|
První satelitní účet ukázal, jak to vlastně se vším okolo cestovního ruchu, a tedy také i s tím domácím je. Ukazuje se, že významem se domácí cestovní ruch nemůže měřit s incomingem. Proč tomu tak ale je?
Dalo by se asi dlouze spekulovat, co to vlastně onen domácí cestovní ruch je. Někdo by myslel, že to je „pokud si koupím zájezd někam v České republice a vyrazím organizovaně“. Jiný rychle doplní, že do domácího cestovního ruchu jistě patří také individuální rodinná dovolená trávená u Máchova jezera v chatce v kempu. Odborník pojem domácí cestovní ruch ještě rozšíří o část spotřeby spojené s cestou rezidenta do zahraničí, pokud byla tato spotřeba realizována v České republice – tedy například marže cestovní kanceláře nebo cestovní agentury ze zakoupené zahraniční rekreace. Škarohlíd se přeptá, jestli domácím cestovním ruchem není také víkendový pobyt na chatách a chalupách. A on je! V takovém případě se ihned nabídne otázka, zda tedy do položek domácího cestovního ruchu kromě benzinu vynaloženého na cestu na onu chatu nebo chalupu také patří 5 litrů barvy na nátěr střechy, 4 kubíky dřeva na topení, 3 stromky angreštu, zbrusu nová motyčka nebo hrábě. Odpověď je jednoznačná – to tam jistě patří, ale nemyslím, že to tam někdo opravdu přičítá. A přitom do těchto položek schováváme my – „lufťáci“ – finance, které bychom normálně dávali do matrací a jednou ročně utráceli na luxusních cestách do exotiky. Nebýt u nás chat a chalup, asi by němečtí turisté na Mallorce byli hodně překvapeni, kdože je to vystrkuje z restaurací.
Realita je však obrácená a právem se můžeme chlubit, že jsme země s největším počtem turistických tras. Země s ohromným množstvím památek a mnoha možnostmi aktivního trávení nejen víkendů. Stačí zajít v létě k řece, chvíli postát na cyklo-stezce nebo značené turistické trase a je nám z ruchu kolem nás jasné, že domácí cestovní ruch vzkvétá. Nebo alespoň, že má velkou šanci. Otázkou však také je, zda si to, že jsou součástí cestovního ruchu, uvědomují také dodavatelé služeb. Nepamatuji, že by kolem poměrně frekventované cyklotrasy v okolí Prahy stál někde kiosek a z něj by mával pan šéf vyzbrojený úsměvem a lákal mne na energetický nápoj. Neviděl jsem také moc vodáckých kempů, kde se k vodomilům chovají jako k turistům ubytovaným v říčním motelu s nějakou tou hvězdičkou. A pokud již rodinka na pochodovém výletu po turistické značce někam dorazí, tak je překvapena leda tak oprýskanou budkou s klobásou za 35 a pivem za 40… Z toho plyne základní poznatek: domácí turista nemá na růžích ustláno. A tak se stále není čemu divit, že raději jezdíme na ty naše chaty a chalupy a sem tam v létě někam za sluncem. Domácí nabídka prostě zatím není taková, aby nás oslovila.
Je však pravda, že v mnohém se blýská na lepší časy. Pokud je tady cestovní kancelář od toho, aby jako řádně pojištěná proti úpadku dle litery novely zákona 159 nabízela kompletní balíčky – tedy dopravu, ubytování, stravu a program, pak proč by to nemohl dělat také kdokoliv jiný, že? Vychází nám přece mnoho knih o památkách a možných cestách a kdekdo je odborníkem na cestovní ruch, a tak najednou vidíme, jak obce, města a všichni okolo zakládají destinační managementy a turistická infocentra a mají mnoho balíčků připravených pro turisty. Sice trochu porušují onen výše citovaný zákon, ale na druhou stranu – život je boj a turista je v regionu potřeba, neboť přece přiváží finance a rozkvět. Očekávaný úspěch se však většinou nedostavuje. Turista nepřijíždí. Nerovným zápasem černého trhu nejen těchto „cestovek necestovek“, ale třeba i díky podvůdkům majitelů ubytovacích kapacit tak průkopnické opravdové cestovky nemají v domácím cestovním ruchu na růžích ustláno a nikdo nový se do tohoto segmentu příliš nežene. Kvalitní nabídku pro našince nenajdete ani v mimosezoně, kdy po zahraničních turistech není v regionech ani vidu, ani slechu.
A tak většina Pražáků bez chat a chalup, zato však s dětmi zůstává o těchto víkendech doma a jde se provětrat mezi zahraniční turisty na Karlův most nebo Václavské náměstí. A proč? Protože skoro nikdo mimosezonní balíček služeb nenabízí. A když ano, většinou je tak nevýhodný, že se prostě nevyplatí. Těžko říci, zda-li je to neschopností nebo nezájmem toho, kdo nabídku vytváří. Své by mohli vyprávět na horách, když je méně sněhu. O lyžaře z ciziny nezavadíte, ale běžkařů z Čech je hodně. Má to však háček. Český běžkař totiž na horské ceny prostě většinou nemá. A tak jeho den vypadá tak, že časně ráno sedne s kamarády ve velkém městě do auta a za dvě hodiny už obouvá na kraji stopy lyže. Proběhne se po horách a se setměním jede zase domů, aby si dal horkou vanu. Co po takovém turistovi v horách zbývá? Pár šlupek od pomeranče taktně skrytých kupičkou sněhu, tři obaly od tatranky v koši na parkovišti a v lepším případě stokoruna za celodenní parkování. A výzkumy ukazují, že tento trend se začíná zvětšovat. Neměli bychom se tedy nad tím zamyslet?
Michal Veber
Foto: Dean Valášek