při veškeré hojnosti najednou cítíme, že nám v životě chybí to základní, určité útočiště, určitý základní domov, který vlastně nemá s hmotnou stavbou nic společného. Krize nám vlastně rozkrývá naše stávající hodnoty, a ukazuje, že nespočívají jenom ve věcech a v jejich množství, a že mnohem více budeme muset používat intelektu. Však také slovo krize je z řeckého krino, tedy posuzovat. Vstupujeme zřejmě do úplně nové éry, kdy otázky intelektuálního a tím pádem i duchovního života musí zcela zákonitě hrát mnohem větší roli.

„Braunovy sochy na Kuksu jsou morální teologií vytesanou do kamene“

Kromě teologie se zajímáte také o umění. Kde pro vás osobně leží hranice mezi uměním a pouhým pokusem o umění?

Nejsem kunsthistorik, nejsem ani estetik, ale přesto tuším, že hranice mezi tím, co nazýváme kýčem a skutečným uměním, je složitá. Nejen proto, že je velmi subjektivní, velkým problémem je, že umění se zmocnila výroba a už v momentě, kdy začala sériová produkce sádrových soch, skončilo umění například i v kostelích. Nyní hranici rozmělňují počítačové technologie schopné identických kopií snad čehokoliv, masmédia umí stále dokonaleji zprostředkovávat obrazový svět. Člověk si najednou klade otázku, zda je u uměleckého díla ještě vůbec schopen rozpoznat to zásadní, tedy původnost.

Které umělecké dílo inspirované křesťanstvím obdivujete?

Takových děl je opravdu hodně, a přestože nechci vypovídat v rámci nějakého klišé, uvedu obecně dílo Michelangelovo. Je to ale i tvorba Lorenza Berniniho, jeho náhrobek Alexandra VII. ve Svatopetrské bazilice je geniálním znázorněním lásky, charity a pravdy. Obdivuji také skvosty Matyáše Brauna.

Setkal jste se kromě Bible s dílem, které vás ve víře nějakým způsobem podpořilo?

Tady si odvážím tvrdit, že takových děl je opravdové množství. Když pojedu do Kuksu a projdu se právě mezi Braunovými sochami, tak vidím morální teologii vytesanou do kamene. Promlouvala ke mně ale i moderní architektura kláštera v Novém Dvoře.

Kdysi jste se zmínil, že jako kluk jste toužil být pilotem i námořníkem. Pilot bdí nad bezpečím mnoha lidí, námořník zase naviguje loď k domovu. Vidíte tuto podobnost stejně?

O téhle analogii jsem nepřemýšlel, spíš mne ovlivnil Antoine de Saint-Exupéry a také dění nad vojenským letištěm, u kterého jsem vyrůstal. Pilot s navigátorem bývali v oblacích de natura, já se tam musím dostat motlitbou.

Text: Hana Čermáková
Foto: Hana Čermáková a Jan Pomykal